Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

O jarních prázdninách jsme vyrazili do Tater pokochat se letošním sněhem. Po dlouhých přípravách jsme se konečně vydali na cestu.
Jeli jsme rychle, jako bychom závodili s časem. Když jsme se pomalu blížili k cíli, jelo se nám obtížněji. Začala se objevovat stříbřitá mlha a její chuchvalce nás objímaly, jako by se hradní stráž vyptávala, co tu pohlédáváme.
Každou chvíli jsme měli být na místě, a tak jsem jen mlčky pozorovala krajinu, které panovala Bílá paní. Vše bylo zmrzlé. Stromy již dávno svlékli svůj podzimní oděv a rostliny již také stály na ledovém koberci. Byla to předsíň Bílé paní, kde jí bylo vše oddáno.
Najednou jsme projeli "uvítací bránou". Dlouhé a netrpělivé čekání se skutečně vyplatilo. Tam, kde byla kdysi louka plná kvítí, pole, na kterém se urodilo tolik obilí, lesy, které skrývaly stovky, možná i tisíce stromů, to vše bylo zakryto tou nejhustší bělounkou peřinou. Vše odpočívalo. Dokonce i stromy si oblékly svůj zimní kabátek a uložily se ke spánku. Jen potůček, uzavřený ledovým víčkem, se měl k životu.
Až se začalo šeřit, dostali jsme se za "hlavní bránu". To, co jsme viděli, nám vyrazilo dech. Horští velikáni tam stáli celí bílí. Byli až neskuteční, a přece na dosah ruky. Byli mohutní, rozeklaní, odolávájíce sta a sta roků náporům větru a vichřicím. Připadala jsem si jako mravenec. Jako bych byla v pohádce. Vypadali tak bezpečně, ale i přesto bych nechtěla stát u jejich nohou a šplhat se k vrcholu. Každému pohledu, který jsem jim věnovala, se odvděčili. Chtěla jsem tu zůstat na věky.
Vše ale jednou skončí, a tak skončila i tato pohádka. Naposledy jsem shlédla tu nádhernou krajinu a už jsme uháněli zpět domů, do velkoměsta, kde není snad ani kousek z té nádhery, na kterou nikdy nezapomenu.