Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• umělecký popis s popisnými a úvahovými prvky

Už jako malá jsem v pohádkách obdivovala lišky. Vždy byly chytré, obratné a měly ten tajemný pohled, ve kterém se skrývalo cosi víc než jen zvířecí instinkt. Možná právě proto jsem si jako dítě přála jednou nějakou potkat - ne v zoologické zahradě, ale ve volné přírodě, kde by si mě vybrala sama. Až později jsem pochopila, že liška není jen kouzelnou postavou v dětské fantazii, ale skutečným mistrem přežití v našich lesích.

Liška obecná, latinsky Vulpes vulpes, je zvíře, které si vysloužilo respekt a obdiv i mezi zoology. Její štíhlé tělo, rezavá srst a hustý ocas, kterému se říká praporec, ji činí nezaměnitelnou. Ale její pravá síla nespočívá v tělesné zdatnosti - je to mozek, co z lišky dělá skutečnou vládkyni lesa. Vyniká výjimečnou inteligencí a přizpůsobivostí. V noci tiše obchází louky, naslouchá každému šustnutí a s neuvěřitelnou přesností lokalizuje myši pod sněhem - jen pomocí sluchu. Není divu, že si vysloužila přezdívku "chytrá jako liška".

Před pár lety jsem jednu opravdu potkala. Byl podzimní podvečer a já se vracela z tiché procházky lesem. Když jsem zahnula za roh, stála tam. Naše oči se setkaly - její jantarový pohled byl klidný, téměř lidský. Neutekla. Jen si mě chvíli prohlížela a pak ladně odkráčela do houští. Ten okamžik trval sotva deset vteřin, ale v mé paměti zůstal navždy. V tu chvíli jsem pocítila, jak hluboký může být vztah člověka a zvířete - ne jako pán a tvor, ale jako dvě bytosti, které si navzájem uznaly svou přítomnost.

Liška je zároveň zvíře plné rozporů. Lidé ji často zatracují jako škodnou - prý krade slepice a je záludná. Ale liška jen dělá to, co musí, aby přežila. Je to zrcadlo přírody: ne vždy je laskavá, ale je spravedlivá. Liška neplýtvá silami, neútočí bezdůvodně, jen využívá to, co jí les nabízí. A právě v tom je její moudrost.

Kdyby měla příroda svého diplomata, byla by to liška. Tichá, bystrá, samostatná. Umí se pohybovat mezi lidmi i divočinou, nikdy se nezdrží příliš dlouho, nikdy neprozradí víc, než chce. Možná proto se nám tak často objevuje v příbězích - ne jako padouch, ale jako zvíře, které zná tajemství lesa.

Když dnes kráčím po stejných stezkách, doufám, že ji ještě někdy zahlédnu. Ne proto, abych si pořídila fotku nebo se s ní podělila o svačinu, ale jen tak - abych si připomněla, že moudrost v přírodě nosí rezavý kožich a tiše se směje lidské domýšlivosti. A že být liškou někdy znamená víc než být člověkem.

Slovenskou verzi této slohové práce naleznete na adrese:

• www.slovensky-jazyk.sk/slohovky/umelecke-opisy/liska.html