Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Ráno. Tohle jediné slovo dokáže vyvolat v lidech různé pocity. Pro někoho je to něco jako symbol znovuzrození, začátek dalšího pozitivně nabitého dne, nové energie, která jím proudí, jako by právě vytáhl prsty ze zásuvky, od okamžiku, kdy otevře oči. Znáte to. Večer zhlédnete romantický film, který nedopadne jinak, než že si ten zamilovaný pár, jejichž vztahu kladou všichni okolo překážky, nakonec vše vysvětlí, vyjasní si své pocity a šťastně odjíždí poznávat krásy světa. Vana plná horké vody a nadýchané pěny působí jako balzám na tělo i na duši a spánek dodá síly do nového dne, na který už se těšíte. Zazvoní budík, venku už je světlo, slavíci zpívají jako o život. A vy, plni optimismu, se s elánem vrháte vstříc dalšímu kousku života, který si dokážete užít daleko líp než politici při hlasování o zvýšení dotací zemědělcům.
Ale zdaleka ne všichni se pozastavují nad tím, jak je krásné vstávat a koukat na vycházející rudé slunce, které krásně svítí přímo do jejich oken. Automaticky a bez jakéhokoliv pocitu vstanou a žijí si svůj stereotypní život takový, jaký je, a dál se jím moc nezabývají.
Ale jsou i jiní lidé. Celou noc přemýšlí, co a jak v práci či ve škole provedou a stihnou-li všechno to, co si slíbili, že musí zařídit. Nemohou spát, neklidně se převalují z boku na bok, a tak není divu, že ráno berou jako tu nejošklivější část dne. Ten otravný zatracený budík se rozhodne celou noc tak hlasitě tikat, že nešlo spát, a když se jim podařilo usnout, okamžitě je vzbudí. Jsou podráždění, nevyspalí, bolí je hlava, do toho ti ptáci tak děsně řvou, kde se to proboha naučili? Hrůza! A co počasí venku? Když se vykloní z okna, aby zjistili, je-li větší zima, stejně, nebo tepleji než včera, málem přimrznou k parapetu, protože se vážně ochladilo. Ještě štěstí, že nemají ve zvyku olizovat kliky u dveří... V televizi ani v rádiu tak brzy nedávají nic zajímavého, tak by nejraději zalezli zpátky do příjemně teploučké a pohodlné postýlky, která jediná je jim ráno příjemným spojencem, ale kterého se dříve či později stejně donutí opustit jako pasažéři potápějícího se Titaniku.
Já o sobě mohu zcela zodpovědně prohlásit, že patřím spíše do první skupinky lidí. Ono sice není nic lehkého přinutit nejdříve sebe a pak ještě své malátné tělo k tomu, aby vstalo, ale i když nejsem ze vstávání tak nadšená jako Yetti z čerstvě napadeného sněhu, dokážu vstát. Loučení s milou společnicí (postelí) snáším opravdu hůř než týden bez mé milované mléčné čokolády a to je daleko těžší než vylovit ztracený desetník z kanálu, ale podaří se. Většinou. Kouknu ven a vidím, sluníčko svítí jako o život, ptáci zpívají tak dlouho a tak krásně, jako by měli přivítat Bushe usmířeného s Usámou Bin Ládinem a všude kolem je cítit radost z toho, že je ráno, nabité tou nejlepší a nejdražší náladou, ze které si ovšem můžeme vzít a nestojí nás to žádný poplatek...
Tak řekněte, je možné brát ráno jen jako "to ošklivé ráno", když ho s trochou veselí, optimismu a fantazie můžeme vidět jako raníčko - nejhezčí součást dne?