Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Když se mě tatínkova tetička z pátého kolene z matčiny strany, nekompromisní kantorka "ze staré školy" a postrach žáků na celém tamějším ústavu, poprvé zeptala, jaké povolání mi padlo do oka, byly mi čtyři roky. Vystrašena pohledem na její obrovité ruce, které se co nevidět chystaly čapnout mě za tváře a "po tetičkovsku" procvičit moje mimické svaly, jsem dělala to, co jsem to ráno viděla dělat králíka Bugse Bunnyho v televizi. Prchala jsem. Přihlížející rodinní příslušníci se společenské "fó pá" snažili zamluvit a vysvětlovali moji nespolupráci tím, že se, chudinka malá, stydím. A že ve svém věku přece ještě nemůžu mít vybrané povolání - což jsem náhodou měla. Chtěla jsem být kosmonautem. Po dusné minutě ke mně přistoupil strýc, manžel tetičky s radlicemi místo rukou, a pronesl onu památnou větu: "Anežko, buď učitelkou." V tu chvíli jsem ho považovala za naprostého...manžela tetičky s radlicemi místo rukou.
Později, když jsme ve druhé třídě měli za úkol napsat, čím bychom chtěli být, jsem se na jeho slova rozpomněla. Představa dvou měsíců volna se mi začala velice zamlouvat, zvláště pak po vyslechnuté rozmluvě drahých rodičů, kdy si maminka stěžovala, že jí šéfem, tím bídákem, nebude udělena třídenní dovolená. Na řeholi učitelské mě však přitahovala ještě jedna věc. Žila jsem totiž v naivním domnění, že zabavená autíčka a rozjedené chleby se salámem připadají do vlastnictví kantorova. Krásná představa, že jsou profesoři žáky respektováni a že se v každé třídě vyskytuje alespoň jeden exemplář typu "Hujer, metelesku blesku", se mým postupným proplouváním základní školou také ukázala poněkud mylnou.
Při sledování famózního filmu Vratné lahve jsem dospěla k definitivnímu závěru: kantorem rozhodně ne! No uznejte, když už ani neškodně vyždímat tu nevinnou houbu nad dutou hlavou drzého výrostka není dovoleno...