Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Abych řekl pravdu, tak nenávidím brzké ranní vstávání a myslím, že nejsem jediný, kdo je podobného názoru, ale většina lidí o tom raději moc nemluví a dělají, že jim to je jedno, ale sami mi dají jistě za pravdu, že to tak ve skutečnosti není. Já jsem spíše takové noční ptáče a k tomu rannímu mám dost daleko. Je to taková nepříjemná věc a pomyšlení, že už je deset hodin večer pryč, já ještě nespím a ráno vstávám, to dokáže opravdu povzbudit a dobře naladit. Nejhorší ještě je když už ležím a ne a ne usnout. Moc dobře vím že už bych měl spát, ale cítím se najednou plný energie a chuti o něčem přemýšlet a o spaní si můžu nechat jenom zdát. Narozdíl od večeru je tomu ráno jinak. Cítím se jako "přejetý kamionem" a nejraději bych ještě pár hodin pospal, ale co nadělat, když musím, tak musím.
Aby toho nebylo málo sedám do vymrzlého autobusu s hrstkou lidí a klepu se zimou, protože řidič ho nestačil za svojí krátkou cestu ještě vytopit a to je pak probuzeníčko. Jako by nestačil ten šok, když jsem vylézal ze své vyhřáté postele a nyní tohle, no prostě hrůza! Nejlepší to je stejně, když je venku poměrně teplo, pak je i v autobuse příjemně a já mohu klidně ještě na chvíli zavřít oči, odpočívat a představovat si jak ležím ještě v posteli a jak je mi dobře. Jenže když už se mi to konečně začíná dařit, tak jsem u cíle a musím se zvedat a jít městem na praxi. Většinou mě tato cesta "probudila" a vytrhla ze snění, ale občas jsem byl tak unavený, že jsem zkoušel pospávat při chůzi, ale nebylo to ono... Sotva jsem zavřel oči přepadl mě strach, abych do něčeho nenarazil nebo se po něčem nesklouzl anebo třeba podvědomě - byť neúmyslně - šel někam úplně jinam, třeba zpátky na nádraží, ale to už by asi hraničilo s náměsíčností a pak, jak bych to asi vysvětloval mistrovi, kdybych přišel o několik hodin déle.
Naštěstí je už toto období pryč, mohu se v klidu prospat do pozdějších hodin a nemusím tak brzy vstávat. Ale snažím se nevstávat moc pozdě, to aby den za něco stál a já stihl, co potřebuji, a v neposlední řadě abych nebyl moc rozlámaný.
Můžu být ale rád, že se mi v době, kdy jsem chodil na praxi a musel brzy vstávat, nestalo nic vážného třeba jako boule na čele následkem mého střetu s pouliční lampou na ulici, po které jsem chodil se zavřenýma očima.