Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• líčení/popis návratu domů

A tak jsem se po deseti letech vrátila na můj rodný ranč. Spousta věcí vypadala jinak, ale to podstatné zůstávalo stejné. Krávy švihaly ocasy, slyšela jsem řehot koní a vůně posekané trávy byla cítit na míle daleko. Cítila jsem z něj domov. Na chvíli jsem se zasnila, zavřela oči a vnímala jen ty uklidňující staré známé zvuky a slunce, jež mi šlehalo do tváře.

Z rozjímání mě vytrhla sestra. Rozrazila dveře hlavního domu a s úsměvem na tváři se ke mně rozeběhla, křičíc moje jméno dostatečně hlasitě na to, aby vzbudila chrápajícího Rexe. Za ní následovala i matka s otcem, všichni mě vítali a jásali. Já se radovala s nimi. Pak mě pozvali dovnitř na večeři.

Vešla jsem na místo, které mi nejvíc chybělo. Naše stará, skromná a přesto kouzelná stáj. Místo, na které do konce života nezapomenu. Obklopovaly ji rozlehlé pastviny, byla postavena z tmavého dubového dřeva a byl z ní cítit klid a mír. Pomáhala jsem tu s rančerskou prací už jako malá holka, znala jsem každý kout, každou skulinku, kterou sem občas vlezly myši, věděla jsem, že box úplně vlevo je nejchatrnější a občas nám jeho dveře proboural náš silný černý hřebec.

Ve stáji mě přivítalo zaržání mé nejoblíbenější klisny, ryzky s dlouhou lysinou a šibalským pohledem. Pohladila jsem ji a šla dál. Všechny věci byly pečlivě uklizené, v sedlovně byly uzdy a sedla řádně ošetřeny mazáním na kůži, takže se leskly. Koně s ohlávkami zřejmě rodiče odvedli do jejich stání už před polednem, teď na mě totiž všichni pofrkávali a čekali, zda jim nedojdu do stodoly pro balík čerstvě sklizeného sena nebo alespoň pro pár jablek. V nejvzdálenějším rohu stálo koště, o které se otíral náš černý kocour. Vzala jsem ho a šla zamést pár boxů.

Jsem doma. Konečně doma.