Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Oblohou se táhnou velké, kupovité mraky. Máš pocit smutku, ani nevíš proč. Chtěl bys odejít daleko od lidí, daleko od domova. A tak se loudáš s kytarou lesní samotou, sem tam kopneš do kamínku. Přemýšlíš o všem a nemyslíš na nic...
Náhle se stín lesa změní v prostor zaplavený slunečním světlem. Stojíš na lesní mýtině, na loučce s vysokou trávou plnou květin. To je má louka. Mé útočiště. Tráva tu roste na šikmém svahu. Když stojíš ve středu louky, vidíš jen cíp lesa a louka sama ti uzavírá horizont. Najednou cítíš v sobě plno radosti a běžíš až dolů k lesu. Nemůžeš se zastavit, les se blíží. Pomalu začneš měnit směr, až se otočíš úplně a vracíš se zase nahoru. Tam se ti otevře překrásný obzor. Hory, lesy, louky, domky...
Kouzlo louky tě změnilo. Náhle máš všechny lidi rád. Chtěl bys svou louku ukázat, aby poznali tvé štěstí. Padáš do trávy, ležíš, díváš se do mraků. Jeden se podobá rybě, druhý ruce se třemi vztyčenými prsty. Tam tomu se musíš smát, vždyt je to tlustá kachna!
Když se vynadíváš, zavřeš oči a vnímáš, jak šumí les. Docela blízko uslyšíš koníka, ticho a zase šum lesa. Otevřeš oči, na jednom z květů sedí motýl. Pohneš se a on odlétá. Po stonku šťovíku se šplhá malý brouček. Vyleze až nahoru, roztáhne křídla a taky uletí. Ty si ten šťovík utrhneš, chvíli ho žvýkáš, ale brzo odhodíš, je kyselý. Potom se postavíš, vezmeš kytaru, zahraješ pomalou písničku. Je ti dobře, vítr ti pohladil vlasy. Broukáš si nějakou starou písen, ani nevíš, jak se jmenuje. Obrátíš se. Slunce mizí za obzorem.
Zafouká chladný vítr. Zapneš si košili až ke krku. Lesní cestou se vracíš do úplně obyčejného, všedního dne.