Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Hned co napadl sníh, poskládala skupinka dětí ze sněhu sněhuláka. Jak ho postavili, ožil. Nemohl se sice hýbat, ale mohl mluvit a přemýšlet tak, jako to umí člověk.

Přemýšlel celé dny a noci. Přes den byl veselý, protože s s ním hrály děti. V noci byl však smutný, neboť jej trápil problém, o kterém nechtěl nikomu říct. Jeho osud se mu zdál nespravedlivý. Jako všichni i on znal ty pohádky o sněhulácích, kteří na konci zimy museli roztát a tím pádem i umřít. Jeho osud mu působil bolest tak dlouho, až se rozhodl, že o tom poví dětem.

Děti to moc trápilo, ale napadlo je, že by mohly sněhuláka nechat v mrazáku, kde by přečkal léto.

Ten přes léto s pláčem vzpomínal na ty dny, které trávil s dětmi, jež okolo něj seděly a povídaly si s ním. Celý ten rok se mu zdál hrozně dlouhý.
Jednoho dne se ovšem mrazák otevřel a sněhulák po roce znovu spatřil děti. Postavily ho venku a všechno bylo jako minulou zimu. Děti byly se sněhulákem šťastné.

Jenže sněhuláka zanedlouho zase něco trápilo. Tentokrát nechtěl zpátky do mrazáku. Zjistil, že jeho osud je žít jen v zimě, každou zimu se vrátit a ne přečkávat léto v mrazáku. Zase o tom pověděl dětem. Ty z toho byly smutné a nevěděly, co mají dělat.
Potom je ale napadlo, jak by se se sněhulákem mohly hezky rozloučit. Kolem dokola něj udělaly malý dřevěný plot, na který daly nápis: "Pan Sněhulák, ten, který s námi bude vždycky. Ať už v létě nebo v zimě." To proto, aby si sněhulák mohl připadat alespoň na chvíli jako člověk.

Každý den se děti chodily s panem Sněhulákem loučit, a když jednou přišly, nebyl tam. Zůstal po něm jen klobouk, mrkev a dva uhlíky.

Tak takhle dopadl příběh sněhuláka, který žil i v létě.