Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Na věži odbíjí půlnoc. Je horko. Mám pocit, že se udusím. Otevřu okno, jen abych k sobě pustila trochu vzduchu. Srpnová noc je horká, stejně jako den. Na okamžik zatoužím po osvobozujících kapkách deště, jež by rozehnaly to hrozné dusno. Pomalu se vyplížím z vydýchaného pokoje a poslechnu spící zahradu, která vábí k noční procházce. Venku je ještě tepleji než uvnitř. I přes tenkou vrstvu noční košile mě zalije pocit horka. Své unavené tělo složím do houpačky zavěšené na silném kmeni stromu. Prohlížím si obrysy ve tmě. Jak zvláštní jen jsou. Najednou si všímám všeho, to, co mi ve dne přijde obyčejné, se v noci promění v kouzelný sen. Pouliční lampa hází své světlo i do zahrady. Potajmu odkrývá její tajemství. Nad věží kostela létají netopýři, vypadá to, jako by hráli nějakou hru. Záhony květin tiše spí, po namáhavém dni, kdy svou krásu pyšně ukazovaly světu, jsou nyní uzavřené před temnou tmou a s nedočkavostí očekávají ranní paprsky slunce. Porozhlédnu se dál. V noci moc nad zahradou pevně drží vysoké stromy. Jejich větve jsou jako nebojácné stráže, připravené bojovat s kterýmkoli protivníkem. Obzvlášť vysoká jabloň vypadá strašidelně. Na chvíli pocítím úzkost a strach. Přece jen je temná noc, všude okolo je ticho a jediné, co slyším, jsou podivné zvuky přírody. Svůj pohled zamířím k černému nebi, jako by mě snad dokázalo zachránit. Až teď si uvědomím, jak nádherné může být. Miliony třpytivých hvězd dohlíží na svět tady dole. Zdá se, že jsou tak blízko, stačilo by natáhnout jen ruku k nebi a dotknout se jich. Nejde to, marně se o to pokouším. Najednou padá hvězda, honem, něco si přej!

"Lenko? Vstávej!"
Opatrně rozlepím ospalé oči, žár slunce nepříjemně pálí. Nechápavě se rozhlédnu kolem. Slyším hluk z ulice, motory projíždějících aut a štěkot svého psa, jenž radostně pobíhá po zelenkavé trávě. Stromy jsou poseté ovocem a záhony květin hrají nejrůznějšími barvami. Pilné včely už pracují na svých každodenních činnostech. Zvednu hlavu k nebi, ovšem po hvězdách už není ani stopy, nebe je opět blankytně modré a žluté sluníčko nás připravuje na teplý den.
"Tak dělej, zvedni se a pojď na snídani!"
Konečně poslechnu a zvednu se z houpačky. Stále nerozumím tomu, jak se mi podařilo usnout. Ale vím, že se mi zdály jen ty nejhezčí sny. A doufám, že se mi přání vyplní...