Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Voní nezapomenutelným parfémem. Tipuji to na letního Davidoffa, protože právě ke Cool Water Game Happy Summer Man 2007 jsem si nedávno v obchodě přivoněla a navoněla se jím (jasně, kvůli tomu, abych se cítila trochu v přítomnosti neodolatelného muže).
Petr mne svírá pevněji v náručí a dobývá se mi jazykem do úst. Zakláním hlavu a připravuji se k pádu na gauč. Jenže v nejlepším někdo zazvoní. Oba se instinktivně od sebe odtrháváme a otáčíme se ke dveřím. Že by opravdu nějaká společnost na specialitky? Musí mi vidět hrůzu lezoucí z očí, protože mne začíná uklidňovat.
"To nic. Jen jsem si objednal donášku do hnízdečka lásky."
Zatím nevím, co si mám myslet. S někým se na chodbě baví, ale nezajímá mě s kým. Jestli někoho přivede dovnitř, tak přísahám, že se balím a mizím. Jestli dostanu ovšem nějakou šanci k dobrovolnému úniku. Ani nešpitnu, když se zabouchnou dveře od bytu. Petr se vrací sám. V rukou drží lahev vína a ve druhé plnou igelitku. Rychle měním zamyšlený výraz na rozjařený.
"Copak nám maminka v noci donesla?" ptám se a beru mu tašku z ruky. Otevírám ji a začínám komentovat a vyndavat obsah na konferenční stolek u gauče.
"Jůůů chipsy a nějaký tři voňavý krabičky s usmaženými pochoutkami. Řekni mi, kdo ti prosím tě nosí na požádání do bytu usmažený kuřecí křidýlka a hranolky? Já myslela, že donáška domů platí jenom pro pizzu."
"Jirka se musel obětovat, protože jsem to u něho zapomněl, jak jsem za tebou pospíchal."
"Jirka? A že ani nešel dál."
"Myslíš, že se nechtěl přiživovat? Zblajznul by jídlo a okousal i tebe."
"Já se nenechám okusovat."
"Ani trochu?"
"Neé."
"Dal bych si tě s tatarkou."
"Já s troškou vína."
"Zapomněl bych. Podáš mi dvě skleničky támhle z vitríny?"
"Jasně."
Překračuji jeden taburet. Otvírám skleněná dvířka a vyndavám dvě broušené sklenice na víno. Nevím, jestli mám zrovna chuť si připíjet. Plácla jsem jen tak, že bych si ho na ten způsob dala, jenže se chci tulit, nechat se ohmatávat ze všech stran a hlavně se nevyhnout příliš brzy hlavnímu chodu.
Petr asi vidí v červeném slavnostní chvíli. Romantik. Kdo by to byl řekl, že mi připraví takový, až protekční, prázdninový čas. V jednom mám jasno, jakmile skončí ta naše dámská jízda, ubytuji se u Krabičky na neurčitý čas. Na chatu chci také jet. Nějak naše zmáknu. Oni mi věří a já sama sobě taky.
Letošek vypadá slibně. Až dostaneme v září za úkol napsat slohovku na téma zážitků z prázdnin, budu se muset vrhnout na psaní románu.
Lahev otevřena. Podávám jednu sklenku po druhé a Petr dává pozor, aby nepřelil a neukápl na ručně uháčkovaný béžový ubrus. Já pokládám raději jednu nalitou sklenici na okraj a ubrus šikovně roluju k jedné straně. Petr nechává můj pečovatelský zájem bez komentáře.
"Tak na co si připijeme, Lucinko?"
"Na brambůrky v nafouknutém pytlíku," hihňám se a ťukám si s ním asi pětkrát. Pak vykřiknu "Dost!" a liji do sebe půlku obsahu. Petr se usmívá a tak spíš pro sebe si říká "Tak tedy na nás!"
Za chvíli jsem na řadě já sama. Začínám se kroutit jako opilá, nebo aspoň trošku naťuklá jako ta moje sklenka. Nemůžu si dát zpátečku, vzrušuje mě. Chytá mne kolem pasu a odnáší na postel do ložnice. Pokládá mne na ty různé kousky látek sladěné do neidentifikovatelných obrázků fantazie. Na nic víc než na neubrzditelnou touhu si nehraji. Chci ho v sobě cítit, pohybovat se v jeho rytmu, chci se s ním nořit do našeho slastného rozloučení.
Myšlenky mne opouštějí. Přestávám vidět, snít, slyšet. Pouze cítím, že se vznáším někde mezi tímhle pokojem a nebem. Prvním, druhým, sedmým, stým....kdo by ty modré kousky nad námi počítal, když jsme spolu...