Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• podtitul: Autobiografie ženy vězněné v Terezíně

Deník české spisovatelky Dagmar Hilarové, který líčí autorčiny zážitky z let 1939-1945.

BIBLIOGRAFICKÉ ÚDAJE:

Vydalo nakladatelství Fragment v Praze roku 2012 (1. vydání). Počet stran: 95. ISBN: 978-80-253-1418-0.

OBSAH:

Tato kniha vypráví o patnáctileté dívce Dagmar Hilarové, jež je na své narozeniny povolána do terezínského ghetta. Už v odbavovně přijde téměř o všechny věci. Kožené boty, které jí zůstaly, ji hlad brzy přinutí vyměnit za chleba.
V dětském domově L 410 se tajně učí, píše verše i deník.

V ghettu se později zamiluje do sedmnáctiletého Jirky. Potká zde také svou tetu, strýce a dvě sestřenice, kteří byli rovněž deportováni do Terezína.

Dagmar v ghettu pracuje jako zubní instrumentářka a také si zde najde kamarádky. Několik týdnů musí spolu se sestřenicí Jarčou odvážet mrtvé.
Ve svém deníku také Dagmar popisuje, jak probíhalo sčítání, když počet lidí v lágru nesouhlasil.

Do Terezína přijíždějí stále nové a nové transporty, ale jiné zase odjíždějí směrem na východ.
V listopadu 1944 je do jednoho z transportů na východ zařazen i Jirka, Dagmařina láska, ale také teta, strýc, sestřenice Věra i těžce nemocná Jarča.

Téhož roku Dagmar onemocní infekční encefalitidou, což je zánět mozkových blan, a vypadá to, že nepřežije. Upadne do kómatu, který skončí až po třech měsících.

V knize rovněž autorka popisuje červen 1944, kdy museli vězni "zvelebovat" Terezín pro chystanou komisi z Mezinárodního červeného kříže.

Když už je Dagmar zase v pořádku, pracuje opět v zubní ordinaci, kde potká Jirkova otce. Od něj se dozví, že Jirka žije.

V dubnu 1945 se po Terezíně roznese zpráva, že se blíží konec války. Dagmar se přihlásí jako zdravotní sestra do nemocnice, aby pomohla v boji proti tyfu. Do Terezína přijíždějí další transporty zubožených lidí. Jen ztěžka lze poznat, kdo ještě žije, a kdo cestu do Terezína nepřežil.

Stejným transportem se zpět do Terezína dostane i Karel - kluk, s nímž se Dagmar také kamarádila. Byl dohola ostříhaný a vážil 35 kilo. Tou samou cestou a ve stejném stavu (no vlastně v jiném stavu) se sem vrátila také Dagmařina kamarádka Dita. Hned po příjezdu do Terezína ji odvezli do místní nemocnice, kde o pár dní později porodila mrtvé dítě a sama pak také podlehla smrti.

5. května je v Terezíně vyhlášen konec války a pevnost přebírá pod svoji ochranu Mezinárodní červený kříž. Vězni však ještě nesmí opustit koncentrační tábor kvůli epidemii tyfu, která by se mohla dále rozšířit.
A tak za ostnatými dráty terezínského ghetta umírá bezmála dalších 1500 lidí.