ČESKÝ JAZYK Literatura aneb studentský underground - čtenářský deník, životopisy, čítanka, slohové práce, slovníček pojmů - www.cesky-jazyk.czwww.cjl.cz | www.literka.cz Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.



Menu

­

Pelevin Viktor Olegovič (*22.11.1962)

­­­­

Nika

Nyní, když se její dech opět rozptýlil po světě, v tomto zataženém nebi, v tomto mrazivém jarním větru, leží v mém klíně svazek Bunina, těžký jako křemičitá cihla, občas odtrhnu zrak od stránek a dívám se na zeď, na které visí její náhodou zachovaný snímek.
Byla mnohem mladší než já, osud nás svedl náhodou. Nepředpokládal jsem, že její oddanost ke mně byla vyvolána mými přednostmi, spíš jsem pro ni byl, když použiji fyziologický termín, pouze drážditelem vyvolávajícím reflexy a reakce, které by byly stejné, i kdyby byl na mém místě fyzik-fundamentalista v akademické jarmulce, prodejný poslanec nebo kdokoli jiný, připravený ocenit její snědý půvab a odlehčit její břemeno bytí daleko od starodávné vlasti, hladové severní země, ve které se omylem nebo nějakým nedorozuměním narodila.
Když skrývala svoji hlavu na mé hrudi, pomalu jsem hladil prsty po její šíji a představoval jsem si jinou dlaň na stejné křivce, jemné a bledé, dlaň s drobnou lebkou na prstenu, anebo chlupatou, nepřístojnou s modrými kotvami a nápisy, stejně pomalu klouzající dolů, cítil jsem, že taková změna by se její duše nijak nedotknula.
Nikdy jsem ji nenazýval celým jménem, slovo Veronika pro mě bylo botanickým termínem a v mé paměti vyvolávalo vzpomínky na dusivě zapáchající bílé květiny z jižního záhonu, které zůstaly v dalekém dětství. Vystačil jsem si s dvěma posledními slabikami a jí to bylo jedno, hudební sluch neměla žádný a o své bohyni-jmenovkyni, bezhlavé a okřídlené, nevěděla nic.
Mí kamarádi na ni hned od začátku zanevřeli, možná že vytušili, že velkodušnost, se kterou ji na několik minut přijímali do svého kruhu, zůstávala naprosto bez povšimnutí. Ale požadovat od Niki něco jiného by bylo stejně hloupé, jako očekávat od chodce jdoucího po asfaltu pocit vděčnosti k dělníkům, kteří kdysi silnici udělali. Pro ni byli lidé okolo něco jako mluvící skříň, která se z nepochopitelného důvodu objevovala vedle ní a z nepochopitelného důvodu zase mizela. Niku nezajímaly city jiných, ale instinktivně vycítila vztah jiných k sobě, a při příchodu mých návštěv šla nejčastěji do kuchyně. Mí známí na ni navenek nebyli hrubí, ale pohrdali jí, když nebyla nablízku, a nikdo z nich, pochopitelně, ji nepovažoval za rovnocennou.
"Jak to, že se na mě tvoje Nika nechce ani podívat?" vyptával se jeden z nich s úsměškem.
Nedokázal si představit, že právě tak to je a s podivnou naivitou předpokládal, že v hloubi Ničiny duše je mu věnována celá galerie představ.
"Absolutně ji neumíš vycvičit," říkal jiný v záchvatu opilých důvěrností. "U mě by do týdne zkrotla jako beránek."
Věděl jsem, že se v těchhle věcech vyzná, protože manželka s ním cvičí už čtvrtý rok, ale nejméně ze všeho jsem chtěl být něčí vychovatel.
Ne že by Nika byla lhostejná k pohodlí, s patologickou stálostí se ocitala v tom samém křesle, kam jsem si chtěl sednout, ale předměty existovaly pouze pro ni, když je používala, a pak se ztrácely. Pravděpodobně proto, že neměla prakticky nic svého. Občas jsem si myslel, že přesně takový typ se snažili v minulosti komunisté odstranit, nechápaje jak bude vypadat výsledek jejich námahy. Ona nepočítala s pocity jiných, ale ne proto, že by měla špatnou povahu, ale proto, že mnohdy nedomýšlela existenci těchto pocitů. Když náhodně rozbila starožitnou cukřenku z kuzněcovské porcelánky, která stála na skříni, jsem jí já, aniž bych to od sebe očekával, hodinu nato dal facku. Nika prostě nepochopila, proč jsem ji udeřil, vyřítila se ven, a když jsem se přišel omluvit, mlčky se otočila ke zdi. Pro Niku byla cukřenka pouze komolý kužel z blýskavého materiálu, nacpaný papíry, pro mě - něco jako pokladnička, ve které byly uschovány důkazy celé mé existence, stránka z už dávno neexistujícího zápisníku s telefonními čísly, na které jsem nikdy nezavolal, neutržená vstupenka do Illuzionu, maličká fotografie a několik nevyplněných receptů do lékárny. Styděl jsem se před Nikou a omluvit se bylo hloupé. Nevěděl jsem, co mám dělat, proto jsem mluvil nabubřele a zmateně: "Niko, nezlob se. Haraburdí má nad lidmi divnou moc. Vyhodit nějaké prasklé brýle znamená přiznat, že celý svět spatřený skrz ně navždycky zůstal za zády, nebo opačně, ocitl se vepředu, v království blížícího se nebytí.... Niko, kdybys mě chápala.... Z úlomků minulosti se stávají kotvy, připoutávající duši k už neexistujícímu, z čehož je vidět, že neexistuje ani to, co chápou jako duši, protože..."
Podíval jsem skrz dlaně a uviděl jsem, jak zívá. Bůh ví, na co myslela, ale moje slova nepronikala do její maličké překrásné hlavičky, se stejným úspěchem jsem mohl mluvit s pohovkou, na které seděla. V ten večer jsem byl na Niku obzvlášť něžný, ale stejně jsem se nezbavil pocitu, že mé ruce, klouzající po jejím těle, se pro ni neliší od větví, které se dotýkají jejích boků během našich společných procházek do lesa, tenkrát jsme na procházky chodívali ve dvou.
Každý den jsme byli vedle sebe, ale byl jsem natolik střízlivý, abych pochopil, že doopravdy nikdy nebudeme jeden druhému blízcí. Ani netušila, že ve stejnou chvíli, kdy se ke mně tiskne svým ohebným kočičím tělem, se já můžu nacházet na úplně jiném místě a zcela zapomenout na její přítomnost. V podstatě byla velmi jednoduchá a její potřeby byly pouze fyziologické - nacpat si břicho, vyspat se a dostat potřebné množství něžnosti pro dobré trávení. Byla schopna hodiny dřímat u televizoru, téměř se nedívajíc na obrazovku. Hodně jedla, mimochodem, preferovala tučné pokrmy, a velmi ráda spala, ani jednou si nevzpomenu, že bych ji viděl s knihou. Ale přirozená elegance a mládí dodávaly jejím projevům nějakou iluzorní oduševnělost, v její zvířecí, řekněme, existenci byl odraz vyšší harmonie, přirozené dýchání toho, o co se tak beznadějně snaží umění, začínalo se mi zdát, že je její prostý osud opravdu krásný a promyšlený a všechno na čem zakládám svůj vlastní život, jsou naprosté výmysly a navíc ještě výmysly cizí. Jeden čas jsem toužil vědět, co si o mně myslí, ale bylo marné domáhat se od ní odpovědi, a deníček, který bych si mohl potají přečíst, neměla.
A náhle jsem zpozoroval, že mě doopravdy zajímá ten její svět.
Měla zvyk dlouho sedávat u okna, a koukat se dolů. Jednou jsem se zastavil za jejími zády, položil jí dlaň na šiji. Nepatrně se zachvěla, ale neodtáhla se, a já jsem se pokusil uhádnout, na co se dívá a čím pro ní je to, co vidí. Před námi byl obyčejný moskevský dvůr, pískoviště s několika hrajícími si dětmi, klepadlo na koberce, kostra chýše, svařená z červených kovových trubek, dřevěný domeček pro děti, smetiště, vrány a stožár svítilny. Nejvíce ze všeho mě deptala ta červená kostra, asi proto, že kdysi v dětství, v šedivý zimní den, má duše prasknula pod tíží obrovského německého alba, věnovaného dávno zaniklé kultuře lovců mamutů. Byla to podivuhodně stálá civilizace, existující absolutně beze změn několik tisíc let kdesi na Sibiři. Lidé bydleli v nevelkých polookrouhlých domečcích, potáhnutých kožešinami z mamutů, jejichž kostra přesně odpovídala geometrii dnešních červených staveb dětských hřišť. Pouze nebyly z kovových trubek, ale ze svázaných mamutích klů.
V albu pravěkých lovců je život romantické slovo, mimochodem, absolutně se nehodí k neumytým bastardům, kteří jednou za měsíc vlákají velké důvěřivé zvíře do jámy s kůlem na dně. Byl zobrazen velmi detailně, i já s podivem postřehl mnohé drobné detaily, scenérie a tváře a okamžitě, poprvé ve svém životě, jsem usoudil, že umělec, bez jakýchkoliv pochyb, pobýval v sovětském zajetí. Od té doby se pro mě tyto červené mřížové polokoule, vyčnívající pomalu z každého dvorku, staly odezvou kultury, která nás porodila, druhou takovou ozvěnou byla malinkatá stáda porcelánových mamutů, vlekoucích nás ze tmy tisíciletí do budoucnosti po milionech sovětských kantýn. Máme i jiné předky, měl jsem například na mysli "Tripolany", ne od slova "Tripoli", ale od "Tripolje", kteří se asi před čtyřmi tisíci lety věnovali zemědělství a chovu dobytka a ve volném čase vyřezávali z kamene maličké nahaté ženské s obrovským zadkem. Takových ženských postaviček, Venuší, jak je dnes nazývají, se zachovalo hodně. Zřejmě se nacházely v každém domě na čestném místě.
Také je o Tripolanech známo, že jejich zemědělská družstva z kulatin měla velmi přísné plánování s širokou hlavní ulicí, a domky v osadách byly úplně stejné. Na dětském hřišti, které jsme s Nikou okukovali, se z té kultury zachoval dřevěný domeček, přísně orientovaný na světové strany, už hodinu tam vysedávala skleslá holčička v holinkách, ji samotnou vidět nebylo, vykukovaly pouze pohupující se bledě modré botky.
Pro pána, myslel jsem si, objímaje Niku, kolik bych toho mohl říci, například, o pískovišti? A o smetišti? A o svítilně? Ale všechno to bude můj svět, ze kterého jsem pořádně unavený a ze kterého nemám kam utéci, protože rozum, stejně jako mouchy, polepí obraz každého předmětu na sítnici mých oči. A Nika byla absolutně osvobozená od ponižující nutnosti spojit si oheň nad popelnicí s moskevským požárem z roku 1737. Nebo spojovat napůl krkání napůl krákorání nažrané vrány ze supermarketu s římským znamením, zmíněném v Juliánu Apostatovi. Ale co je pak její duše? Můj krátkodobý zájem o její vnitřní život, do kterého jsem nemohl proniknout, nehledě na to, že Nika byla zcela v mé moci, ale vysvětlením bylo, jak se zdá, má snaha se změnit, úplně se zbavit neustálého řinčení myšlenek v mé hlavě, které už stihly vyjezdit koleje, ze kterých už je nemožné se dostat.
V podstatě, už dávno se mi nic nového nepřihodilo. Doufal jsem, že vedle Niky poznám nějaké neznámé způsoby jak cítit a žít. Když jsem přiznal sám sobě, že z okna vidí prostě jen to, co se tam nachází, a že její rozum není nakloněn cestování do minulosti ani do budoucnosti a že si náležitě užívá přítomnost, už jsem chápal, že jednám ne s reálně existující Nikou, ale s komplexem vlastních myšlenek, na to co je přede mnou, jaké to bylo a jaké to bude. Byly to mé představy, které přejaly její tvary a Nika, sedící půl metru ode mne, byla nedostupná jako špička Spasské věže. A opět jsem pocítil na svých ramenou nehmotnou, ale nesnesitelnou tíhu samoty.
"Víš, Niko, řekl jsem, odstupuje do strany, kašlu na to, proč se díváš na dvůr a co tam vidíš."
Podívala se na mě a zas otočila hlavu k oknu, bylo vidět, že už si zvykla na mé výstřelky.
Přestože by to nikdy nepřiznala, bylo ji úplně jedno, co jsem říkal.
Z jedné krajnosti jsem se vrhnul do druhé. Když jsem se ujistil, že tajemství jejích zelenkavých očí je pouze optický jev, měl jsem pocit, že o ní vím všechno. Mé pouto k ní se rozředilo lehkým opovržením, které jsem ani neskrýval, počítaje s tím, že si toho ani nevšimne. Brzy jsem pocítil, že ji tíží náš uzavřený život, že se stává nervózní a urážlivá.
Bylo jaro, a já byl pomalu celou dobu doma, musela být se mnou, za oknem už se zelenala tráva a skrze šedivý povlak, podobný cloně mraků, který zatáhl celou oblohu, se třpytilo slunce, dvakrát větší než obvykle.
Nepamatuji si na to, kdy šla poprvé na procházku beze mě, ale pamatuji si na své pocity.
Nechal jsem ji jít bez zvláštního vzrušení, odhodil jsem lhostejnou myšlenku, že musíme jít spolu. Ne že by mě začala tížit její společnost, jen jsem se k ní postupně začal chovat stejně, jako se ona chovala od začátku ke mně. Jako k židli, kaktusu na parapetu nebo oblému mráčku za oknem. Obvykle, abych zachránil iluzi bývalého zájmu, jsem ji doprovázel až ke dveřím do prostoru schodiště, brumlal za ní něco nesrozumitelného na cestu a vracel se zpět.
Nikdy nepoužívala výtah, lehkými rychlými kroky seběhla dolů po schodech a já jsem byl přesvědčený, že v tom nebyla ani špetka sportovní koketérie. Byla skutečně tak mladá a plná sil, že pro ni bylo snazší uhánět tři minuty po schodech, než ztrácet čas čekáním na vrčící bednu podobnou rakvi, zalitou bezpečnostním světlem, zapáchající močí a oslavující skupinu Depeche Mode. ( Mimochodem, Nice byla úplně lhostejná jak tato skupina, tak rock celkově).
Jak si pamatuji, jediné co u ní vyvolalo zájem, byl záběr na Animals, když skrz mrak známého kouře jede k frontové linii třítunový vzdálený syntezátor a to vše za neustávajícího štěkotu elektrických psů, které Boris Grebenščikov dosud nenakrmil. Zajímalo mě, kam chodí, ne natolik abych ji špehoval, ale dost na to abych se několik minut po jejím odchodu donutil vyjít na balkon s dalekohledem v rukou. Nikdy jsem se sám před sebou netvářil, že to, co dělám je dobré. Její jednoduché trasy vedly vyšlapanými cestičkami v aleji, podél laviček, stánku s nápoji a točivým stoupáním u stolu vyrobeného na objednávku. Potom zahnula za roh vysokého zeleného věžáku, tam, kde za zaprášeným zpustlým městem začínal les. Pak jsem ji ztrácel z dohledu a, pro Krista Pána!, jak jsem litoval toho, že jsem se alespoň na několik vteřin nemohl stát jí a uvidět nově všechno to, co už se stalo pro mě neviditelným.
Pochopil jsem o hodně později, že jsem chtěl jen přestat být sám sebou. Touha po něčem novém je jedna z nejměkčích forem, která v naší zemi nabývá suicidálního komplexu.
Existuje takové anglické přísloví, že každý má ve skříni schovaného svého kostlivce. Něco brání správně, komplexně uvažujícím Angličanům porozumět výsledné pravdě. Nejhorší na tom je, že ten kostlivec je "svůj" ne ve významu majetnického oprávnění nebo nutnosti ji schovávat, ale ve významu "vlastní". Skříň je tu pouze eufemismem těla, z kterého ten kostlivec někdy vypadne z toho důvodu, že skříň zmizí. Nikdy jsem nepomyslel, že v té skříni, kterou jsem pojmenoval Nika, se také nachází kostlivec, ani jednou jsem si nepředstavoval smrt. Všechno v ní bylo protikladem toho slova, byla zahuštěná životem, stejně jak bývá kondenzované mléko (jednoho ledového zimního večera vyšla úplně nahá na balkon pokrytý sněhem, v tom se na zábradlí posadil holub. Nika si přidřepla, jako by měla strach ho vylekat a znehybněla. Utekla minuta a já se s obdivem díval na její snědá záda, náhle jsem s údivem pochopil, že necítí zimu anebo na ni jen zapomněla). Proto na mě její smrt vůbec nezapůsobila. Jednoduše se nedostala do té části vědomí spojené s pocity a nestala se pro mě citovým faktorem. Možná to byla osobitá psychologická reakce na to, že příčinou všeho byl můj čin. Nezabil jsem ji, pochopitelně, vlastní rukou, ale byl jsem to já, kdo postrčil kolo osudu, který ji dostihl za spoustu dnů. Nesl jsem vinu na tom, že se začal dlouhý řetěz události, z nichž ta poslední byla její smrt. Patriot se slintavou tlamou a skleslým čelem zarostlým chlupy, to poslední co spatřila v životě, se stál konkrétním ztělesněním její smrti, a to je vše. Je hloupé hledat viníka, každý odsouzenec si sám nachází vhodného kata a každý z nás je spoluviník spousty vražd. Ve světě je všechno vzájemně provázáno a vyšetřovací vazby nejsou obnovitelné. Kdo ví, zda neodsuzujeme k hladu děti ze Zanzibaru, když uvolňujeme své místo v metru nějaké zlomyslné babě? Oblast naší předvídavosti a zodpovědnosti je příliš omezená a všechny důsledky ve výsledku jdou do neznáma, ke stvoření světa.
Byl březnový den, ale počasí bylo podzimní, za oknem zela listopadová mlha, skrz kterou sotva prosvítalo rameno zrezivělého jeřábu, na nedalekém staveništi byl slyšet rachot strojů.
Když pilota vnikla do země a rachot ztichl, v mlze se začaly rodit opilé hlasy a nadávky, přičemž zvláště vynikal jeden vysoký kmitavý tenor. Pak začalo něco cinkat, to táhli novou kolejnici. Zase se ozval rachot. Když se setmělo, hluk o něco utichl, posadil jsem se do křesla naproti sedačce, na které se rozvalovala Nika a listoval v Gajtu Gazdanovovi. Měl jsem zvyk číst si nahlas, a to že mě neposlouchala, mi nikdy nevadilo. Jediné co jsem si dovolil sám k sobě, bylo jen lehce zdůrazňovat některá místa intonací.
Nedalo se o ní říci, že by byla uzavřená, ale byla nutná dlouhotrvající známost nebo těsná duševní blízkost, aby se dalo poznat, jak do této chvíle probíhal její život, co má ráda a co ne, co ji zajímalo, co se jí zdálo být významným na lidech, se kterými se potkávala.
Nikdy jsem od ní neslyšel žádné vyjádření, které by ji osobně nějak charakterizovalo, i když jsem s ní probíral nejrůznější témata, jako obvykle jen tiše poslouchala. Za dlouhou řadu týdnů jsem se o ní dozvěděl o něco více, než na začátku. Zároveň neměla žádné důvody, proč mi cokoliv tajit, byl to pouze důkaz její přirozené zdrženlivosti, která se mi zdála podivná.
Když jsem se jí na cokoliv ptal, nechtěla odpovídat, a já se tomu neustále divil...
Neustále jsem se divil i dalším věcem, že skoro všechny knihy, skoro všechny básně, jak já to chápu, byly věnované Nice, a bylo jedno, jestli měla jiné jméno a jiný vzhled. Čím inteligentnější a jemnější byl umělec, tím nerozřešitelnější a mystičtější se stávala její záhada, nejlepší síly nejlepších duší šly do útoku proti této mlčenlivé zelenooké nepochopitelnosti.
Všechno se rozbilo o neviditelnou anebo jen neexistující překážku, i pro vynikajícího Vladimíra Nabokova, který se stihl na poslední chvíli schovat za lyrického hrdinu, zůstaly pouze dvě smutné oči a úd o délce stopy (to poslední jsem si vysvětlil tím, že proslulý román vytvořil daleko od své vlasti ).
"A pomalu se prochází mezi opilci, vždy bez doprovodu, úplně sama," blábolil jsem skrz dřímotu. "Přemýšlet nad záhadou stoletého ticha, ve kterém se odráží tolik sobě nepodobných srdcí, byla to řecká pohovka chlupatá a volně pomalovaná stěna..."
Usnul jsem nad knihou a když jsem se vzbudil, Nika nebyla v pokoji. Už dávno jsem si všimnul, že po nocích někam na chvíli odchází. Myslel jsem, že potřebuje menší vzrušení před spaním nebo několik minut kontaktu s jí podobnými Nikami, které se scházejí po večerech ve světle před vchodem do domu, kde pořád vyhrávalo něčí rádio. Zdá se, že měla kamarádku jménem Máša, zrzavou a čipernou, několikrát jsem je viděl spolu. Nic jsem proti tomu nenamítal, dokonce jsem nechával otevřené dveře, aby mě nevzbudila svým šramocením v temné předsíni a věděla o tom, že mám přehled o jejích nočních procházkách.
Jediný pocit, který jsem pocítil, byla má obvyklá závist, že ode mne opět uniknou nějaké hrany světa. Ale ani jednou mi nepřišlo na mysl, abych šel spolu s ní, chápal jsem, do jaké míry budu nevhodný v její partě. Nemyslel jsem si, že by mě zajímala její společnost, ale přece jen mě trochu mrzelo, že má svůj okruh známých, kam jsem neměl přístup. Když jsem se vzbudil s knihou v klíně a uviděl, že jsem v pokoji sám, náhle jsem měl chuť na chvíli sejít dolů a vykouřit si cigaretu na lavičce před vchodem. Rozhodl jsem se, že jestli potkám Niku, tak nedám najevo náš vztah. Když jsem sjížděl výtahem dolů, představil jsem si, jak sebou cukne, když mě spatří, ale až uvidí můj nezájem, tak se otočí k Máše, z jakéhosi důvodu jsem počítal s tím, že budou sedět vedle sebe na lavičce, a budou pokračovat v pouze pro ně pochopitelném hovoru.
Před domem nikdo nebyl. Najednou jsem nechápal, proč jsem si byl tak jistý, že ji potkám.
Přímo u lavičky stál sportovní Mercedes hnědé barvy, občas jsem ho potkával v sousedních uličkách, občas před svým vchodem. To, že se jedná o stejné auto, bylo jasné podle snadno zapamatovatelné SPZ, něco jako "DRZ" nebo "BLE". Z druhého patra se snášela tichá hudba, keře se pohybovaly ve větru a sníh už zcela roztál. Brzy bude léto, pomyslel jsem si. Ale přesto bylo chladno. Když jsem se vrátil do domu, tak na mě nevlídně pohlédla, podobna suché růži, stařena, která seděla na vrátnici. Už bylo na čase zavírat dveře vchodu. Ve výtahu jsem přemýšlel o důchodcích z dříve politicky aktivního kolektivu, kteří nesou v domě poslední živou ratolest zesláblé celonárodní stráže. Z její tragické soustředěnosti bylo vidět, že do daleké budoucnosti ji nedovlečou a už vůbec ji nemají komu předat. V prostoru schodiště jsem naposled potáhl z cigarety, otevřel jsem dveře na schodiště, abych vyhodil nedopalek do koše a zaslechl jsem o patro níž nějaké divné zvuky. Sklonil jsem se přes zábradlí a uviděl Niku.
Člověk s rafinovanější psychikou, by si možná myslel, že vybrala přesně toto místo, pár kroků od vlastního bytu, aby dostala potěšení mimořádného druhu, rozkoš ze zneuctění rodinného krbu. Mě to ani nenapadlo, věděl jsem, že pro Niku by to bylo příliš náročné, ale to co jsem uviděl u mě vyvolalo mimovolný záchvat averze. Dvě divoce zmítající se spojená těla v kmitajícím světle neopravené lampy připomínala oživlý šicí stroj, a vřískot, který bylo jen stěží možné považovat za zvuky lidského hlasu, špatně promazaných ozubených kol. Nevím, jak dlouho jsem se na to všechno díval, vteřinu nebo několik minut. Vtom jsem uviděl oči Niky, a má ruka sama od sebe zdvihla rezavé víko odpadkového koše, které ve mžiku s rachotem narazilo o zeď a spadlo jí na hlavu.
Zřejmě jsem je dost vylekal. Vrhli se dolů, stihl jsem poznat toho, co byl s Nikou. Bydlel někde v našem domě, už jsem ho několikrát potkal na schodech, když vypnuli výtah. Měl nevýrazné oči, dlouhý bezbarvý knír a vzhled plný vlastní důstojnosti. Jednou jsem viděl, jak se stejným pohledem přehraboval v popelnici. Míjel jsem ho, zvednul oči a nějakou dobu se na mě pozorně díval. Když jsem sešel pár schodů a on se ujistil, že mu nebudu konkurovat, opět se za mými zády ozvalo šustění bramborových slupek, ve kterých něco hledal. Už dávno jsem přišel na to, že Nice se líbí přesně takové typy jako on, zvíře v plném významu toho slova, a vždycky ji budou přitahovat, jak by nevypadala v měsíčním nebo jakéhokoliv jiném světle. Vlastně, sama o sobě se nikomu nepodobá, uvažoval jsem, když jsem otvíral dveře od bytu. A přece, když se na ni dívám a zdá se mi, že je dokonalým uměleckým dílem, je to způsobeno mnou. Celá krása, kterou vidím, je uzavřena v mém srdci, protože právě tam se nachází ladička, s nevyslovenou notou, ke které přirovnávám všechno ostatní. Pořád považuji sám sebe za sebe samotného, myslím si, že jednáme s něčím vnějším a okolní svět je pouze soustava zrcadel různého zakřivení. Jsme zvláštním způsobem uspořádaní, přemýšlel jsem.
Vidíme jen to, co chceme vidět, až do nejmenších detailů, tváře a postoje, místo toho, co nám ukazuje skutečnost. Přesně jako Humbert Humbert, který považoval tlustý sociálnědemokratický loket v okně sousedního domu za koleno oněmělé nymfičky.
Nika se nevrátila v noci domů, ráno jsem zamknul dveře na všechny zámky a odjel z města na dva týdny. Po svém návratu jsem potkal stařenu z vrátnice s růžovými vlasy, jak pokukuje po trojici jiných stařen, sedících v půlkruhu na donesených židlích vedle jejího stolu, nahlas oznámila, že Nika už několikrát objevila, ale nemohla se dostat do bytu. A několik posledních dnů ji nebylo vidět. Stařeny se na mě se zájmem dívaly, rychle jsem proběhl kolem nich, ale přece mě nějaká ta poznámka o mých způsobech chování dostihla u výtahu. Byl jsem neklidný, neměl jsem vůbec představu, kde ji hledat. Ale byl jsem si jistý, že se vrátí. Měl jsem toho hodně na práci a ani jednou jsem si na ni do večera nevzpomněl. Večer zazvonil telefon a stařena z vrátnice, která se chtěla podílet na mém životě, mi oznámila, že před chvílí dole viděla Niku.
Jemně mrholilo a asfalt před domem rychle tmavnul. Ve vchodu několik děvčátek s rytmickým pokřikováním skákalo přes gumu natáhnutou ve výšce jejich krků a nějakým zázrakem přes ni dokázaly přehazovat nohy. Vítr nad mou hlavou přenesl roztrhaný plastový sáček. Nika nikde nebyla. Zahnul jsem za roh a šel směrem za domy do ještě neviditelného lesa. Kam přesně směřuji, jsem nevěděl, ale byl jsem si jistý, že Niku potkám. Když jsem došel k poslednímu domu před prázdným místem, déšť ustal a já jsem zahnul za roh. Stála před hnědým Mercedesem se známou hulvátskou značkou frajersky parkujícím jedním kolem na chodníku. Přední dveře byly otevřené a za sklem kouřil muž v červeném pruhovaném saku, podobný mladému Stalinovi.
"Niko! Ahoj!"- řekl jsem.
Podívala se na mě tak, jako by nevěděla kdo jsem. Naklonil jsem se dopředu a opřel dlaně o kolena. Často mi říkávali, že takové jako ona neodpouštějí urážky, ale nebral jsem to vážně, asi proto, že dříve mi odpustila všechno. Muž v Mercedesu opovržlivě otočil tvář ke mně a trochu se zamračil.
"Niko, odpusť mi," snažil jsem se nevšímat si ho, šeptal jsem a natáhnul k ní ruku s toužebným pocitem, že se podobám mladému Černyševskému, který z nouze zaskočil do petěrburského vchodu domu a zvedajícího s bratrským gestem ruce v ústrety slečně, která se sem zaběhla také schovat před mrazem. Trochu mě utěšovalo, že takové porovnání sotva napadne Niku nebo o Gruzínce sedícího v autě a cenícího zlaté tesáky.
Sklopila oči, jako by se rozmýšlela a najednou, z nějaké neurčité maličkosti jsem pochopil, že teď ke mně vykročí, odstoupí od toho ukradeného Mercedesu, jehož řidič mě probodával pohledem, a za několik minut ji ponesu v náruči kolem stařen ve svém vchodě, v myšlenkách už jsem přísahal sám sobě, že už ji nikdy nepustím nikam samotnou. Měla ke mně udělat krok, bylo to nadevše jasné, jako to, že poprchává, ale Nika najednou ucukla do strany a zezadu se donesl zděšený dětský křik: "Stůj! Říkám, zastav se!"
Já se otočil a uviděl obrovského německého vlčáka, mlčky k nám běžícího po trávníku. Jeho pán, klučina v čepici s obrovským kšiltem, mával obojkem a řval: "Patriote! Ke mně! K noze!"
Výborně si pamatuji na tu dlouhou vteřinu. Černé tělo, které se proneslo nízko nad trávou, postavičku se zdviženou rukou, která jako by chtěla někoho přetáhnout bičem, několik chodců, zírajících naším směrem. Pamatuji si myšlenku, která mě napadla v tu chvíli, že dokonce děti v amerických kšiltovkách u nás mluví pohraničně-vězeňským slangem. Zezadu prudce zahvízdaly brzdy a nějaká žena vykřikla. Hledal jsem pohledem Niku, ale už jsem věděl, co se stalo.
Automobil, byla to Lada družstevní výroby s křiklavými nálepkami na zadním skle, opět začal zrychlovat a jak se zdálo řidič dostal, ačkoli nebyl vinen, strach. Když jsem přiběhnul, auto už se skrylo za zatáčkou, zahlédl jsem psa běžícího zpátky k pánovi. Neznámo odkud se zjevilo několik kolemjdoucích a žádostivě pohlíželi na nepřirozeně jasnou krev na mokrém asfaltu.
"To jsou parchanti!" pronesl za mými zády hlas s gruzínským přízvukem. "Jel dál..."
"Takové lidi třeba zabíjet," oznámil jiný, ženský hlas. "Vykoupili všechno, chápeš to...
Ano...a co tak na mě... vidím že jste také...."
Dav zezadu rostl, do hovoru se zapojilo ještě několik hlasů, ale přestal jsem je slyšet. Začalo zase pršet, po loužích pluly bubliny, podobné našim myšlenkám, nadějím a osudům. Vánek přicházející od lesa, přinášel první letní vůni, plnou nevýslovné svěžesti a s příslibem něčeho, co ještě nikdy nebylo. Necítil jsem zármutek a byl jsem podivně spokojen. Ale když jsem se díval na její bezvládně ležící tmavý ocas, na její tělo, které dokonce ani po smrti neztratilo ze své tajuplné siamské krásy. Věděl jsem, že ať by se jakkoliv změnil můj život a má budoucnost by byla jakákoliv, a ať už by se cokoliv přišlo na změnu tomu co mám rád či nenávidím, už nikdy nebudu postávat u svého okna s jinou kočkou v náručí.

  • povídka, v níž je u čtenáře vytvořena iluze, že se jedná o ženu, aby se nakonec ukázalo, že ve skutečnosti jde o kočku, na kterou vypravěč celou dobu vzpomínal (explicitně to je řečené v poslední větě povídky)
  • název originálu: Ника

Vytisknout (Ctrl+P) Stáhnout v PDF

Zdroj: Viktorie, 07.03.2013

   
­­­­

Související odkazy

Čtenářský deník - nenalezen žádný další obsah z autorovy tvorby
Čítanka - nenalezen žádný úryvek z autorovy tvorby
Životopisy - autorův životopis nenalezen
­­­­

Diskuse k úryvku
Viktor Olegovič Pelevin - Nika







Mapy webu Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé Důležité informace Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti


Ověřovací kód Opište kód z obrázku (jiný kód ↑)

Upozornění

 

Milý návštěvníku serveru Český-jazyk.cz,

omlouváme se, že Ti musíme zobrazovat toto hloupé vyskakovací okno, ale zjistili jsme, že je ve Tvém internetovém prohlížeči aktivní blokátor reklam, díky kterým mohou dnes tyto stránky bezplatně fungovat.

Pokud nechceš být tímto oknem neustále rušen, prosíme Tě, aby sis blokování reklam vypnul či si alespoň přidal výjimku pro náš web.

Jedině peníze z reklamy nám pomáhají tyto stránky udržovat v provozu a neustále je obsahově i rozvíjet.

Děkujeme Ti mnohokrát za pochopení.

tým Český-jazyk.cz

 

Toto sdělení zavřeš klávesou Esc nebo kliknutím na křížek v pravém horním rohu.
Po zavření okna nedojde k žádnému omezení funkčnosti serveru Český-jazyk.cz, nicméně, každé další načtení stránky může být doprovázeno otevřením tohoto upozornění, nedojde-li k odstranění či úpravě blokování reklamních ploch.

­