Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Paní tma už svým temným pláštěm zahalila oblohu. Je letní noc a já se procházím parkem. Společnost mi dělá jen lehounký vánek, který se jemně dotýká lístečků na stromech a trávy. Ačkoliv ho nevidím, vím, že přichází. Pohladí i mě a vane se dál...

Konečně jsem došla tam, kam jsem chtěla – k mé přítelkyni – k staré, vrásčité dámě – k lavičce. Je tu pro šťastné i nešťastné milence, pro kamarády, pro lidi, pro mě. Jsem tu s ní a ona se mnou. Už ani nevím, kolikrát jsem na ni usedla, kolikrát mě přivítala s otevřenou náručí. Nemusím se bát, že bude mít špatnou náladu, nebude mě chtít vidět, nebude mít čas nebo nepřijde. Ona tu bude vždycky. Se mnou.

Dívám se na ni a upoutá mě vyryté srdíčko na jednom z pěti dřevěných prkýnek, které ji tvoří a je částí jejího těla. Proč mé milované někdo způsobil takovou ránu? Nejspíš z lásky. Ale proč jí kvůli tomu musel takhle ublížit? Možná to chtěl vykřiknout do světa. Styděl se mluvit. Raději ryl...

Kap, kap – z přemýšlení mě vytrhnou první kapky začínajícího deště. Pár se jich snese i na lavičku, ale protože je mírně nakloněná, stékají v potůčku na zem. Vypadají jako slzy. Slzy mé přítelkyně. Chtěla bych jí podat kapesník. Nemůžu, nemám. Ale vždyť je to jen déšť.

Už prší. Lije. Cítím, jak mi kapky deště padají na tvář, oblečení, ruce... Jako by mi každá nebohá kapička, která na mně zemře, dala poslední...polibek? Možná. Nebo poslední zprávu, rozloučení. Každá jako by svým mlasknutím při dopadu řekla: sbohem.

Padají. Padají, protože musí. Nechtějí, ale musí. Nastavují své ruce a čekají, že je někdo zachytí-zachrání. Ne, nikdo. Všechny umírají.

Už musím jít. S bolavým srdcem opouštím mou lavičku. Jdu domů, ale slibuji: zítra se vrátím...