Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• poznámka k tématu: jedno ze zadání písemné práce z češtiny pro maturitu 2013 znělo Krajina v bouři a jednalo se rovněž o líčení (subjektivně zabarvený popis)

Léto - čas, kdy svítí slunce a dny jsou prokresleny pestrými zážitky z prázdnin, čas, kdy se dějí nové a neopakovatelné věci a kdy se můžeme divit věcem, které jsme již viděli, a přesto jsou pro nás neopakovatelné. Protože i když jsou ve své podstatě stejné, v každém z nás zanechají kousek sama sebe, který nikdo jiný nemá.

Jedním ze zážitků tohoto času, který je nádherný, neopakovatelný a tajemný, je bouře. Přichází neočekávaná a neohlášená, za zvuku hřmících bubnů a v kaskádách klikatících se světel, jež jen na okamžik osvětlují oblohu, která se zahalí do temných mraků a závoje z kapek deště, jež prudce a pravidelně dopadají na zem a na okna vyťukávají příběh o svém krátkém životě.

Když přichází bouře, krajina se halí do mlžného pláště, jako by se chtěla ukrýt a vše zahalí ticho - ticho plné očekávání, kdy vše živé zatají dech a znovu se nadechne až poté, co se ozve mocný hlas hromu a ve světle blesku se zalesknou nebeské slzy těsně před tím, než s posledním slovem svého příběhu splynou s ostatními...

Letní bouře - pro lidi tak nádherná a lákavá, lidmi tak obávaná a zavrhovaná od počátku věků. Každý z nás zná ten pocit, jenž snad pochází z hlubin našeho bytí, kdy se díváme z oken nebo zpod přístřešků na tanec paní bouře. Lehké a rychlé tóny kapek svádějící k tanci a osvěžení v náruči deště, zatajený dech, tušení vzrušení a poskočení srdce i duše při náhlém zahřmění hromu, které jako by znělo hned vedle našich uší a svádělo k dosud neuskutečněným činům, i když je na míle vzdáleno. Tenké proudy světel protínajících temnou oblohu jako v tajuplném tanci cizokrajné tanečnice - na okamžik se zjeví a během mrknutí oka zmizí v nenávratnu, přesto v nás zanechají prazvláštní pocit, touhu, která nás nutí očima vyhledávat tuto světelnou podívanou znovu a znovu, jen abychom zažili ten nepopsatelný a chvilkový pocit.

Když se dívám na bouři, zuřící a zpívající svou dávnou píseň přímo nad mou hlavou, mám chuť se k ní v tom divokém tanci přidat, vyběhnout do deště a za úderů hromů se nechat strhnout melodií, vždy stejnou a přece pokaždé jinou, zapomenout na vše kolem a jen aspoň na pár chvil zažít divoké pobláznění vepsané do hloubky mé duše v časech našich předků. Zároveň se ale toužím ukrýt v bezpečí tepla domova, kde údery hromu a záře blesků jsou jenom ozvěnou něčeho velmi vzdáleného a zakázaného.

Když přijde bouře, každé léto stejná, a přesto pokaždé jiná a nová, cítím, jak se mé dvě touhy od sebe oddělují, jak se uvnitř mně sváří dva různorodé pocity, jež ve mně tento tajuplný jev vyvolává. Neschopna pohybu a rozhodnutí sleduji vždy tu podívanou od začátku do konce s neopakovatelným zážitkem!