Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Nejoblíbenější cestička je cesta do školy. Nejoblíbenější proto, že se po ní drkotáme starou českou škodovkou. Nejkrásnější na tom je, že vždy brzo ráno nejsou silnice tak plné bezohledných řidičů - silných dravců, kteří stále někam pospíchají. A tak nám nic nebrání v cestě, nikdo nás neruší hlasitým troubením burácejícího klaksonu při jízdě ranní krajinou.
Co by to bylo za cestičku, kdyby vedla rovně. Tahle je krásně klikatá jak nějaký had.
Za každičkou zatáčkou na nás čeká něco nového, překvapivě zajímavého.
Občas zpozorujeme na orosené ranní loučce mladého srnečka, jak nad ním dává pozor máma, stará laň. A za další ostře točitou zatáčkou je to jak v jiném světě. Loučky zmizely a my musíme projet krajinou plnou obydlených betonových domů a můžeme sledovat, jak ožívají a vstávají všechny obce.
Betonovou přírodu jsme prodrkotaly a můžeme se oddat úžasu krásné, čisté krajiny, kde mladé i staré kravičky se bezstarostně celý den pasou, jako by měly stále hlad a neměly co spolykat. Překrásná, okouzlující krajina mizí za kopci zvrásněnými matkou přírodou, a před námi se rozléhají betonoví obři města. Tato část klikaté, ranní cestičky je nejvíce ovlivněna lidskou rukou, která násilně vytlačila hezounkou matičku přírodu v zapomnění. Jen na některých částech betonového světa vykukují, jak ze tmy silné a překrásné stromy, které nápor lidské ruky přetrvaly a ukázaly svoji sílu.
Proto, abych přežil cestu betonem, přemýšlím nad tím, jak se na těchto místech před nimi rozpínala mohutná stromořadí.
Svoje domněnky uzavírám v sobě zároveň s mohutnými vraty v jedné z mnoha betonových děl.