ČESKÝ JAZYK Literatura aneb studentský underground - čtenářský deník, životopisy, čítanka, slohové práce, slovníček pojmů - www.cesky-jazyk.czwww.cjl.cz | www.literka.cz Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.



Menu

­

Kramerius Václav Matěj (*09.02.1753 - †22.03.1808)

­­­­

Zazděná slečna a jiné příhody pro vyražení

Výbor lidového čtení z přelomu 18. a 19. století obsahuje příběhy rytířské, dobrodružné, výchovné a mravoličné.

BIBLIOGRAFICKÉ ÚDAJE:

KRAMERIUS, Václav Matěj. Zazděná slečna a jiné příhody pro vyražení. Praha: Československý spisovatel, 1980, s. 295

FORMA:

Předmluva Jaroslavy Janáčkové, 7 povídek, ediční poznámka J.Janáčkové a Jana Lehára

OBSAH:

  1. Prokop Šedivý - Zazděná slečna aneb podivné příhody Marie z Hohenturu, Rytířská historie z třináctého století

    Žili byli v Německé říši ve švábské krajině dva rytíři. Dobrý Fridrich Echynský a svárlivý Konrád z Hohenturu. Konrádovi jeho žena Adléta porodila dcerušku a doufala, že se trochu napraví, ale to byly marné naděje. Když byl jednou Konrád ve válce, šla Adléta za kmotru Fridrichovu synu.
    Konrád se vrátil a protože podezíral manželku z tajné lásky k Fridrichovi, zbil ji tak, že zemřela.
    Fridricha pak lstí vylákal z hradu, obsadil jej a jeho manželku uvěznil. Fridrich se vzdal všech svých statků, jen aby dostal svou ženu a dítě. Konrád si jeho statky vzal a poslal mu tělo Marie, která mezitím ve vězení zemřela.
    Fridrich se málem zbláznil a pak najednou tajemně zmizel, takže si jeho přátelé mysleli, že se někde sám zabil.
    Konrád žil a vychovával svou dceru Marii. Po letech zjistil, že má na dvoře Fridrichova syna Jindřicha, a protože se mu mládenec zalíbil, vychoval ho jako rytíře. Marie a Jindřich se velmi sblíží. Když Jindřich dorostl mužnému věku, začal s Konrádem jezdit na výpravy a proslavil se svou statečností.
    Marie Jindřicha milovala, a proto doufala, že její otec svolí, aby si ho vzala. Jindřich se nasazuje, aby získal Konrádovu přízeň a je těžce raněn. Dopraví ho zpátky do hradu, kde ho Marie ošetřuje. Po čase opět nabude sil a má se vrátit, předtím se ale s Marií miluje.
    Po dalších sedmi měsících se Konrád vrací s Jindřichem a hrabětem z Kyburku, kterému chce dát Marii. Marie se tajně sejde s Jindřichem odhaluje mu své těhotenství a zavazuje ho slibem, že se schová, než ona s otcem promluví. Pak jí ještě slibuje, že pro nápravu hříchu pojede bojovat do Palestiny a nikdy už nebude jinou dívku milovat.
    Když Konrád zjistí, že jeho dcera je těhotná, nechá ji nemilosrdně zazdít do věže. Ještě přivolává kletbu na toho, kdo by ji chtěl osvobodit. Jindřichovi řeknou, co se stalo, a dodají, že Marie zemřela. On jenom kvůli své přísaze odjíždí. Po cestě do Svaté země se staví v klášteře, aby se vyzpovídal. Tam zjistí, že místním opatem je jeho otec. Ten ho rozváže od slibu jít bojovat a svěří mu dohled nad hradem, ze kterého má hlídat bezpečnost lesů.
    Při jedné bitce s loupežníky je Jindřich zajat a sedm měsíců vězněn. Až jednou k němu přijde krásná panna s tím, že jej miluje a je ochotna ho osvobodit. Tvrdí mu, že je dcerou šlechtice, kterou loupežníci zajali. Jejich vůdce si ji oblíbil, ale lásku nežádal násilím. Ona však má oči jen pro Jindřicha, a proto s ním chce odejít. Jindřich nakonec souhlasí, že s ní půjde a poradí se s otcem, zda by mohl rozvázat slib daný Marii - že už nebude jinou dívku milovat.
    Otec má velkou radost, že má Jindřicha zpátky, a svoluje ke sňatku s Anežkou. U Jindřicha se ale staví jeden z bývalých loupežníků a zjeví mu, že Anežka léta žila s jeho vůdcem jako družka a dokonce s ním má dítě, které opustila v jeskyni. Jindřich spěchá za otcem, je mu však řečeno, že u něj je jakási cizí paní.
    V této chvíli se děj vrací k Marii. Tu nešťastnici chodily nějaký čas krmit ženy, ale přistihl je pacholek a ženy ze strachu utekly. Avšak Konrád sám tajně sedm měsíců pokračoval v jejich činnosti. Až jednou vytáhl v košíku dítě. Zželelo se mu dcery, děťátko dal kojné a sám se jako první pustil do uvolňování vězení. Marie byla velmi zemdlená, ale Konrád o ni přikázal pečovat a ona se zotavovala. Avšak postihla ji jiná tragédie. Konrád pospíchaje ze dvora za ní spadl, zlámal si ruku a "vytkl" si žebro. Ještě dceru poprosil, aby vrátila majetek, který patřil Fridrichu a zemřel.
    Marie se pak vyptávala, kdo že byl Fridrich, a tak se dozvěděla o Jindřichovi i jeho otci. Hradem však obcházel duch jejího otce, a proto se Marie vydala za moudrým opatem, o němž slyšela.
    Tam se potkala s Jindřichem a oba omdleli. Jindřich pak mluvil s otcem a vysvětlil mu, jak to je s proradnou Anežkou. Opat ji nechal zavolat a dívka mu vše přiznala, pak se odebrala do kláštera jako jeptiška.
    Jindřich promluvil s Marií, ta mu vše odpustila a vrátili se společně (i se synem Bohumilem) na hrad, kde se nechali oddat. Konrádova ducha již od té doby nikdo neviděl.

    Znaky
    Závist a bezdůvodná zášť, která má ničivé důsledky. Otcovská láska, ale zároveň i nesmiřitelný hněv, jestliže dítě nesplní očekávání. Dané sliby a jejich dodržení. Láska a křesťanství, ve kterém je možné mnoho odpustit.

    Citace
    Marie byla přes sedm měsíců v hrozném vězení zavřena a Bůh svrchovaný, jejž stále a vroucně o pomoc vzývala, podivně ji při životě zachoval. Druhý měsíc svého vězení porodila syna beze vší lidské pomoci a pět měsíců svými prsy ho kojila. Posledních dnů zakusila nejvyšší bídy a těžkosti, neb ztratila mléko, že víc kojiti nemohla. Naposledy byla přinucena s svým nejmilejším dítětem se rozžehnati; i umínila, že je poručí na starost těm dobrodincům, kteříž jí dosavád pokrmu donášeli, a nemyslilať, by to kdo jiný byl než ženy, kteréž se jí zpočátku ozvaly a šatstvem, plátnem i jinými potřebami ji opatřily. A kterak by se nadíti byla mohla, že by ten milosrdný dobrodinec její vlastní otec byl?
    Synáčka svého sama pokřtila a nazvala Bohumila. Aby pro něho plénky vyprati i sama časem v čistší šat se obléci mohla, s vodou, kteréž jen k pití měla, velmi spoře zacházela a raději často žízeň trpěla. Že pak plénky ty na těle svém sušila a v vlhký šat se obláčela, rozstonala se těžce a bylať by musila zahynouti, kdyby dítě její božím řízením Konrádovi do rukou nepřišlo; neb jí víc jiný z vězení pomoci nemohl.

    (str. 65)

  2. Jan Rulík - Boženka, veselého Kubíčka manželka

    Boženka jako velmi mladá dívka přišla o matku a vychovávala ji její kmotra. Po letech manžel její kmotry zemřel, a tak se musela vrátit k chudému tatínkovi. Otec jí ale rovněž brzy odchází a dává nad ní dozor poručníkovi. Boženka jde za družičku rychtářově dceři a tam se zalíbí dudákovi Kubíčkovi.
    Kubíček se nemůže dostat k Božence přímo, protože ji její paní přísně hlídá, proto jí pošle dopis o tom, jak moc ji miluje. Ale ona mu neodpověděla. Podplatil tedy Starou Bětu, jež platila za zbožnou ženu, aby za něj v té záležitosti jednala. Ona se do toho pustila - dokonce Božence i karty vyložila, že Kubíček jediný je pro ni pravý, až ji dočista zmátla.
    K Boženčinu poručníkovi se dostal Kubíčkův dopis, a proto si vzal Boženku k sobě a zkoušel jí tuto nešťastnou lásku rozmluvit. Ale ona nechtěla povolit. Sám farář pak s Boženkou mluvil, a když mu vše vypověděla (i o Staré Bětě), kázal napřed kartářku z obce vyhnat a pak si zavolal Kubíčka, aby mu promluvil do duše.
    Boženčin poručník zemřel a do dvou měsíců se slavila její a Kubíčkova svatba. Dva roky spolu žili šťastně, pak se ale Kubíček vrátil k pití, a tak Boženku mořil, až zemřela.

    Znaky
    Celou povídku doprovázejí mravoučné pasáže, které komentují děj a buď jej dávají za příklad hodný následování, anebo naopak odstrašující. Naučení se vztahují hlavně na děvčata, ale některé části i na všechny děti.

    Citace
    Vám tedy i všem mladíkům a pacholíkům dvojí příklad po sobě Boženka zanechala. Předně: jak máte v svém panenském stavu chovati, Boha a ctnost před očima míti, ušlechtilost panenskou, ten nejdražší klenot váš, zachovati, a když se provdáte, vedle závazku manželského chovati. Za druhé: učí vás s svým příkladem, kterak máte uprostřed rozkoší tohoto světa kráčeti, čeho se vystříhati a na sebe pozor dáti; všech zlých svodníků a svodnic jak se máte varovati, rodičů poslouchati, dobré rady se přidržeti a nic po své hlavě a bujné náruživosti nečiniti. Šťastný, kdo z cizího neštěstí moudrým bývá a dobré příklady vedou ho k polepšení i k zlepšení života!
    Této šťastnosti jistě, milé děvčata, nabudete, jestliže podle učení této knížky, kterouž jsem sepsal ku poctivosti vaší, pokračovati budete. Ó jakou bych já měl z toho radost, kdybyste se tak zachovaly a v stavu šťastný byly. Dejž to milý Bůh, aby se tak stalo.

    (str. 112)

  3. Prokop Šedivý - Maran a Onyra

    Onyry, původem angličanky, se ujal indiánský vůdce Majola. Vyrůstala společně s jeho synem Maranem, a když dorostli, zamilovali se do sebe.
    Avšak Maran se vypravil s bojovníky do války proti Evropanům. Už cesta byla obtížná a nebezpečná, ale i v boji měli Evropané velkou přesilu a ačkoliv Maran bojoval statečně, nakonec padl. Zbytek jeho bojovníků se rozhodl vrátit do rodné vesnice s několika zajatými Angličany.
    Onyra se doma o Maran velmi bojí, ale její otec Majola je jí velkou posilou. Když se ale vrátí zbytek indiánů a přinese s sebou zprávu o Maranově smrti, Onyra se zhroutila.
    Z jejího zármutku ji však vytrhly přípravy na obětování Angličanů. Chtěla pro jednoho z nich vyprosit život, avšak ukázalo se, že právě ten muž Marana zabil. Angličan ale z hranice unikne a bloudí po neznámé krajině. Onyra ho v noci najde a dovede ho k Majolovi do stanu, kde mu dají najíst a slíbí mu pomoc.
    Angličan Dikinson jim vypráví, že v Americe kdysi přišel o oba rodiče a že jeho sestru odnesl nějaký indián. On odjel do Londýna, kde mu přálo štěstí a oženil se. Vrátil se však do Ameriky, aby pátral po sestře. Majola donese podobiznu, kterou měla Onyra na krku, když se jí ujal a zjistí, že právě ona je Angličanova sestra. Dikinson prozradí Majolovi, že Maran není mrtev. V boji klesl vyčerpáním, Angličan ho ošetřil a pak se rozešli. Majola pošle Dikinsona a Onyru na posvátné místo, aby se tam ukryli, dokud nevymyslí, jak jim zajistit ochranu. Oni šťastně došli a na onom místě si usnuli únavou v náručí.
    Maran se mezitím ještě s jedním bojovníkem plavil domů. Když dorazil, šel nejprve na posvátné místo a tam ke své hrůze našel milovanou Onyru v náručí jiného. Už je chtěl zabít, když se Onyra probudila a všechno mu vysvětlila. Maran s Onyrou pak spěchali za Majolou.
    Indiáni přivedli k Majolovi zajatou Angličanku se dvěma dětmi. Majola s ní mluví a zjišťuje, že ona je Dikinsonova manželka. Odehraje se tedy šťastné shledání Dikinsona s ženou a Marana s otcem. Maran dosvědčí, že je živ a zachrání tak Angličana od smrti na hranici. Dikinson i s ženou zůstane u indiánů a pomalu je učí o křesťanství.

    Znaky
    Kritika "křesťanů", kteří rozšiřovali víru se zbraní v ruce. Oslava partnerské věrnosti i rodinné soudržnosti. Odpor k některým indiánským obyčejům - např. obětování zajatců.

    Citace
    Angličané pomáhali jim; ne však, aby jim k svobodě dopomohli, nýbrž aby tím svobodněji své bratří mordovati mohli. Oni obraceli lid na víru, a kdož náboženství jich přijmouti nechtěl, ohněm a mečem jej zahubili. Ti, kteříž před křesťany (tak se tito ukrutníci jmenovali) utéci mohli, a všickni, kdož po svobodě toužili a dychtili, sebravše se v zástupy, svým potlačeným bratřím na pomoc pospíchali.
    (str. 116)

  4. František Zamyš - Krátké opsání života Ludvíka Šťastného neb Pejcha potrestaná a Podvod odplacený

    Otec hlavního hrdiny byl při bitvě na Bílé hoře zajat a dopraven do Francie, kde se živil jako řemeslník. Oženil se s děvečkou Terezií a odstěhoval se s ní z Lyonu na vesnici, kde se všelijak protloukali. Narodil se mu syn - Jiljí (vypravěč).
    Když bylo Jiljímu 18, šel do Lyonu, aby si sháněl vlastní obživu. Tam se ho ujali čtyři měšťané a vysvětlili mu, že by ho rádi použili jako nástroj pomsty. V Lyonu žila krásná dcera malíře, jež je však nesmírně pyšná. Jednoho pána odmítla jako málo ctihodného. Měšťané tedy slíbili Jiljímu finance na to, aby předstíral, že je hrabě a vzal si ji. Nastrojili ho, naučili vznešeným způsobům a poslali ho na námluvy.
    Všechno šlo dobře, nikdo ho nepodezíral, a tak se nakonec s Denicí oženil. Týden si užívali skutečné líbánky ve městě a pak je páni vypravili do vesničky k rodičům. Tam Denice zjistila, že její urozený a bohatý manžel je ve skutečnosti prostý chudák. Na vesnici nevydržela a tajně odjela zpět do Lyonu, kde se uchýlila do kláštera a chtěla se nechat rozvést.
    Na soudu však vyšlo najevo, že je těhotná, proto od rozvodu upustila. Chtěla však zůstat daleko od svého manžela v klášteře.
    Páni dali Jiljímu něco do začátku a on odešel do Paříže, aby tam zkusil štěstí s obchodem. Denici opravdu miloval a doufal, že si ji snad někdy znovu vyslouží. Dařilo se velmi dobře a po několika letech nabyl hezkého jmění. Pak se tajně vrátil do Lyonu, aby navštívil manželku v klášteře. Schůzka dopadne dobře, přihlásí se k němu jeho syn a Denice mu odpustí. Souhlasí, že s ním odjede do Paříže.
    Po roce Denice prosila manžela, aby ji nechal odjet zpět do Lyonu a aby za ní po čase rovněž na chvíli přijel. Tak se stalo. Když Jiljí přijel, ukázala mu Denice dva obrazy. Na prvním byla uražená Denice první noc v oné prosté chaloupce a ten měl název "Pejcha zahanbená". Na druhém byla přátelská sešlost, která se právě konala, a nesla jméno "Podvod odplacený".
    Jiljí a Denise pak žili v Paříži a měli tři děti.

    Hlavní myšlenky
    Povídka zdůrazňuje, že pýcha je nectnost a že je důležité ji překonat. Rovněž vyzdvihuje odpuštění a lásku navzdory událostem.

    Citace
    (...) dítě se probudilo a na nás se smálo, nevědíc, koho má z nás dřív přivítati, ale pak zlehka kráčíc k mým nohám přišlo. Pomyslete sobě to potěšení, jaké jsem měl, když jsem je za ruce vzal a ono mě hladilo a objímalo! Nemoha radostné srdce zakrýti ani utříti, k nohám mé nejmilejší manželky jsem s dítětem padl řka: "Aurora! Aurora! Tvé dítě, tvůj syn poznal svého otce, žáda jej míti, můžeš-li déle jej svého zastávatele zbavovati skrze pyšné zavržení, skrze utrpení a opuštění svého manžela a otce tvého a mého dítěte?"
    (str. 193-194)

  5. Antonín Josef Zíma - Karel Devienzo z Londonu a slečna Amália Florentýnská aneb Podivné jest člověka štěstí

    V Englické zemi v Londonu žil bohatý kupec Devienzo s manželkou Lencií. Protože neměli děti, přijali k sobě chudého sirotka Karla. Karel byl svým novým rodičům velmi vděčný a prospíval ve všem, čemu se učil. Ve dvaceti se toužil podívat do světa, a proto ho Devienzo poslal za bratrem do Florencie.
    Ve Florencii se Karel zamiloval do Amálie, dcery vzácného pána Evjenia. I Amália překonala své předsudky vůči mužům a věnovala mu svou náklonnost. Když se o tom ale dozvěděl Evjenius, zakázal Karlovi vstup do svého domu. Amálii pak chtěl provdat za rytíře ze Savoje.
    Než se tak ale mohlo stát, utekla Amálie s Karlem z Florencie. Pronásledovala je však smůla. Jejich věrného služebníka zabili po cestě lupiči a jejich loď se potopila. Moře Amálii a Karla oddělilo, takže o sobě nevěděli.
    Amália se náhodou dostala pod ochranu Devienza, který se o ni staral jako o dceru. Karel se dostal do otroctví, odkud ho vyplatil Devienzův správce. S ním se Karel dostal do Londýna, kde se shledal s rodiči i milou Amálií.

    Hlavní myšlenka
    Povídka jemně nabádá čtenáře, aby byli vděční, hodní, trpěliví, učenliví, bez předsudků, věrní, laskaví, přičinliví atp. A pak se jim, přes všechny nesnáze, dobře povede.

    Citace
    "Amália tedy nenávidí mužského pohlaví, a jaká jest toho příčina?" "Vzácný pane," odpověděla Juliána, "abych krátkými slovy řekla, Amália jest dobrá a ctnostná panna, jakáž tak snadně není k nalezení, není také svémyslná aneb hrdá; ale neštěstí její jest, že hned od nejprvnějších let věku svého od svých rodičů jedné staré hofmistrini, kteráž po celý svůj věk v svobodném stavu zůstala, pod ochranu svěřena byla. Ta jí mnoho ničemných a pošetilých naučení do srdce vštípila, tak sice, že teď lze není k něčemu jinému ji namluviti. Tak říkává, že každý mužský svému děvčeti nevěrný jest a že děvče mužského jako hada a štíra stříci se má, nechce-li jinak, aby od uštknutí jeho nezahynulo; a to mnohýmu básněmi a pohádkami, kteréž jí ta stará nesmyslná hofmistrině vypravovala, potvrzuje.
    (str. 210)

  6. Václav Matěj Kramerius - Dobrá rada v potřebě anebo Vypsání života Davida Opatrného

    Davidův otec umřel, když mu bylo třináct let. Matka ho posílala žebrat, aby se nějak uživil, až se ho ujal milostivý pán a dal ho do služby k sedlákovi. Tam se David naučil těžce pracovat, ale také sklízet ovoce své práce. Později se naučil u učitele číst a studovat různé knihy, které mu v hospodářství pomáhaly.
    Pak se na nějakou dobu chytil karet a hodně prohrával, ale milostpán mu opět pomohl a z tohoto zlozvyku ho vytáhl. Ke vší té práci se David ještě zvládl vyučit tkalcovství. Pak se oženil sice s chudou, ale pracovitou Lidmilou Čechovic. Sedlák mu dal do začátku mnoho peněz, takže si David mohl koupit vlastní chalupu a to, co nejnutněji potřeboval.
    Přijal k sobě do hospodářství jednoho sirotka, aby ho vychoval, jak sám byl vychován. Starci, který mu dal dobrou radu - nesnažit se zbohatnout příliš rychle a nezadlužovat se, pořídil kozu a několik slepic, aby mohl dožít v klidu. Po letech byla starcova poslední slova: "Bůh požehnej Davidovi a jeho dětem."

    Hlavní myšlenka
    Autor vybízí čtenáře, aby následoval Davidova příkladu a svou pilnou prací se rovněž přičinil o své dobré živobytí. Text je proložen několika farářovými promluvami o škodlivosti pověr, které jsou mezi prostým lidem. Dobrá rada, kterou si vezmeme k srdci, je nad zlato.

    Citace
    "Dobrý večer, Davide!" - ohlídnu se, a leknutím nevěděl jsem, co promluvit. Milostpán stál za mnou.
    "Tyť dobře svůj čas vynakládáš!" praví ke mně. "Viď že hrou víc vyzejskáš nežli pluhem neb motykou? Však když k letům přijdeš, co medle dětem budeš povídat? Jaks dobře v karty hrát uměl a jaks mnoho peněz vyhrál? Ó toť budeš mít radost! Snad větší, než kdybys jim řekl: ‚Hle, děti, podívejte se na ty stromy! Tu někdy byla pustina, a nyní vidíte štěpy s pěkným chutným ovocem; ty stromy jsem já vlastní rukou vysázel.‛ - Dobrou noc, Davide!"
    Milostpán odšel, a já seděl, jako by mne vřelou vodou polil.

    (str. 235)

  7. Václav Rodomil Kramerius - Železná košile

    Chrabrého Vivenčia zajal v boji proradný kníže Tolfi a odvezl ho na svůj hrad. Tam ho nechal vsadit do zvláštního vězení, které se každým dnem zmenšovalo. Původně tam bylo sedm oken, avšak každý den zmizelo další, kobka byla tmavší a menší.
    Vivenčio objevil dopis, jenž tam zanechal stavitel kobky - Ludovíko Sforza. Důmyslně ji vymyslel pro knížete za velkou odměnu, ale nakonec se stal první obětí své vlastní práce.
    Dny se krátí a Vivenčio občas zaslechne střelbu. Síly mu však ubývají a v kobce už se ani nemůže volně narovnat. Najednou to kolem něj začne praskat a Vivenčio omdlí.
    Probere se na lůžku mezi přáteli. Ti mu osvětlí, že poté, co byl jat, začali se probojovávat k hradu, aby ho osvobodili. Ve chvíli, kdy pronikli do hradu, chtěl Tolfi dokončit své dílo a Vivenčia v kobce rozmačkat, ale přeťal špatný provaz a naopak stěny uvolnil, takže se rozšířily. Sám při pokusu o útěk skončil rozdrcen v hlubinách svého hradu. Přátelé odnesli Vivenčia z hradu pryč, aby se zotavil.
    Vivenčio se opravdu uzdravil, ale už nikdy nebyl tak bezstarostný jako dříve. Tolfiho hrad nakázal rozbořit, aby po něm nezůstalo ani stopy.

    Znaky
    Povídka svým námětem trochu připomíná dílo E.A.Poa - Jáma a kyvadlo. Na jedné straně je tu lidská krutost, která si libuje v pomalém mučení své oběti a na druhé člověk, který chce zoufale žít, anebo alespoň ukončit svůj život rychle.

    Citace
    Takovouto péčí a ukrutnou nejistotou své budoucnosti soužen, seděl zde mlče v zamyšlení a hodina, jedna druhou stíhajíc, děsila ducha jeho strašlivými obrazy. Konečně vyskočil s hledem třeštěně pomateným. "Ano!" zvolal přehrozným hlasem, "tak jest, tak to být musí! Ďáble! Nelidský pekelníku, to-li tvá msta?" V pomatení uvrhl sebou na zemi - slze se mu vylily z očí a studený pot mu na čele vyrážel - v divém zoufání vlasy sobě rval z hlavy a vztěkem hryzl železnou podlahu - lál a proklínal Tolfiho, a hnedle zase zkroušeně se modlil. Když pak násilí bolesti a ouzkosti drobet ulevila, uvrhl sebou na zem a plakal jako dítě.
    (str. 284)

Vytisknout (Ctrl+P) Stáhnout v PDF

Vložené: 02.05.2010

   
­­­­

Související odkazy

­­­­

Diskuse k výpisku
Václav Matěj Kramerius - Zazděná slečna a jiné příhody pro vyražení







Mapy webu Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé Důležité informace Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti


Ověřovací kód Opište kód z obrázku (jiný kód ↑)

Upozornění

 

Milý návštěvníku serveru Český-jazyk.cz,

omlouváme se, že Ti musíme zobrazovat toto hloupé vyskakovací okno, ale zjistili jsme, že je ve Tvém internetovém prohlížeči aktivní blokátor reklam, díky kterým mohou dnes tyto stránky bezplatně fungovat.

Pokud nechceš být tímto oknem neustále rušen, prosíme Tě, aby sis blokování reklam vypnul či si alespoň přidal výjimku pro náš web.

Jedině peníze z reklamy nám pomáhají tyto stránky udržovat v provozu a neustále je obsahově i rozvíjet.

Děkujeme Ti mnohokrát za pochopení.

tým Český-jazyk.cz

 

Toto sdělení zavřeš klávesou Esc nebo kliknutím na křížek v pravém horním rohu.
Po zavření okna nedojde k žádnému omezení funkčnosti serveru Český-jazyk.cz, nicméně, každé další načtení stránky může být doprovázeno otevřením tohoto upozornění, nedojde-li k odstranění či úpravě blokování reklamních ploch.

­