Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Nedělní, sluneční a mrazivý den mě vyzval k procházce na místa, která královna zima zahalila do bílého pláště.
Zamířil jsem k zatopeným břidlicovým lomům v části staré Břidličné, opředeným pověstmi o mechových skřítcích.
Vrzající sníh pod nohama mi navodil myšlenku: co asi teď dělají? Vstoupil jsem lesní branou, spletenou z větví stromů, do lesního ticha.
Cestu lemují holé, zasněžené stromy. Sluníčko mezi nimi proniká zlatým závojem. Všude voní lesní čistota. Les mi připadá jako sněhová víla.
Celá krajina, vyčnívající z břidlicových skal, pokorně poklekla před zimou.
Úzkou cestičkou jsem se vyšplhal kolem rybárny na vrchol skály. Něžné, do sebe zapletené břízky tiše klonily křehké větvičky do bílé peřiny. Stříbrný prach se sype z větví, když se opírám o jejich studená těla. V růžovém oparu v dáli se rýsuje Praděd a moje rodné město vidím jako na dlani.
Hluboké zimní ticho rozřízne křik lesního ptáka, který si také vyletěl povyprávět se zimním světem.
Ve sněhových duchnách se objevují stopy zvířat. Snad zatoulaného zajíce či veverky.
Vítr jen lehounce šeptá a dotýká se mého obličeje, vzdychá vysoko v korunách stromů a drobounké vločky začínají zaplňovat prostor kolem mě.
Pohladím až po obzor celou zimní krásu bílé nevěsty a scházím opět stejnou cestou dolů. V zádech cítím poslední paprsky zapadajícího slunce a dech mrazivé noci. Naposledy jsem cvrnknul do jiskřivých střechýlků na větvích a vyšel zpět cestou do města. V duši mi zůstal šepot lesa a odpověď na otázku: skřítkové jsou přikrytí bílou peřinou a spí svůj zimní pohádkový sen.
I mně se dnes bude dobře spát.