Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

1. Úvod - Po dlouhé době zase spolu
2. Stať - Příběh o Pánubohu 2002
3. Závěr - Vyjádření obav ze sobeckosti lidí, beznaděj a zklamání z nepochopení

Milý deníčku,

už je to dávno, co jsem naposledy usedla za "neosobní" klávesnici a ještě "neosobnější" monitor. A není vhodnější doba na zápisek než dnešní večer. Již znáš všechny mé starosti a lásky, mé malicherné spory, mé neduhy a zlozvyky (mimochodem, koupila jsem si nový lak na nehty, který mi snad pomůže v boji proti okusování). Ale znáš vůbec moje obavy?
V noci jsem měla zvláštní sen - ne jako většinu z těch, o nichž jsem Ti vždy s oblibou vypravovala a potají jim přidávala skrytý význam (moc dobře vím, na co teď myslíš; možná máš pravdu, jsem naivní). Ještě stále se mi promítá v podvědomí, stále ožívá v jasných obrazech, a přece je v něm plno neznáma. No jen posuď.

Poválel víno po jazyku a s jistou námahou polkl. Bylo trpké, s vůní šípků a rybízu. Na chvíli mu to připomnělo jeho dětství. Své myšlenky rychle stočil do přítomnosti, nestál o to babrat se v již dávno vybledlých motivech svého mládí.
Teď je sám, sedí u stolu s lahví v ruce, co chvíli potáhne z laciné cigarety, co chvíli se zamyslí.
V očích jsou stále vidět drobné záblesky slz, rty se chvějí smutnou melodií, srdce bije do rytmu. Židle sem tam zavrže pod pohybem jeho těla, to když už nohy zdřevění a začnou bolet záda. Když zazvoní telefon, ani se nenamáhá s jeho zvedáním. Ví, kdo to je. Jen další z těch, co potřebují pomoc.
Vstává ze židle, přechází po pokoji. Zvědavost mu nedá a bere sluchátko do ruky. Na chvíli jím projede vlna naděje. Na vteřinu zadrží dech a pak se zklamanou tváří pronese vyrovnaným a chladným hlasem: "Ne, Petře, řekni, že dnes nemám čas."

S tou větou mnou projel chlad. Stejně jako on věděl, kdo mu volá, vím i já, o kom se mi zdálo. A z toho mám největší strach, z TOHO mám obavy! Něco Ti povím, vědění zabíjí nejen fantazii, ale i naději. A ve mně i ta malá jiskřička vyhasla s vědomím, že lidé si už nechtějí pomáhat, oni už totiž vědí. S každým douškem toho vína, s každou dávkou nikotinu vědí víc a víc. Stávají se závislými. A až jednoho rána vystřízliví a pak přijde kocovina a dehtem ztěžknou plíce, pak teprve poznají. Ale to už bude pozdě, protože nejdelší je cesta za poznáním.
Tak co, už chápeš mé obavy? Asi těžko, vždyť jsi jen kus papíru.