Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Roky si budujeme svět, který má být bezpečný. Plný pravidel, očekávání a představ o tom, co je "normální". A pak se divíme, proč tolik lidí žije v napětí, tiše trpí nebo se zcela ztrácí.

Zní to jako klišé, ale - život je opravdu krátký. A ještě kratší, když ho prožíváme neautenticky. Když hrajeme role, které po nás chce okolí. Když milujeme potichu, bojíme se změn, skrýváme své emoce a přetváříme své pravé já. Kvůli strachu z odmítnutí. Kvůli tomu, co si "oni" pomyslí.

Znám mnoho příběhů.

Třeba příběh ženy, jež byla od dětství vedena k tomu, aby byla silná. Musela. Nikdo se neptal, jestli to zvládne, prostě se to očekávalo. Dnes je úspěšná, pracovitá, samostatná. Vypadá, že má vše pod kontrolou. Ale společnost jí neustále naznačuje, že by měla být jemnější, pokornější, více "ženská" podle jejich představ. A tak si to zkouší obléct jako šaty, které jí nesedí. Hraje tu roli - starostlivé, měkké, "přijatelné" ženy. Ale uvnitř touží být jen přijatá taková, jaká doopravdy je. Bez přetvářky. Bez úsměvu na povel. Bez role, kterou nikdy nechtěla hrát.

Ona nechce být "maminka", která dává teplo světu. Chce být partnerem - rovnocenným, silným, inspirativním. Chce se milovat tak, jak to cítí, ne jak jí bylo řečeno. Ale okolí často reaguje, jako by tím něco porušovala. Jenže právě tehdy, když si dovolí být sama sebou, v ní něco ožije. To skutečné. A možná právě tam začíná štěstí.

Další příběh: Muž, jenž miluje jinak, než se od něj očekávalo. Navenek se přizpůsobil. Ale v tichu je unavený. Jeho skutečné já se rozpadá pod tlakem masek. Ne proto, že by chtěl klamat, ale proto, že se bál být sám sebou. A společnost, která by ho měla přijmout, ho nutí se ztrácet.

Tlak společnosti je často neviditelný. Nemusí být hlučný - ale bývá všudypřítomný. V tom, jak nás učí vypadat, cítit, milovat. V tom, jak nás definuje, než se stihneme definovat sami.

Ale kdo vlastně rozhoduje o tom, co je správné? Kdo určuje, jaká je správná žena, správný muž, správný život?

V psychologii i osobní práci s lidmi znovu a znovu vidím jeden vzorec - nejvíce trpí ti, kteří se nejvíce snaží zapadnout. Ti, kteří se naučili obětovat svou autenticitu kvůli pocitu přijetí. Ale co když být přijatý za někoho, kým nejsme, není přijetí, ale odmítnutí nás samotných?

Autenticita je zranitelná - ale je to jediný způsob, jak se cítit opravdu živí. Není to slabost. Je to odvaha.

Někteří lidé si myslí, že změna musí být revoluční. Ale často stačí jedno malé rozhodnutí - přestat utíkat před sebou. Přestat potlačovat to, co nás činí jedinečnými. Přestat se omlouvat za to, že jsme.

A začít znovu - tentokrát pravdivě...