Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Pamatuju si, co mi říkala jedna paní učitelka ve školce, když jsem odcházela do první třídy - "nesmutni, když nebudeš mít jedničku, dvojka je taky pěkná známka, trojka polovina sněhuláka, na čtverku si sedneš a pětka ti nehrozí." Škoda, že už tohle sdělení pro mě tak trochu ztrácí smysl, protože sněhuláky nestavím, čtverka by se pode mnou už zřejmě prolomila a poznala jsem, že ty pětky hrozí taky. Přesto však mám tuhle "radu" ráda, protože ukazuje, že žádná známka není špatná známka. Co na těch známkách vlastně záleží - vždyť i Einstein propadal z fyziky! Známky vlastně vůbec nejsou důležité, a přesto se za nimi všichni honí, stresují se kvůli nim a předhánějí se, kdo bude lepší. Ve škole to před uzavřením klasifikace vždycky vypadá, jakoby se celý rok nic nedělalo a najednou všichni chtějí něco dohánět a měnit. Tou dobou každý běhá do kabinetů, ač se jim celý rok úspěšně vyhýbal, a prosí a škemrá o vyzkoušení, i když před pár týdny prosil o přesný opak. Mnozí spolužáci to berou ještě jinak - v době uzavírání klasifikace se z ničeho nic začínají množit různé epidemie, alergie, nevolnosti a infekční choroby. Někteří v těchto dnech vůbec nechodí domů rodičům na oči, jiní zase na stůl umně naaranžují různé učebnice, aby se vidělo, že příprava byla veliká, ale prostě to jenom tentokrát nějak nevyšlo (obvykle za to samozřejmě může daný profesor, který má v této době víc než kdy jindy tu čest být připodobňován k různým domácím zvířatům). Také kalkulačky, až doposud schované na dně zásuvky, aby se po písemce z matematiky mohlo tvrdit, že s půjčenou kalkulačkou neumíme zacházet, se vynořují ze svých skrýší a donekonečna jsou nuceny počítat průměry v různých obměnách typu "co by se stalo, kdybych na zkoušení dostal dvojku" a "kolik mi ještě chybí jedniček do lepší známky". Když se v tomto zvláštním období podíváme do tváří některých svědomitých spolužáků, vidíme bílý obličej a pod očima velké kruhy. V knihovnách jsou najednou rozpůjčovány všechny učebnice a přehledy učiva, protože ti, co ke konci roku zjistili, že ještě nestačili koupit knížky a sešit se jim v říjnu někam zatoulal, ty můžeme vidět, jak o volné hodině místo řešení důležitých otázek na dívčích záchodech sedí tiše v lavici a čtou si v Chemii v kostce.
A přesto všechno si myslím, že když padneme doma vysílení do křesla a řekneme si "Jo, konečně je to za mnou, budu mít to svoje vysněné vyznamenání!", nakonec stejně zjistíme, že platí jediné - "Neuč se, život tě naučí."