Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Po přečtení Povídek malostranských si mou přízeň získal svou upřímností a dobrou povahou pan Vojtíšek.

Postava pana Vojtíška byla shrbena tíhou dlouhých let. Byl obvykle oblečen do dlouhého šedého kabátu s hlubokými kapsami, občas se někde objevila záplata, ale pan Vojtíšek si vždy dal záležet, aby byla z podobně barevné látky. Kolem krku si pečlivě uvazoval svůj starý, kostkovaný šátek, který vždy udržoval v úzkostlivé čistotě. Místo na hlavě držel svou modrou čepici v ruce. Nasazoval ji jen tehdy, svítilo-li slunce příliš prudce.

Šedé nažloutlé vlasy vlály jako hedvábí ve větru. Pan Vojtíšek neměl příliš mnoho vlasů, vlastně jen na skráních. Na temeni hlavy se mu vytvořila typická stařecká pleš.
První, čeho si na panu Vojtíškovi člověk všiml, byly jeho průzračné oči plné stařecké moudrosti. Pan Vojtíšek si své bílé vousy připomínající hustou smetanu holil pouze v neděli.

Vojtíšek, jak mu lidé říkávali, mi nikdy nepřipadal jako obyčejný žebrák. Měl v sobě něco, co ostatním nuzným žebrákům scházelo. Snad proto si ho lidé oblíbili a vždy mu něco dali. I přes svůj osud nikdy neklesl do poníženosti a nesl svůj úděl shrben, ale duchem vzpřímeně. To byl pan Vojtíšek. Takový mi připadá a zůstane mi po něm jen vzpomínka ve stránkách Povídek malostranských.