Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Oblíbená část dne každého z nás je jistojistě vstávání. Někdo vyskočí z postele čile v pět ráno a jiný svou nejlepší přítelkyni, která je po ránu krásně vyhřátá, nechce opustit ani v devět.
Já hold vstávat musím, ať chci nebo nechci, protože na mě čeká (nebo spíš nečeká) autobus do školy. Každé ráno vyskočím z postele a přes kupu rozházených věcí, které se naschvál pletou pod nohy, abych zakopl, se prodírám jako hustou džunglí ke dveřím. Prostě jdu na záchod jako každý jiný. Jdu a jdu a najednou mám hvězdičky před očima. Ty dveře se totiž sami neotevřely, jak jsem předpokládal. Se zalepenýma očima a boulí na hlavě se konečně dopotácím k dřevěným dveřím vedoucím na záchod. Vezmu za pozlacenou kliku a .. Pochopitelně se na záchod nedostanu, protože celá moje rodina vstává taky a někdo byl prostě rychlejší.
Nevadí, udělám jednu z dalších užitečných věcí pro sebe i pro svět a vyčistím si zuby. K mému překvapení je koupelna volná. Zavřu se, vyčistím zuby a umyji si hlavu. Pustím si vodu a nečekaně se opařím. Přidám studenou a připadá mi, že jsem nejotužilejší člověk na planetě. Usuším, učešu a už slyším klepání na dveře, jak se do koupelny dobývá další člen naší rodiny. "No jo..." odfrknu a opouštím koupelnu. Konečně na ten záchod. Jenže jakmile dojdu ke dveřím, slyším klapnutí zámku.
Zcela fialový a s křečemi v břiše jdu do pokoje, kde si vybírám, co si asi vezmu na sebe. Popadnu tričko hned svrchu a džíny taky. Jakýpak copak.
Oblečený se vydávám na toaletu. Ještě že v naší rodině žijí jen 4 lidé, protože mě opět někdo předběhl. S bolestmi břicha a slzami na krajíčku usedám naproti dveřím, které mě za malý okamžik vysvobodí od té urputné bolesti. Minuta, dvě, tři. Najednou se otevřou dveře a jako osvícení na mě dopadají paprsky 60 wattové žárovky. Sláva!