ČESKÝ JAZYK Literatura aneb studentský underground - čtenářský deník, životopisy, čítanka, slohové práce, slovníček pojmů - www.cesky-jazyk.czwww.cjl.cz | www.literka.cz Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.



Menu

­

Poch Robert (*24.10.1966)

­­­­

Neviditelná láska (Mrtví se přicházejí někdy rozloučit)

Petr se probudil pár minut po deváté. Po ranní hygieně na sebe pomalu oblékl modré džíny, černé triko, svetr stejné barvy a na nohy si obul boty z černé kůže. Takto oděný se nasnídal. Potom vzal z vázy na kuchyňském stole kytici modrých růží. Vyšel ven. Z nízkého lednového nebe padaly drobné sněhové vločky. Díky tomu měl dlouhé vlasy brzy nasáklé vodou. Neklidnou rukou si je sčesal dozadu a pomalu pokračoval v cestě. Šedavé mraky pluly nízko nad obzorem a mlhy se vznášely a utápěly v sobě jindy pozorovatelné kopce. Stříbrné slunce za hustými mračny prosakovalo celou krajinu podivně šedavým svitem, ve kterém mu připadalo, jako by se všechny předměty vznášely. Petrovi se zdálo jako by plul pod hladinou neviditelného jezera v podvodním světě. Spěchal za Helenou. Neviděl ji dlouhé dva měsíce. Vánoční svátky a Silvestra totiž byl nucen strávit v léčebně ve Šternberku. To proto, že stále se opakující železnou pravidelností touto dobou trpíval nekontrolovatelnými stavy propastně suicidálních depresí. A včera se tam odtud vrátil opět v pohodě. Dá-li se tedy s vysokou hladinou antidepresiv v krvi hovořit o nějaké duševní vyrovnanosti. Přestal myslet na minulost. Zaregistroval totiž, že se už nachází na začátku ulice, v níž je cíl jeho cesty. Dům s levnými nájemními byty. Nízká a zaprášená budova. Vstoupil na úzký chodník, jenž ho přivedl ke vstupní brance s několika zvonky. Bylo pět minut po dvanácté, když dychtivě mačkal zvonek s Heleniným jménem. Nikdo mu nepřicházel otevřít. Zazvonil tedy na sousedy. Ani ti se neukázali. Co teď? Začal být hodně nervózní a plný černých obav. Už se měl k odchodu, když uslyšel:
"Petře, co ty tady?"
Při zvuku jejího hlasu se prudce otočil. Najednou se tu u branky objevila, tiše jako duch se vynořila z denního světla a přikráčela si po chodníku. Na první pohled to byla Helena, jak si ji pamatuje. Hezká mladá dívka a Petrovi hned v tom okamžiku připadala jako nejčistší a nejmilostnější stvoření. Měl pocit, jako by chtěl jít za ní a pošeptat do jejích vlasů, jakou má radost, že je v pořádku. Ale proč? Vždyť Heleně nic není. Anebo? Zarazil se. Měla na sobě neobvyklé šaty. Nepamatuje si na ten zvláštní tvar střihu. Dlouhé, bez ozdob, jako by byly ušity z bílého pohřebního plátna. Byly průhledné a vlastně i Helena se mu jevila nějak změněná. Dlouhé šaty vlály kolem ní do všech stran a její vlasy se vlnily v divokém větru, ale Petr vnímal bezvětří.
"Co je to s tebou, Heleno?"
"Co by, nic."
"Celá se vlníš a jsi rozevlátá, jako by tě ofukoval silný vítr."
"Petře, nech to být. Půjdeme raději dovnitř, nemyslíš?"
Vyšli po schodech nahoru a pak k bytu. Helena vyňala z kabelky klíček a podala mu ho.
"Otevři, nějak mě brní prsty a zámek jde dost ztuha." A záhadně se při těch slovech se usmívala. Takhle smát se jí ještě neviděl. Vzal si klíče a na chvilku, když se jejich ruce setkaly, zarazil se, jako by měla mrtvolně ledovou dlaň. Zámek se chvilku bránil, než povolil, konečně mohli otevřít. Petr odemkl a pak klíče vrátil Heleně. Zamířil svůj zrak pozorněji, ale Helena rychle vstoupila do bytu. Když vešel dovnitř i on, naskytl se jeho očím velmi smutný a neveselý pohled. Nábytek byl rozbitý, záclony potrhané a zbarvené ohněm a na zemi viděl šmouhy od popela.
"Co se tu stalo?" pronesl ztěžka a pomalu.
"Co myslíš, Petře."
"Já nevím, ptám se tebe, Heleno."
"Vybuchl plyn."
"Jak to?"
"Vzduch zhoustl a pak se to stalo."
"Heleno."
"Mhm..."
"Co na to majitel baráku?"
"Ten? Válí se někde u moře."
"Byli tu policajti?"
"Mhm..."
"A co bylo s tebou?"
"Se mnou?"
"Heleno, no tak."
"Doktoři řekli, že jsem si způsobila zranění neslučitelné se životem."
"Cože?"
"Tomu bys nerozuměl."
Petr chtěl Helenu obejmout, ale ona prudce uskočila s rukama napřaženýma daleko před sebe a zakřičela:
"Nepřibližuj se, prosím tě, Petře, nedotýkej se mě!"
"Co to jenom s tebou je, Heleno?" Kroutil nevěřícně a udiveně hlavou Petr. A v přítmí rozbitého pokoje se pozorně zadíval do Heleniny tváře. A najednou začal zvolna pociťovat, jak se jeho touha, jeho láska mění v palčivý strach, pálivý jako ledový mráz, ten děsuplný vjem se valil jeho duší jako vichrem hnané mrazivé vlny. Petr si najednou uvědomil a neví jak, že Helena již není živou lidskou bytostí, stala se něčím mrtvým, co se uprostřed poledne na něj dívá a pozoruje ho chladným neživoucím zrakem. Už otevíral ústa k otázce, ale Helena byla rychlejší:
"Pro koho máš tu hezkou kytici růží?"
Petr nebyl schopen odpovědi. Mlčeli tedy oba. Po nekonečných minutách Petr řekl:
"Živí přece nemůžou vidět duchy a mluvit s mrtvými. To je nesmysl. Mám ještě ty halucinace. No jasně. Znovu nad sebou ztrácím kontrolu. Asi fakt budu muset jít zase zpátky do léčebny. Neměl jsem žádat revers. Proč mi to jen dovolili."
Petr křečovitě sevřel dlaně. Trny ho ostře pobodaly. To ho probralo ze šoku. "Heleno."
Pozoroval, jak se její postava pomalu vytrácí, než nakonec zmizela úplně v denním světle lednového dopoledne.
"Sbohem, Petře. Už je po všem. Musím jít."
Její hlas mu zněl v hlavě a zvolna umlkal a tišil se, až se vytratil úplně. Petr uvadající kytici růží nechal pomalu spadnout na zem. A jak mu ostnatý stonek sjížděl po dlani, poranil mu kůži a několik kapek krve ukáplo na spálenou podlahu. Nevěděl, jak dlouho tam nehybný stál, jako by ochromený hadím uštknutím. Hodinu nebo dvě? Nakonec se však probral.
"Co to má znamenat? Heleno!" zašeptal do ztracena. "Proč?"
Jako by uslyšel její odpověď z veliké a neprostupné dálky: "Mrtví se někdy přijdou rozloučit. Copak jsi o tom nikdy neslyšel?"
Petr přemýšlel o posledních slovech Heleny. Najednou se rozhodl a neví, z jakých hloubek mysli vytušil, kterým směrem běžet, co udělat. Vyšel pomalu z nízké budovy. Pomalu kráčel po chodníku. Na jeho konci odbočil doprava. Tak se ocitl na asfaltové cestě. Víc a více přidával do kroku. Nakonec běžel poháněn utkvělou představou, že to musí provést. Utíkal tak dlouho dokud, nemusel zastavit, aby popadl dech. Oddychoval, od pusy se mu valily husté kotouče páry. Jen co se mu dech a srdce ztišily, dal se znovu do běhu. Proběhl topolovou alejí, na jejímž konci se nacházela vstupní brána do hřbitova. Tady se opět zastavil, aby nabral síly. Jen co mohl běžet dál, nasměroval svoje kroky, k místu, které jej přitahovalo jako magnet. Netušil, proč ví kam běžet. Konečně je u cíle. Jasně si uvědomoval, že je u Helenina hrobu. Petr se zastavil. Podíval se na náhrobek. Chtěl se ujistit. Ano je na správném místě. Najednou se sesul na kolena. Objal náhrobní kámen a rozbrečel se. Mezi vzlyky šeptal její jméno. Během kvílivého pláče mu hlavou běžely obrázky vzpomínek. Znovu měl před očima Helenino krásné a vláčně poddajné tělo. Opět si připomínal úchvatné okamžiky milování. Zase cítil vůni její pokožky. Její rty opět vychutnával na svých. Náhle se utišil. Jako by mu někdo jasným a ostrým hlasem vydával přesné pokyny. Poslouchal ten hlas v sobě, poddal se mu a dal se netrpělivě do práce. Hřbitovní hlína nebyla jeho holým rukám vůbec žádnou překážkou. Hrabal vší silou a nevadila mu bolest, jež zvolna vzlínala skrze konečky prstů do dlaní a potom do paží a celého těla. Velmi spěchal, vyhazoval hlínu a drobné kamínky jak nejrychleji to šlo. Brzy byl propocený a udýchaný, ale nepolevoval ve svém úsilí. Petra poháněla netrpělivost. Konečně narazil na to, co tak dychtivě hledal. Napřímil záda a odpočíval. Doufal, že Helena leží v dřevěné truhle, jíž právě teď zbavil vlhkého příkrovu černé země a co se navlas podobala všem rakvím, jež vídával nosit na ramenou silných mužů a potom je zvolna sunout do čerstvě vykopaných hrobů. Dobře si uvědomoval, že Helena je mrtvá, a jasně věděl, že její tělo musí ležet v hrobě. Představoval si, jak vypadaly podrobnosti od momentu smrti až po smutný pohřeb. Zrovna v době když Helenino mrtvé tělo pochovávali, byl totiž v psychiatrické léčebně ve Šternberku. Představoval si, její ledově chladné tělo vystavené na katafalku s nehybnou a nadzemsky krásnou tváří jak je rámovaly bílé květy. A jako by slyšel plakat dámy, jež si napudrované obličeje otíraly hedvábnými navoněnými kapesníčky, a muži se ovládali a nedali žádným pohnutím obličejových svalů najevo sebemenší hnutí mysli. Zahnal neveselé představy, aby se znovu nerozbrečel, ovládl slzy, vsáknul je nazpět do sebe a nakonec mávnul rukou jen tak do prázdna. Chvíli pozorně sledoval okolí a přitom zvolna nabíral síly. Zatím nikoho neviděl jen připlouvající mrazivé světlo vycházejícího měsíce, které zvolna barvilo východní obzor hlubokého a čistého nebe za temně zelenou hradbou jalovců a tújí. Ovanuly ho stíny přicházející noci. Dal se opět do práce. Zbavil rakev posledních kousků hlíny. Nervozita a nadějný neklid vzlínaly jeho mladým a ohebným tělem. Když byl s očistou hotov, vzal do zkrvavělých prstů ostrý kámen a sklonil se a pomalu se jal truhlu zbavovat víka. Práce mu netrvala dlouho. Konečně se víko odlouplo a on je dychtivě vyhodil ven na okraj hrobu. Otočil se, aby se podíval na tělo a vykřikl překvapením a hrůzou. Nebyla tam a on přestal vnímat barvy, jako by se ocitl v šedém soumraku. Co měl dělat? Najednou nevěděl. Po druhé za sebou v krátké době ztratil smysl života. Během jediné vteřiny přišel o novou naději. Někdo ukradl Helenino tělo. Unesl její nádhernou a okouzlující mrtvolu. Ale proč? Jaký mohl mít někdo neznámý k tomu důvod? Zvedl hlavu a vydral se ven z hrobu.
Postavil se na rozechvělé nohy. Rozhlížel se. V lesklém svitu lednového večera nechápavě sledoval okolí. Hřbitov zel studenou prázdnotou. Kam dohlédl očima, nikoho neviděl. Najednou se musel a neví z jakého důvodu zase rozběhnout. Jako by
jej vedla neviditelná ruka. Běžel, a právě když si myslel, že umře vyčerpáním zrovna v tom okamžiku, když na krajinu stékalo bledé světlo a on ztěžka oddychoval v mlhavé aleji starých stromů a bezmocné zoufalství mu vzlínalo nešťastnou duší, zjevila se Helena a on pozoroval, jak se v průhledných záhybech ženského těla chvěje šedavý třpyt, viděl ji jako ledově průzračný přízrak. Uvědomil si, že Helena má na sobě nové oblečení. Jiné než měla na sobě, když ji spatřil dnes poprvé. Volný, bělostný, splývavý šat a její nahá ramena zahalovaly rozpuštěné vlasy. Tušil, že v jejím těle nekoluje krev a poznal, hruď se jí nezvedá v rytmu dýchání. V ten okamžik pocítil letmý úlek. Viděl, že se Helena bosýma nohama nedotýká země.
"Miluješ mě?"
"Kdybych tě nemiloval, nekopal bych."
"Podstoupíš pro mě i smrt?"
Je to skutečně Helena? Přistoupil blíž a velmi podrobně si prohlížel její průzračným světlem rozechvělou krásu. Poznal ji. Stál tam a prudce si uvědomoval, že dosáhl cíle a má ji opět u sebe. Znovu se smí kochat půvaby milované ženy.
"Ano, protože tě miluji."
Po těch slovech ji objal a tělem mu projel ledový žár. Nebe a celý svět znehybněly. Neví, kolik uběhlo minut, ale když se probral, klouzavým soumrakem rána sténaly záhadné a nikdy předtím neslyšené zvuky. Chtěl ještě jednou polapit Helenin splývavý obraz, ale najednou se mu vysmekla.
"Petře, pojď za mnou!"
Snažila být se vždy o krok před ním. Běželi, vlastně až teď si Petr uvědomil, že se vznášeli nad zemí. Petr nedokázal určit jak vysoko. Jímala jej hrůza a závrať. Letěli asi velmi rychle. Vítr mu divoce svištěl kolem uší. Petr se divil, že nepociťoval zimu. Byl leden a na hřbitově mu bolestivě omrzali prsty. Petr se rozhlížel kolem sebe. Krajinu nepoznával. Svítalo, ale kolem něj zvolna šedlo vteřinu za vteřinou hustější mlhou.
"Heleno, začínám se bát. Kam mě vedeš?"
"Vydrž, drahoušku, ještě kousek."
"Věřím ti, má jediná lásko."
Petr se bál že strachem omdlí. Zmocňovala se jej vteřinu za vteřinou větší hrůza. Uvědomoval si jak mu srdce rychleji a hlasitěji buší. Okolní vzduch houstl. Během chvilky se mu zdálo jako by se prodírali vodou. Začal se dusit.
Heleno, nemohu dýchat!" Petr vnímal tlukot svého srdce.
"Musíme si odpočinout."
"Petře ještě chvíli vydrž!"
Když už byl vzduch tak těžký jako na dně nejhlubšího jezera, sotva slyšitelně zaslechl Helenin hlas.
"Jsme na místě."
Zmizela. Petra najednou obstoupila nepopsatelná tma. Uprostřed bílého rána. Začal ztěžka lapat po dechu. Rukama se chytl kolem krku. Chroptěl. Na čele, na obličeji, na zádech a břichu mu vyrašily lepkavé kapky potu, které se spojovaly, až se jeho celé tělo promáčelo. Vyrážel ze sebe nesrozumitelná slova. Kam ho to jen Helena odvedla? Zvolna mu vyhasínal zrak i sluch. Připadal si jako pohřbený za živa. Snažil se vykročit, ale najednou ho nohy nechtěly nést. Podlomily se mu kolena a on se v křečích sesul k zemi. Rukama divoce bil kolem sebe. Snažil se probudit k životu. Nedovolit smrti aby nad jeho tělem získala vládu. Ale byl najednou příliš slabý a bezmocný. Přestal sebou zmítat. Na několik vteřin ztratil vědomí. Když se opět probral. Zdálo se mu to? Jako by se dotýkal čehosi, co mělo vyhlazený dřevěný povrch. Snad není v rakvi! Hrůza mu projížděla zvolna chladnoucím tělem. Jeho ztišující se myslí projelo děsivé poznání. Poznal to podle vzduchu promíseného vůní dřeva a vlhké hlíny. Poslední myšlenkou byla otázka:
"Heleno, kde jsi?"
Petr nevěděl, jak dlouho byl mrtvý. Netušil, kolik uběhlo času, než odněkud z hloubi temné prázdnoty uslyšel hlas:
"Miláčku od této chvíle budeme spolu navždy. Nejsi šťastný?"
Petr svoje neživé tělo prolnul asi šest stop silnou vrstvou vlhké, čerstvě navršené hlíny. Helena už na něj čekala. Byla krásná v tom bledém svitu měsíčního úplňku. Přimkl se k ní. Věděli, že je již žádná smrt nerozdělí. Vznesli se do výšky a nočním tichem se ještě dlouho vznášel jejich šťastný křik, který se nepodobal lidským hlasům. Kdo by se v ten okamžik nacházel na hřbitově, stydla by mu z tohoto děsivého souzvuku krev v žilách.
Místo Helenina posledního odpočinku je opět přikryto vrstvou vlhké, čerstvě navršené hřbitovní hlíny a vedle jejího jména na desce z bílého mramoru je vytesáno černým písmem:
"Zde v pokoji leží Petr S. a Helena S., sourozenci, kteří se milovali a byli milováni."

Vytisknout (Ctrl+P) Stáhnout v PDF

Zdroj: Robert Poch, 14.11.2009

   
­­­­

Související odkazy

­­­­

Diskuse k úryvku
Robert Poch - Neviditelná láska (Mrtví se přicházejí někdy rozloučit)







Mapy webu Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé Důležité informace Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti


Ověřovací kód Opište kód z obrázku (jiný kód ↑)

Upozornění

 

Milý návštěvníku serveru Český-jazyk.cz,

omlouváme se, že Ti musíme zobrazovat toto hloupé vyskakovací okno, ale zjistili jsme, že je ve Tvém internetovém prohlížeči aktivní blokátor reklam, díky kterým mohou dnes tyto stránky bezplatně fungovat.

Pokud nechceš být tímto oknem neustále rušen, prosíme Tě, aby sis blokování reklam vypnul či si alespoň přidal výjimku pro náš web.

Jedině peníze z reklamy nám pomáhají tyto stránky udržovat v provozu a neustále je obsahově i rozvíjet.

Děkujeme Ti mnohokrát za pochopení.

tým Český-jazyk.cz

 

Toto sdělení zavřeš klávesou Esc nebo kliknutím na křížek v pravém horním rohu.
Po zavření okna nedojde k žádnému omezení funkčnosti serveru Český-jazyk.cz, nicméně, každé další načtení stránky může být doprovázeno otevřením tohoto upozornění, nedojde-li k odstranění či úpravě blokování reklamních ploch.

­