Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Místností se ozve šílený zvuk, trhá mi ušní bubínky. Ach ne, to je budík, rychlostí blesku vyběhnu z postele a pádím do koupelny trochu upravit vzhled, i když vím, že je to stejně zbytečené, ale síla zvyku se nazapře.
Zhltnu snídani a pádím s bratrem na autobus. Jako vždy jízdní řád řidičům nic neříká, jezdí si, jak potřebují. Dneska výjimečně brzo, takže si hned po ránu střihnem s bráchou rozcvičku a běžíme jako o závod. Řidič nám ještě vynadá, že jdeme pozdě. To je drzost. Raději mlčím a nic neříkám, nechce se mi hned po ránu s někým dohadovat. Jako na potvoru je autobus narvaný až k prasknutí, člověk si připadá jak sardinka v oleji. Nasadím si sluchátka a radši poslouchám muziku, samozřejmě že ne Karla Gotta. Konečná zastávka mě vysvobodí, i když teda lidi jako šílenci se rvou ven, jen aby nebyli poslední, zděšeně se uklízím do bezpečí a čekám, až se uragán přežene, poté v klidu vystupuji.
Pomalu kráčím ke škole. Na přechodu pro chodce mě jen tak tak mine auto. Řidič si nejspíš spletl závodní dráhu s veřejnou silnicí, zahrozím za ním pěstí. Ale vydechnu si, vždyť mě mohl klidně převálcovat. Já být policistka, tak mu okamžitě vezmu papíry. Konečně dojdu do školy. Jako každý den se nás snaží učitelé vzdělat a vecpat do nás nějakou tu informaci, ale marná snaha. Ručičky hodinek jsou důležitější, každý je pozorně sleduje a v duchu je popohání k větší rychlosti.
Zvonek, jak ráda ho slyším. Všichni se zvednou a jak splašené stádo koní běží směr jídelna, chvátají, jako by jim měl někdo jídlo sníst. Nechápu, raději jdu pomalu, sice čekám řadu, ale jak se říká, kdo si počká, ten se dočká. Zase knedlíky, pořád jenom knedlíky, pro změnu dneska tradiční knedlo vepřo zelo, ještě pivo a byl by to dokonalý obraz českého jídelníčku. Mizím radši za kamárady do místní hospůdky. Po cestě vidím cizince, snaží se někoho zastavit a zeptat na cestu. Lidé ho míjí a ani se za ním neohlédnou. Já a jazyky - radši nebudu mluvit - ale je mi ho líto, tak se mu snažím poradit, seč mi síly stačí. Takhle nějak podobně to muselo vypadat kolem Babylonské věže. Zázrakem se mi podaří vysvětlit cestu a cizinec s vděkem odchází. Okamžitě se mi vybaví dovolená v Řecku, ochotní Řekové, kteří rádi poradí. Holt Češi nemají chvíli čas, pořád někam pospíchají, sobci.
Už jsem konečně v oblíbené hospůdce. Kamarádi mi většinou zlepší náladu a skvěle pokecáme. Dneska to vypadá bledě, páni sledují fotbal a neodlepí oči od obrazovky. Nikdo a nic je nemůže zaujmout, i kdybyste se stavěli na hlavu, neviděli by to. Znechuceně se zvedám a jdu radši domů. Nevím proč, ale radši bych brala hokej.
Konečně doma. Nikde nikdo. Jéje, bratr zase tradičně u compu, sluchátka na uších a nevnímá. Už se ani nedivím. kdyby radši šel s klukama ven, jenže oni sedí všichni u compu a paří... Tak nemá ani s kým.
Zapnu si televizi, ale po chvíli ji raději vypínám, na reklamy, reklamy a zase reklamy nemám náladu, tak si jdu radši lehnout. Usínám s vědomím, že jsem měla dneska smolný den. Přece všichni nejsou tak bezohlední a sobečtí. Určitě se najde někdo, kdo rád pomůže, poradí, najde si vlídné slovo. Vždycky se najde někdo špatný a někdo dobrý. Tak to prostě je a člověk to nezmění, ani nemůže. Doufám, že zítřek bude veselejší...