Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Už je tomu rok, kdy jsem se naposledy procházela ve večerním slunci okolo nedalekého, rozsáhlého, ale zapadlého jezera poblíž naší chaloupky. Už při procházce lesem jsem viděla planoucí záblesky modré hladiny. Třpytila se do celého širého kraje. Přišla jsem blíže a uviděla starou, rozpadající se loďku houpající se na hladině. Bylo slunečno, mraky pluly po nebi jak malí beránci, jemně foukal teplý vítr. Padající listí šustilo při dopadu na zem. Bylo to jako v ráji.

Jak jsem tak šla, začalo se najednou ochlazovat, mraky se rozlétaly každý jiným směrem, stmívalo se. Vodní hladina se dala do pohybu. Nejdříve jen malé vlnky, poté větší, loďka se houpala ze strany na stranu. Držel jí jen ten starý, vodou opotřebovaný provaz. Schylovalo se k dešti. V lese to hučelo, jako když se včely zlobí. Vodní hladina byla v jednom kole. Kapalo...pršelo...přímo lilo. Takový slejvák jsem v životě neviděla. Ta lesknoucí se úžasná vodní hladina se proměnila v hotové peklo. Vlny mlátily o břeh jezera, omílaly zlatavý písek z břehů, podmílaly kořeny staletých stromů, ničily vše, co jim přišlo do cesty. Vzduchem létalo všechno. Dřevěné pádlo z loďky vypadlo a bylo unášeno nenasytným proudem. Jehličí ze stromů bylo strháváno silným větrem, hromy burácely a na hladinu dopadl blesk. Osvítil okolí. Byl to tak nebezpečný, ale přesto nádherný pohled. Má bezmoc proti živlům přírody byla obrovská. Nemohla jsem nic dělat. Schovaná pod malým zákrytem v břehu jsem čekala, až bouře přejde.
Netrvalo to dlouho, silný vítr se zas uklidnil, lesy ztichly, voda už se tolik nehýbala, pádlo sice uplavalo, ale ta stará loďka zůstala celá. Všechny nenasytné živly přírody se uklidnily, zas vysvitlo slunce, mráčky opět vesele povykovaly po nebi.

Vylezla jsem ze svého úkrytu, a zmoklá, přesto s velkým zážitkem, jsem se vracela domů.