ČESKÝ JAZYK Literatura aneb studentský underground - čtenářský deník, životopisy, čítanka, slohové práce, slovníček pojmů - www.cesky-jazyk.czwww.cjl.cz | www.literka.cz Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.



Menu

­

Pecka Karel (*06.12.1928 - †13.03.1997)

    Ceska posta
­­­­

Motáky nezvěstnému

- dvousvazková autobiografická kronika psaná od února 1975 do května 1978

Román se opírá o autorovy autentické zážitky: strávil léta v československém koncentračním táboře a podal obraz muže, který ve vězeňských podmínkách zápasí o to, aby zůstal člověkem. Autor bývá nazýván českým Solženicynem a jeho kniha je ojedinělá i v souvislosti evropských literatur.

BIBLIOGRAFICKÉ ÚDAJE:

Knihu vydalo nakladatelství Atlantis v Brně roku 1990 (1. vydání v ČSFR). Počet stran: 399. ISBN: 80-7108-003-9.

Česky poprvé vyšlo v Sixty Eight Publishers v Torontu roku 1980.
Za Motáky nezvěstnému získal v roce 1981 cenu Egona Hostovského.

OBSAH:

I. díl - Cesta ke dnu

  1. Cesta ke dnu
    Hlavní postava se jmenuje Vilém Svoboda (autor): Mladý student si po únoru naivně čichne k "ilegalitě" vydávání a šířením demokratických letáků. Při pokusu o útěk za hranice padne na nádraží v Tachově do rukou orgánů Státní bezpečnosti. Organizátorem jeho "cesty přes kopečky" byl fízl, v Tachově ho již čekají.
    Začíná mu obvyklá křížová cesta statisíců: "výslechy" a mučení v místním vězení, transport na "kraj" do Plzně, pak na Čtyřku v pražské Bartolomějské (Čtyřka - pověstná velká cela, kde potkal spoustu zajímavých figurek - spoluvězňů), s příslušným neustálým doprovodem fyzického drcení člověka. Pokusil se odtud poslat moták režiséru Milanu Nesládkovi, aby utekl, ale dopis mu nedošel a Vilém při výslechu (mučení) udal jeho jméno.
    Soudní přelíčení bylo parodií v obvyklé inscenaci třídní justice: Vilém Svoboda, filmový režisér Milan Nesládek, scénárista Ladislav Babiak a Franta Komárek byli za velezradu odsouzeni na 11 a 12 let.
    Na druhý den byl Svoboda s Babiakem převezen do tábora Fierlinger v Kladně.
  2. Mayrau (Fierlinger = "tábor tónů)
    Lágr na dole Fierlinger v Kladně zanechal ve Svobodovi na plný rok zdání obnovené lidskosti v atmosféře normální hornické práce a autentického dělnického smýšlení a chování.
    Po prvních dnech totiž zjistil, že poměry v táboře Fierlinger jsou velice volné - slušné jídlo, alkohol a cigarety lehce k sehnání, dokonce se z tábora dalo velice snadno odejít. Vilém se s některými dalšími nováčky dostal do táborového orchestru.

    První noc začal Vilém vzpomínat na svůj nenadálý přesun z Bartolomějské do Českých Budějovic: dva dny strávil na samotce s označením Pozor! Zvlášť nebezpečný vězeň. Třetí den byl odveden k výslechu, kde měl potvrdit, že předal kontakty na jejich ilegální organizaci některým klukům z jeho bývalého skautského oddílu (opakovala se fyzická tortura, která měla navázat další řetězec honby na lidi). Další tři týdny Vilém na samotce v Českých Budějovicích lepil pytlíky, praporky, obaly na léky apod. Po třech týdnech dostal spoluvězně - starého železničáře, kterého zatkli za urážku Stalina při kartách. Železničář vyrobil karty a naučil Viléma mariáš. Následoval transport na Pankrác a čekání na soud.

    V Kladně pracoval Vilém na šachtě (vázal vozíky). V neděli byly návštěvy a koncerty táborového orchestru. Úroveň orchestru stále stoupala. Ke konci zimy se v táboře objevil výborný trumpetista Miloš Täubl. Jeho manželka mu přinesla i nějaké noty a od té doby hráli všechny žánry. Dokonce dostali nabídku hrát plesy, ale následující den došlo k transportu některých členů kapely. Vilém strávil jednu noc na Pankráci a pak byl i s Babiakem poslán do tábora Bratrství v Jáchymově. Tam už panoval podstatně tvrdší režim. Babiak se první den postavil veliteli, když vyfasoval malé oblečení, i místnímu agitátorovi.
  3. Svornost (= lágr barev)
    Z tábora Bratrství byli následující den převezeni na důl (lágr) Svornost - ubytovny byly přeplněné, špatný kolektiv, žádná hygiena (fárali i spali ve stejném oblečení) + blechy, štěnice atd. Za práci vězni dostávali částečnou mzdu (po odečtení nákladů dostávali 1/3 na ruku, 1/3 dostala rodina a 1/3 jim byla uložena na konto).
    Svoboda nastoupil do skupiny, která neplnila na 100 % (a tedy nedostávala dopisy a musela na brigády). Aby mohl Svoboda dostávat dopisy od Ireny, nechal se přeložit ke "kriminálním", kteří podepsali socialistický závazek. Pak byl přestěhován na 2. barák, mezi politické, kde panovalo podstatně lepší klima. Ti mu také nabídli práci na Josefce. Irena mu nakonec napsala, že je těhotná a bude se vdávat.
    Po třech letech se Svoboda vypracoval na brigadýra (vedoucí pracovní skupiny) na Josefce. V šachtě se dokonce scházel s přáteli od soudu, kteří byli v táboře Rovnost, a chystali spolu útěk. Pak ale přišel transport. Krátce před odjezdem ze Svornosti zjistil, že někteří muklové chystali útěk, ale báli se mu to říct, protože byl brigadýr. Svoboda se nad sebou zamyslel a už nikdy nechtěl být ve vedoucí pozici.
    Nakonec Svornosti děkoval, že ho naučila snášet tvrdost, litoval jen dobré party.

II. díl - Cesta jinam

  1. Nikolaj (= lágr slova - básničky, odmítnutí soc. závazku)
    Na Nikolaji se Svoboda vypracoval na rudaře (vyhledával uran). Jeho "helfer" Zdeněk utekl a Svoboda byl jako spolupachatel dán do korekce. Tam vzpomínal na svou první korekci na Nikolaji: Únoru se odmítl účastnit brigád a dostal 3 neděle korekce - byla mu strašná zima a měl hlad, ale dostal se z toho.
    Svoboda byl v partě s Lojzou Flintou, Pepou Poklopem a Frantou Zachem. Ještě s několika dalšími měli společné zásoby jídla, ale když přišel největší hlad, "odepsali" Frantu, protože nikdy ničím nepřispěl. Svoboda z toho měl výčitky a uvažoval o morálním přínosu hladu pro lidstvo (= kdo jej nepoznal, nemá úplnou zkušenost lidskosti, je neúplným člověkem, protože lidský život je redukován na dary vzduchu či dechu, spánku, tepla, chleba a vody, každý by měl poznat hlad). V táboře byl čím dál větší hlad. Mluvilo se hlavně o jídle. Vězně už nezajímala ani politika (např. že "špagát" dostal i Slánský). Svoboda naštěstí poznal v jednom z civilistů svého spolužáka. Ten mu nosil jídlo i dopisy s penězi (= čímž bylo po hladu).

    Na Nikolaji Svoboda nikdy neuvažoval o útěku. Kopal JIM uran, ale neměl odvahu to odmítnout jako jehovisté. Měl strach o Zdeňka, ale chytili ho na nádraží a dostal jen několik let navíc. Po Zdeňkově útěku těsně unikl úrazu, ale pak se stal kolektorem (= vydával povolení k odstřelu) a žil celkem pohodlně. Po měnové reformě si tam navíc spousta civilistů přišla přivydělávat.

    V březnu 1953 zemřeli Stalin a Gottwald a poměry v táboře se začaly zlepšovat (přestal být hlad), marně se doufalo v amnestii. Z Rovnosti přivezli změněného Láďu Babiaka, přišel nový "kápo" Dymáček a "osvěťák" Jirka, kteří nebyli tak krutí jako jejich předchůdci, dokonce nechtěně zorganizovali svobodné volby do Hlavního pracovního kroužku. Zvolené zástupce, včetně Svobody a Babiaka, však zavřeli na korekci a hrozil jim transport. Svoboda se na Nikolaj už NIKDY nechtěl vrátit.
  2. Elko
    Když je na Nikolaji pustili z korekce (Svoboda, Babiak, Havelka), museli nastoupit před bránu a čekali na převoz. Mezitím Svoboda vzpomínal, jak se v táboře instalovaly tlampače, odkud pořád vysílali socialistické pořady. Ale když např. vysílali fotbalový zápas mezi favorizovanými Maďary a Němci, kteří začali vyhrávat (což muklům udělalo radost), zápas byl přerušen.

    Šest lidí autobus zavezl na trestní tábor Elko (L). Svoboda a Standa Konopásek byli ubytováni na č.6. Každou sobotu se konaly generální prohlídky. Po dvou měsících na ně taky přišla řada v neděli, museli všechno znovu vydrhnout.
    Pracovali pod kontrolorem Bednářem - venku nakládali vagony uranovou rudou. Připadalo jim, že je to snadná práce, ale všude kolem byla velmi silná koncentrace gama záření. Nejnebezpečnější byla "věž černé smrti", kde se drtila černá ruda a všude kolem (tedy i na lágru) polétávaly částečky čistého uranu. Na starosti je měli sovětští inženýři. Jednou se Franta Čermák vymluvil ruskému inženýrovi, že nemůže pracovat, protože mu někdo ukradl bublinu z vodováhy. Inženýr ho poslal do skladu pro novou. Franta za tento vtípek dostal týden korekce.
    Od začátku zimy byli přeřazeni do haly, kde srovnávali barely s rudou.

    Návštěvy byly častější, ale téměř o ničem se nemohlo mluvit. Dopisy byly kontrolovány. "Černota" se poslat nedala. Svoboda už ani neviděl možnost útěku - za ta léta si připadal jako valach s klapkami na očích.

    Před Velikonocemi využil Svoboda volejbalového turnaje mezi baráky (kněží X ostatní vězni) a s jezuitou Ondřejem chtěl domluvit možnost stávky na Velikonoce - snažil se o zlepšení pracovních podmínek (z radioaktivity měli bolesti hlavy a zvonění v uších). Kněží se však stávky odmítli účastnit (lágr brali jako Boží zkoušku), a tak stávku museli zrušit.

    Postupně se situace v SSSR a u nás začíná měnit (rok 1954): Adenauer si v Moskvě vyžádal propuštění německých zajatců; změnilo se vedení KSČ a do lágru přicházeli odsouzení komunisté (věřili, že je to omyl a u ostatních vězňů nebyli oblíbeni), hokejisté národního týmu byli z ničeho propuštěni a povoláni do Sparty atd.
    Náhle přišel velký transport (asi 40 lidí) a naděje dostat se z "lágru smrti". Svobodovi Elko přineslo smíření se smrtí a naučil ho modlit se za nový den ("aby mu byla dána cesta")
  3. Bytíz (= "z velkých lágrů ta největší havaj za Železnou oponou")
    Při odjezdu z Elka si oddechli, když autobus odbočil vlevo - do vnitrozemí. Po příjezdu na Bytíz nevěřili, jak volné poměry tam panují: hrály se karty, basketbal, volejbal, fotbal atd. Svoboda se potkával se starými známými. Do lágru se pašovaly zakázané časopisy a knihy.
    Po smrti Stalina, XX. sjezdu KSČ a kritice kultu osobnosti se vše změnilo - dozorci byli mladší, inteligentnější a méně "buzerovali". Láďa Babiak byl po obnoveném procesu propuštěn.
    Také Svoboda byl jednou povolán k pohovoru - mohl být propuštěn na podmínku, ale po večeři byl chycen při opalování v zakázaném území a na pár minut dán do korekce, ale bylo mu to zapsáno do papírů a propuštěn nebyl - paradoxně už to Svobodovi bylo jedno. Na Bytízu nikdy nepomyslel na útěk a při stávajících poměrech se nebál odsedět ty zbývající 4 roky.

    Svoboda zde pracoval jako figurant = měřič (pracovali zde jen dlouholetí, spolehliví muklové - moc se "nepředřeli"). Při jednom fotbalovém utkání si poranil nohu, ale nahlásil to jako pracovní úraz a několik dní strávil na "marodce". Tak také pročítal Literární noviny a obdivoval odvahu J.Seiferta - ve svém přednesu na sjezdu spisovatelů zkritizoval celou dobu: "Smlčí-li pravdu spisovatel, lže ... Vyzvat umlčené a vyloučené spisovatele ke spolupráci ..." (s. 368)
    Svoboda pořád kulhal, takže nemohl zůstat u měřičů a musel se vzdát sportu. Ke konci trestu pracoval u čerpadla (3x za šichtu vyčerpal vodu, zbytek času si mohl číst nebo spát).
    Na noční se mu zdálo, že ho na šachtě navštívil vzdělaný poručík, který o Svobodovi věděl všechno (Svobodovo svědomí). Diskutovali spolu o světě a lidech za mřížemi - jsou jiní než muklové - ti se ve vězení změnili a váží si úplně jiných hodnot.

    Vězni, kteří si odpracovali většinu trestu, si mohli podávat žádosti o milost. Většina politických vězňů (včetně Svobody), ale odmítla komunisty o cokoli prosit. Svoboda u propouštěcí komise nakonec místo oficiální věty, kde souhlasí s trestem, řekl:
    "Slavný soude, k celé věci nemám co dodat."

KOMPOZICE:

Kniha se chronologicky drží hlavních bodů Svobodova věznění: zatčení - Mayrovka (Fierlinger) na Kladně - Jáchymovské lágry (Svonost, Nikolaj) - Elko - Bytíz. V jednotlivých táborech však Svoboda, nejčastěji poslední noc před transportem, retrospektivně vzpomíná na některé epizody místního pobytu.
Kniha je rozdělena na 2 díly: Cesta ke dnu (psáno od února 1975 do února 1976) a Cesta jinam (srpen 1976 - květen 1978). Každý díl je pak rozdělen na 3 díly - podle místa Svobodova pobytu.

STYL:

V knize se střídá realistický, až naturalistický popis života v komunistickém lágru 50. let - popis lágru jako takového, i života v něm (nástupy, zpočátku hlad, sadističtí kápové, korekce, švejkování, práce v dolech atd.) - se Svobodovými úvahami o zrání v muže, který si snaží uchovat své člověčenství a svou čest v těch nejhorších možných podmínkách.
Portréty vrchností, od zabijáků po školitele. Sovětští "odborníci" na dolu "černé smrti" (např. nadšení sovětského inženýra nad zednickou vodováhou, poprvé v životě spatřenou).
Některé části (epizody) jsou psány er-formou, při Svobodově vzpomínání a úvahách o smyslu lidské existence (v hlavně v těchto drsných podmínkách) však převažuje ich-forma.
Svobodovy vzpomínky často začínají jako moták/dopis nezvěstnému/neznámému adresátu (člověk obecně?, osud?, Bůh?). Velmi často tedy začínají oslovením: "Milý adresáte, můj příteli a pane, ač netuším, kde pobýváš, a ani přibližně, kdo jsi, chovám o tobě jisté představy." (s. 234).
Do svých úvah Svoboda občas vkládá i citace nebo srovnání jiných děl světové i české literatury, které vystihují jejich situaci - např. z Bible ("V potu tváři své chléb jísti budeš, dokavadž se nenavrátíš do země, poněvadž jsi z ní vzat." /s. 296/); řecké pověsti / Havlíček Borovský ("CIC musela být podařená organizace, když zaměstnávala takovéhle přihlouplé holiče, kteří své tajnosti o Midasových uších vyryjí do prvního dřeva, které se jim namane." /s. 72/); Hamlet ("Nic není dobré ani špatné samo o sobě, teprve naše myšlení to činí tím, či tím." /s. 331/ - A zase mi vytanul Hamlet, princ dánský, a jeho dialog s Poloniem po příjezdu herců, kdy ministrovi nařizuje, aby se o ne dobře postaral. "Povede se jim podle zásluh, pane," ujišťuje Polonius. A Hamlet: "Líp se jim musí vést, člověče! Když se každému povede podle zásluh, kdo nedostane výprask?" /s. 335/)

JAZYK:

  • kniha je psána spisovnou češtinou - řeč vypravěče i Svobodovy úvahy a vzpomínky
  • přímé řeči postav charakterizují prostředí, ze kterého daná postava pochází (hovorová a obecná čeština, žargon pražské periferie, slovenština, ostravské nářečí atd., ale také spisovná čeština - hlavně u vzdělaných muklů): např. bysme; pozdějc; zasvinili byste mi celej autobus vod popela; Cejtím tady kouř, kdyby byl malej vajg, šéfe, všechno by bylo hned fajnovější
  • velmi častý je vězeňský slang: cimrkomandant, cundr (papírek na zapalování cigaret), mukl (vězeň - muž určený k likvidaci), kápo, katr, mundůr, vechtr (hlídač), filcunk (důkladná prohlídka), moták (tajně pašovaný lísteček z vězení), cuvaks (nováček na táboře) aj.
  • profesní mluva horníků: karbidka (lampička), hlušina (hlína bez uhlí/rudy), figura (sestava v dole), štajgr (důlní), helfer (pomocník), brigadýr aj.
  • později - s povolením některých volnočasových aktivit - se objevuje také sportovní, hudební či karetní slang
  • s tvrdou prací horníků souvisí také občasné vulgarismy charakterizující prostředí a některé postavy: "Nemyslete si, že když jste na transportce, že z toho budete dělat dočista bordel." - "V šachtě to stojí většinou za pěkný hovno." - "Do prdele, ..." - Jdi do hajzlu, člověče." - "To se na to vyseru ..."
  • autor ale výjimečně používá i obrazná pojmenování a přirovnání: Káva a chleba, benzín a olej do motorů, které naskočí a začnou se točit ve vytrvalých obrátkách. - Pušky drželi jako prase vidle. - ... a zacvakl zase tu bižuterii (náramky) - ... po obou stranách provázen koridory s černými slunečnicemi reflektorů na přečnívajících lodyhách sloupů.
  • nebo přísloví: když se pánu zachce psa bít, hůl si vždycky najde; pochopili jsme, kde je zakopán pes; Nechoď, Vašku, s pány na led ...

CITÁT Z KNIHY:

"Logika třídního boje je ukotvena v základní tezi: Společnost je rozdělena na třídy podle vztahu k výrobním prostředkům. Existuje totiž třídní boj a dělnická třída v něm historicky vítězí, protože ona je tvůrkyní všech hodnot. Toť vše. Srozumitelné, jasné, nahé, neotřelé dogma. A běda, je-li byť i jediná z těch základních vět obrácena v otázku .... Ale bez ohledu na podobné šarády zůstává skutečností, že jsme zde, v této kopce.
A před deseti lety hnili někdy po barákách jiní vězni, oběti jiného systému, jehož základ tvořila teze: Svět je rozdělen na rasy. Nejvyšší rasou je rasa nordická, je nositelkou všech hodnot, a proto předurčena vládnout nad ostatními."
(s. 268)

Vytisknout (Ctrl+P) Stáhnout v PDF

Zdroj: nirak, 07.11.2009

­­­­

Související odkazy

Čtenářský deník - nenalezen žádný další obsah z autorovy tvorby
Čítanka - nenalezen žádný úryvek z autorovy tvorby
Životopisy - autorův životopis nenalezen
­­­­

Diskuse k výpisku
Karel Pecka - Motáky nezvěstnému







Mapy webu Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé Důležité informace Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti


Ověřovací kód Opište kód z obrázku (jiný kód ↑)

Upozornění

 

Milý návštěvníku serveru Český-jazyk.cz,

omlouváme se, že Ti musíme zobrazovat toto hloupé vyskakovací okno, ale zjistili jsme, že je ve Tvém internetovém prohlížeči aktivní blokátor reklam, díky kterým mohou dnes tyto stránky bezplatně fungovat.

Pokud nechceš být tímto oknem neustále rušen, prosíme Tě, aby sis blokování reklam vypnul či si alespoň přidal výjimku pro náš web.

Jedině peníze z reklamy nám pomáhají tyto stránky udržovat v provozu a neustále je obsahově i rozvíjet.

Děkujeme Ti mnohokrát za pochopení.

tým Český-jazyk.cz

 

Toto sdělení zavřeš klávesou Esc nebo kliknutím na křížek v pravém horním rohu.
Po zavření okna nedojde k žádnému omezení funkčnosti serveru Český-jazyk.cz, nicméně, každé další načtení stránky může být doprovázeno otevřením tohoto upozornění, nedojde-li k odstranění či úpravě blokování reklamních ploch.

­