ČESKÝ JAZYK Literatura aneb studentský underground - čtenářský deník, životopisy, čítanka, slohové práce, slovníček pojmů - www.cesky-jazyk.czwww.cjl.cz | www.literka.cz Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.



Menu

­

Novalis (*02.05.1772 - †25.03.1801)

­­­­

Učedníci Sajští (2)

II. Příroda

Trvalo zajisté dlouho, než lidé pomyslili na to, aby označili rozmanité předměty svých smyslů společným jménem a postavili je proti sobě. Cvikem napomáhá se rozvojům a ve všech rozvojích vyskytuje se dělení, článkování, jež možno pohodlně přirovnati k rozptylům světelného paprsku. A tak jen poznenáhla štěpilo se naše nitro v tolikeré rozmanité síly a stále trvajícím cvikem bude přibývati tohoto štěpení. Je to snad jen chorobná vloha pozdních lidí, když pozbudou síly, aby znovu smísili rozptýlené barvy svého ducha nebo zbudovali po libosti starý, prostý přírodní stav nebo provedli nová rozmanitá spojení mezi nimi. Čím jsou sjednocenější, tím sjednoceněji, tím úplněji a osobitěji vplyne do nich každé přírodní těleso, každý zjev: neboť povaze smyslu odpovídá povaha dojmu, a tudíž rozhodně připadalo oněm dřívějším lidem vše lidským, známým a družným; nejsvěžejší zvláštnost jevila se zajisté v jejich názorech, každý jejich projev byl skutečným rysem přírody a jejich představy jistě souhlasily s obklopujícím je světem a byly jeho věrným výrazem. Můžeme tedy nazírati myšlenky našich praotců o věcech světa jako nutný důsledek, jako vlastní odliku tehdejšího stavu pozemské přírody a zvláště na nich, jako na nejvhodnějších nástrojích pozorování vesmíru, přesně seznati hlavní jeho stav, tehdejší poměr k jeho obyvatelům a jeho obyvatelů k němu. Shledáme, že právě ty nejvznešenější otázky nejdříve zaměstnávaly jejich pozornost a že hledali klíč této divuplné budovy brzy ve množství skutečných věcí, brzy ve vybásněném předmětu neznámého smyslu. Patrné je tu společné tušení tohoto předmětu v tekutém, řídkém, beztvárném. Lenost a neobratnost pevných těles asi vzbudila ne bezvýznamnou víru v jich odvislost a nízkost. Dosti záhy však narazil hloubavec na obtíže při vysvětlení tvarů z oněch beztvárných sil a mocí. Pokusil se odstraniti nesnáz jistým spojením tak, že první počátky pojal jako pevná utvářená tělíska, která však pokládal za nepatrná nade vše pomyšlení; a teď se domníval, že bude moci provésti nesmírnou stavbu z tohoto moře prachu, ovšemže ne bez přispění spolupůsobících myslících bytostí, přitažlivých a odpudivých sil. Ještě dříve nacházíme místo vědeckých vysvětlení pohádky a básně plné pozoruhodných obrazných rysů, lidi, bohy a zvířata jako společné dílovedoucí a slyšíme nadmíru přirozeně popisovati vznik světa. Dozvíme se alespoň jistoty o jeho náhodném, mechanickém původu, a tato představa je dosti významnou i pro opovrhovatele nespořádanými výtvory obrazivosti. Zacházeti s dějinami světa jako s dějinami lidstva, všude spatřovati jen události a poměry lidské stalo se stále putující, v nejrůznějších dobách s novým vzděláním znovu se objevující ideou a zdá se, že vždy vynikala nad jiné svým divuplným účinkem a snadnou přesvědčivostí. I náhodnost přírody, zdá se, že sama sebou přimyká se k myšlence lidské osobnosti a že příroda nejvíce nakloněna dáti se pochopiti jako lidská bytost. Proto asi bylo umění básnické nejmilejším nástrojem pravých přátel přírody a nejjasněji v básních zjevil se duch přírody. Čteme-li a posloucháme-li pravé básně, cítíme, že ozývá se jakýsi vnitřní rozum přírody a vznášíme se jako její nebeské tělo, v ní a nad ní zároveň. Přírodozpytci a básníci vždy se projevili jedinou řečí jako jeden národ. Co přírodozpytci sbírali vcelku a stavěli ve velkých spořádaných masách, zpracovávali básníci pro lidská srdce na denní potravu a potřebu a onu nesmírnou přírodu roztříštili a přeměnili v rozmanité, malé, příjemné součástky. Zajímali-li se básníci s lehkou myslí více o plynné a prchavé, snažili se přírodozpytci ostrými řezy probádati vnitřní stavbu a poměry článků. V jejich rukou skonala vlídná příroda a zanechala jen mrtvé, chvějící se zbytky; kdežto básníkem jako ohnivým vínem ještě více oduševněna projevovala nejbožštější a nejveselejší nápady a povznesena nad svůj všední život vznášela se k nebi, tančila a věštila, vítala každého hosta a s radostí plýtvala svými poklady. Tak prožívala s básníkem nebeské chvíle a pozvala přírodozpytce jen tehdy, byla-li nemocna a svědomitá. Pak dávala mu odpověď na každou otázku a ráda ctila vážného, přísného muže. Kdo tedy chce dokonale poznati její duši, jest mu vyhledati ji ve společnosti básníků; tam je upřímná a otvírá své zázračné srdce. Kdo však ji nemiluje z hloubi srdce a pouze na ní to či ono obdivuje a touží zvěděti, jest mu pilně ji navštěvovati v její jizbě za nemoci, v její kostnici.
Jsme s přírodou právě v tolikerých nepochopitelně různých vztazích jako s lidmi; a jako jeví se dítěti dětskou a vlídně tulí se k jeho dětinnému srdci, tak bohu jeví se božskou a shoduje se s jeho vznešeným duchem. Nemůžeme říci, že je příroda jedna, abychom neřekli něco přepjatého, a veškerá snaha po pravdě v řečech a hovorech o přírodě jen stále více vzdaluje od přirozenosti. Je již mnoho získáno, zjemní-li se snaha po dokonalém pochopení přírody v touhu, v něžnou skromnou touhu, již ráda si dá líbiti cizí chladná bytost, může-li jen kdy spoléhati na důvěrnější styk. Jest v našem nitru jakési tajuplné tíhnutí na všechny strany, šířící se z nekonečně hlubokého střediska. Rozkládá-li se smyslová a nesmyslová příroda kolkolem nás, tu se domníváme, že ono tíhnutí je přitažlivostí přírody, projevem naší sympatie s ní; někdo však hledá za těmito modrými dálnými tvary ještě vlast, kterou mu skrývají, milenku svého mládí, rodiče a sourozence, staré přátele, drahé minulosti; jiný se domnívá, že za nimi věčně naň čekají neznámé nádhery, myslí, že skrývá se za nimi budoucnost plná života, a vztahuje toužebně ruce po novém světě. Málokteří klidně zůstanou při tomto nádherném okolí a snaží se jen je samé vnímati v jeho hojnosti a v jeho spojitosti; málokteří nezapomínají pro jednotlivosti blýskajícího pásma, které pořadem spojuje články a tvoří posvátný lustr; málokteří se cítí blaženi v nazírání tohoto živoucího, nad nočními propastmi vznášejícího se skvostu. Tak vznikají rozmanitá pozorování přírody, a je-li u jedněch cit pro přírodu veselým nápadem, hostinou, zříme, jak u druhých se mění v nejvroucnější náboženství, dává celému životu směr, pevnost a význam. Již u prvotních národů byly takové vážné mysli, jimž byla příroda tváří božstva, zatím co jiná veselá srdce zvala se jen ke stolu na ni; vzduch byl jim osvěžujícím nápojem, souhvězdí světly k nočnímu tanci a rostliny a zvířata jen lahodnými pokrmy. A tak připadala jim příroda ne jako tichý, divuplný chrám, ale jako veselá kuchyně a spižírna. Mezi nimi byly jiné, hloubavější duše, které spatřovaly v současné přírodě jen velké, zdivočelé sady a pracovaly dnem a nocí, aby vytvořily vzory ušlechtilejší přírody. - Rozdělili se společně o veliké dílo; jedni snažili se probuditi zmlklé a ztracené zvuky ve vzduchu a lesích, jiní vtělovali své tuchy a představy krásnějších pokolení do kovu a do kamene, stavěli krásnější skály za obydlí, vynesli opět na světlo skryté poklady ze hlubin země; krotili nevázané proudy, zalidňovali nehostinné moře, uvedli opět do pustých pásem nádherné květiny a zvířata, zastavili zátopy lesů a pěstovali nejušlechtilejší květiny a byliny, otevřeli zemi oživujícím dotykům plodícího vzduchu a nítícího světla, naučili barvy mísiti se a řaditi v rozkošné výtvory, naučili pojiti se les a louku, zdroje a skály v líbezné zahrady, vdechli tóny do živoucích článků, aby je rozvinuli a radostnými záchvěvy rozzvučeli, ujali se ubohých, opuštěných, pro lidské mravy vnímavých zvířat a vyčistili lesy škodlivých netvorů, těchto zrůd zvrhlé fantazie. Záhy naučila se příroda opět příjemnějším mravům, byla mírnější a sílivější a ochotně podporovala lidská přání. Znenáhla jalo se její srdce cítiti opět lidsky, její fantazie byly radostnější, stala se opět přístupnější a ráda odpovídala vlídnému tazateli. A tak jako by zvolna se vracel starý zlatý věk, kdy byla lidem přítelkyní, těšitelkou, kněžkou a divotvorkyní, kdy mezi nimi bydlila a nebeský styk činil z lidí nesmrtelné. Pak budou opět hvězdy navštěvovati zemi, na niž zanevřely v oněch dobách zatmění; pak složí slunce své přísné žezlo a bude opět hvězdou mezi hvězdami a všechna pokolení světa sejdou se opět po dlouhé rozluce. Pak shledají se staré osiřelé rodiny a každý den spatří nová vítání, nová objetí; pak vrátí se bývalí obyvatelé země k ní, v každém pahorku zvedá se znovu doutnající popel, všude vyšlehují plameny života, zbudují se znovu stará obydlí, obnoví se staré doby a dějiny budou snem nekonečné nepřehledné přítomnosti.
Kdo je z tohoto pokolení a této víry a též chce přispěti svým k tomuto zušlechtění přírody, obchází po dílnách básníků, poslouchá všude netušené ve všech stavech propukající umění básnické, vždy neúnavně pozoruje přírodu a zachází s ní, následuje všude jejích pokynů nepohrdá žádnou namáhavou cestou, kyne-li mu, a byť by měl jíti i bahnitými doly: nalezne jistě nevýslovné poklady, důlní kahanec zastaví se u cíle a kdož ví, do jakých nebeských tajů zasvětí ho pak rozkošná obyvatelka podzemní říše. Nikdo zajisté nezbloudí dále od cíle, než kdo sám se domnívá, že zná již podivnou říš a dovede několika slovy vystihnouti její zřízení a všude nalézti pravou cestu. Nikomu, jenž se odtrhl a učinil se ostrovem, samo od sebe nevzejde porozumění, rovněž ne bez námahy. Jen dětem aneb dětinným lidem, kteří nevědí, co činí, může se to přihoditi. Dlouhý neustálý styk, volné a umělecké pozorování, pozornost k tichým pokynům a příznakům, vnitřní básnický život, vycvičené smysly, prostá a bohabojná mysl, to jsou podstatné požadavky pravého přítele přírody, bez kterých nikomu nesplní se jeho přání. Nemoudrým zdá se to, chce-li kdo lidský svět chápati a jemu rozuměti bez plně rozkvetlého lidství. Ni jediný smysl nemusí dřímati, a byť i nejsou všechny stejně bdělé, přec všechny nutno povzbuzovati, a ne potlačovati a otupovati. Tak jako poznáváme příštího malíře v chlapci, který všechny zdi a všechny písčité plochy plní kresbami a pestře pojí barvy s tvary, tak i poznáváme příštího mudrce v tom, kdož bez oddechu slídí po všech přírodních věcech, ptá se po nich, všeho si všímá, každou pozoruhodnost sebere a raduje se, stal-li se mistrem a vlastníkem nějakého nového zjevu, nějaké nové síly a poznání.
Leč některým se zdá, že nestojí za námahu vyhledávati nekonečná štěpení přírody a nad to, že to podnik nebezpečný bez užitku a výsledku. Tak jako nenalezneme nikdy nejmenšího zrnka pevných těles ani nejjednoduššího vlákna, ježto všechny veličiny nazpět i kupředu ztrácejí se do nekonečna, tak tomu rovněž s druhy těles a silami; i zde přicházíme na nové druhy, nové složky, nové zjevy donekonečna. Zdá se, že stanou jen tehdy, když umdlévá naše píle. A tak maříme drahý čas zbytečnými úvahami a nudnými výpočty, až se to stane konečně skutečným šílenstvím, opravdovou závratí na pokraji strašlivé propasti. Rovněž zůstává příroda, pokud víme, vždy strašlivým mlýnem smrti: všude obrovitý převrat, nevysvětlitelný řetěz vírů, říše žravosti, nejšílenější zpupnosti, neštěstím těhotná nezměrnost; málo světlých bodů ozařuje jen tím děsivější noc, a hrůzy všech druhů jistě by ochromily pozorovatele. Jako spasitel stojí smrt po boku ubohého lidského pokolení, neboť beze smrti byl by nejšílenější nejšťastnějším. Právě ona snaha po zbádání tohoto obrovitého hnacího stroje je již tíhnutím do propasti, začínající závratí; neboť každý popud jeví se vzrůstajícím vírem, který se záhy úplně zmocní nešťastníka a žene ho pak s sebou děsuplnou nocí. Zde je zrádná past lidského rozumu, jejž všude snaží se příroda zničiti jako svého největšího nepřítele. Zdar dětinné nevědomosti a nevinnosti lidí, která jim nedala postřehnouti strašlivých nebezpečí, rozkládajících se všude jako hrozná mračna vůkol jejich pokojných příbytků a hotových každým okamžikem zřítiti se na ně. Jen vnitřní nesjednocenost přírodních sil zachovala lidi až dosud, nicméně nemůže nepřijíti onen velký okamžik, kdy všichni lidé velkým společným rozhodnutím se vysvobodí z tohoto trapného stavu, z tohoto strašlivého žaláře a dobrovolným zřeknutím se zdejších držav na věky vykoupí svůj rod z této bídy a zavedou ho do šťastnějšího světa, k jeho starému otci. Tak přece skončili by sebedůstojně a předešli by nutnému, násilnému vyhubení anebo ještě hrůznějšímu zvrhnutí se ve zvířata postupným zničením myslících orgánů, šílenstvím. Styky s přírodními silami, se zvířaty, rostlinami, skalami, bouřemi a vlnami musí nutně lidi zpodobniti s těmito předměty a tato spodoba, přeměna a rozklad božského a lidského v bezuzdné síly je duchem přírody, této strašlivě hltavé moci: a není již vše, co zříme, oloupením nebes, velikou zříceninou bývalých sláv, zbytkem strašlivého kvasu?
Dobrá, praví odvážnější, nechť vede náš rod zdlouhavou, dobře promyšlenou, ničivou válku s touto přírodou. Snažme se škoditi jí vleklými jedy. Přírodozpytec budiž ušlechtilým rekem, který vrhá se v zející propast, aby zachránil své spoluobčany. Umělci jí zasadili již nejednu tajnou ránu; jen tak pokračujte, zmocněte se skrytých vláken, docilte, aby bažila sama po sobě. Použijte svárů, abyste ji mohli ovládati po své libovůli jako onoho oheň sršícího býka. Vám se musí podrobiti. Trpělivost a víra sluší se lidem. Vzdálení bratři jsou s námi spojeni za jediným účelem, kolo hvězdné stane se kolovratem našeho života, a pak budeme moci zbudovati si svými otroky nový Džinistan. S vnitřní vítězoslávou pohlížejme na její pustošení, její vřavy, ona sama musí se nám zaprodati a každá násilnost bude pro ni těžkým pokáním. V povznášejícím cítění své svobody žijmež a umírejmež; zde tryská proud, který ji jednou zaplaví a zkrotí, a v něm se koupejmež a posilněme se novou odvahou k hrdinným činům. Až sem nesahá zuřivost obludy, krůpěj svobody stačí, aby ji navždy ochromila a vytkla mezi jejím pustošením.

Mají pravdu, praví přemnozí, buď je talisman zde, neb není nikde. Sedíme u zdroje svobody a číháme; je velkým kouzelným zrcadlem, v němž jasně a čistě odhaluje se celé stvoření, v něm koupají se jemní duchové a obrazy všech bytostí a zříme tu otevřeny všecky komory. Proč namáhavě se plahočiti chmurným světem viditelných věcí? Vždyť čistší svět je v nás, v tomto zdroji. Zde zjevuje se pravý smysl velkého, pestrého, zmateného divadla; a vstoupíme-li plni této podívané do přírody, připadá nám vše tak známé a jistě známe každý tvar. Netřeba nám teprve dlouho pátrati, stačí nepatrné přirovnání, několik jen črt v písku, abychom se dorozuměli. A vše je nám velkým písmem, k němuž máme klíč, a nic nezdá se nám neočekávaným, ježto předvídáme činnost velikého hodinového stroje. Pouze my užíváme přírody plnými smysly, ježto nás nezbavuje smyslů, ježto nás neděsí horečné sny a jasná rozvaha dává nám důvěru a klid.

Ti druzí mluví zmateně, praví vážný muž k těmto. Nepoznávají v přírodě věrný otisk sebe sama? Oni sami scházejí divokou bezmyšlenkovitostí. Nevědí, že jejich příroda je hrou myšlenek, pustou fantazií jejich snu. Arciže jest jim strašným zvířetem, podivnou dobrodružnou larvou jejich chtíčů. Bdělý člověk zří bez děsu tyto výplody své nezřízené obraznosti, neboť ví, že jsou to nicotné přízraky jeho slabosti. Cítí se pánem světa, jeho já vznáší se mocně nad touto propastí a po věky bude se vznešeně vznášeti nad touto nekonečnou proměnou. Souzvuk snaží se jeho nitro hlásati, šířiti. Bude během nekonečných věků stále více zajedno se sebou a svým stvořením kolem sebe a každým krokem uzří stále jasněji vynikati věčnou všepůsobnost vznešeného mravního řádu světového, bašty svého já. Smysl světa je rozum: proň je tu. A je-li zprvu bojištěm dětinského, vykvétajícího rozumu, bude jedenkráte božským obrazem jeho činnosti, jevištěm pravé církve. Až do té doby ať ctí ho člověk jako symbol své mysli, jež s ním zdokonaluje se do neurčitelných stupňů. Kdo tedy chce dojíti poznání přírody, pěstuj svůj mravní smysl, jednej a tvoř dle ušlechtilého jádra svého nitra a jako dobrovolně rozevře se příroda před ním. Mravní konání je onen velký a jediný pokus, jímž se řeší všechny záhady nejrozmanitějších zjevů. Kdo mu rozumí a dovede ho rozbírati ve přísných, myšlenkových řadách, je na věky mistrem přírody.
Učedník úzkostně poslouchá křižující se hlasy. Zdá se mu, že každý má pravdu, a podivný zmatek jímá jeho mysl. Znenáhla tiší se vnitřní vzrušení a nad temnými, vzájemně se tříštícími vlnami jako by se zvedal duch míru, jehož příchod ohlašuje se v jinochově duši novou odvahou a převládající veselostí.
Veselý soudruh, jemuž růže a svlačce zdobily spánky, poskokem přiběhl a zastal ho sedícího v zamyšlení. Hloubavče, zvolal, jsi na špatné cestě. Tak neuděláš velkých pokroků. Nejlepší je všude nálada. Je toto nálada přírody? Jsi ještě mlád a necítíš přikázání mládí ve všech žilách? Neplní láska a touha tvou hruď? Jak jen můžeš seděti o samotě? Sedí o samotě příroda? Osamělého straní se radost a touha: a bez touhy co je ti platna příroda? Jen mezi lidmi zdomácní duch, jenž tisícerými pestrými barvami vniká do všech tvých smyslů, který tě obklopuje jako neviditelná milenka. Při našich slavnostech uvolní se jeho jazyk, sedí v čele a zpívá písně nejradostnějšího života. Tys dosud nemiloval, ubožáku; při prvním polibku otevře se ti nový svět, s ním sjede život tisícerými paprsky do tvého okouzleného srdce. Budu ti vypravovati pohádku: poslyš!
Před dávnými časy žil daleko na západě mladičký člověk. Byl velice dobrý, ale též nesmírně podivný. Neustále bez příčiny se trápil, vždy chodil samoten, sedl si stranou, když druzí si hráli a bavili se, a hověl podivnostem. Sluje a lesy byly jeho nejmilejším pobytem a tu hovořil neustále se zvěří a ptáky, se stromy a skalami, ovšem, že ni slůvka rozumného, samé jen pošetilosti k popukání. Byl však stále nevrlý a vážný, přestože veverka, kočkodan, papoušek a hýl všemožně se snažili, aby ho vyráželi a přivedli na pravou cestu. Husa vyprávěla pohádky, potok mezitím drnkal baladu, velký, zavalitý kámen prováděl směšné kozelce, zezadu vlídně připlížila se k němu růže, proplétala se jeho kadeřemi, břečťan hladil mu starostlivé čelo. Leč nevrlost a vážnost byly zatvrzelé. Jeho rodiče velice se rmoutili, nevěděli, co si počíti. Byl zdráv a jedl, nikdy ho neurazili, ještě před několika roky radoval se a veselil jako málokdo; v čele při všech hrách, rád viděn všemi děvčaty. Byl překrásný, vyhlížel jako malovaný, tančil jako milenec. Mezi dívkami byla jedna, rozkošné to, překrásné dítě; vyhlížela jako z vosku, vlasy jako zlaté hedvábí, třešňové rty, urostlá jako panenka, jako uhel vrané oči. Kdo ji spatřil, byl by nejraději zemřel, tak byla líbezná. Tehdy byla Růže, tak se jmenovala, srdečně nakloněna Hyacintovi, tak se jmenoval, a on měl ji k smrti rád. Ostatní děti o tom nevěděly. Fialka pověděla jim to nejdříve, kočičky jistě si toho všimly, neboť domy jejich rodičů stály u sebe. Stál-li Hyacint v noci u svého okna a Růže u svého okna a kočičky běžely mimo na lov myší, tu viděly oba státi a smály se a chichotaly začasté tak hlasitě, že oni to uslyšeli a rozzlobili se. Fialka sdělila to důvěrně jahodě, ta řekla to své přítelkyni srstce, která nepřestávala si tropiti úštěpky, když Hyacint přicházel; tak tedy dozvěděla se to celá zahrada a les, a vyšel-li si Hyacint, volalo to ze všech stran: Růžička je moje láska!
Hyacint se zlobil, a přece byl zas nucen zasmáti se srdečně, když připlížila se ještěřička, sedla si na vyhřátý kámen, šlehala ocáskem a zpívala:

Růžička, dítě dobré tak,
ztratila rázem vzácný zrak,
za matku Hyacinta má
a hned ho vroucně objímá;
když ale tváře všimne si,
považte, nic se nezděsí,
a jak by netušila nic,
jen líbá dál a líbá víc.

Ach, jak záhy pominula překrásná doba! Přišel muž z cizích krajů, který procestoval úžasně mnoho, měl dlouhý vous, hluboké oči, strašné obočí, podivný šat s mnohými záhyby a podivnými vetkanými obrazci. Usedl před domem, patřícím Hyacintovým rodičům; Hyacint byl nadmíru zvědavý a přisedl si k němu a přinesl mu chleba a vína. Tu rozhrnul cizinec bílý vous a vypravoval dlouho do noci a Hyacint se ani nehnul a neustále poslouchal. Pokud později se zvědělo, vyprávěl mnoho o cizích zemích, neznámých krajinách, o úžasně divuplných věcech a zůstal tu po tři dny a sestupoval s Hyacintem do hlubokých roklí. Růžička dosti se naproklínala starého čaroděje, neboť Hyacint byl všecek posedlý po jeho hovorech a o nic nedbal; sotva trochu pojedl. Konečně stařec odešel, leč zanechal Hyacintovi knížečku, již nikdo neuměl přečísti. Hyacint dal mu ještě plodů, chleba a vína a daleký kus cesty ho doprovodil. A pak vrátil se zamyšlen a jal se žíti úplně nový život. Růžička byla opravdu k politování, neboť od té doby málo o ni dbal a dlel vždy o samotě. Tu stalo se, že jednou přišel domů a byl jako znovuzrozen. Padl rodičům kolem krku a plakal. Musím pryč do ciziny, pravil; podivná stařena v lese mi vyprávěla, jak bych se jistě uzdravil; knihu hodila do ohně a nařídila mi, abych šel k vám a poprosil vás o požehnání. Možná, že vrátím se brzo, možná, že nevrátím se nikdy. Pozdravujte Růžičku. Byl bych s ní rád promluvil; nevím, jak mi je, pudí mne to odtud; chci-li vzpomínati zašlých časů, hned vmísí se do toho mocnější myšlenky, klid je ztracen, srdce a láska s ním, musím je jíti hledat. Rád bych vám řekl kam, sám nevím; tam, kde dlí Matka Věcí, zastřená panna. Po ní vzplála mysl má. Žijte blaze. Vyrval se a odešel. Jeho rodiče naříkali a prolévali slzy, Růžička zavřela se do své komůrky a hořce plakala. Hyacint běžel, co mu nohy stačily, údolími a pustinami, přes hory a řeky do tajuplné země. Všude ptal se lidí a zvířat, skal i stromů, po svaté bohyni (Isidě). Někteří se smáli, někteří mlčeli, nikde se ničeho nedověděl. Z počátku ubíral se drsným divokým krajem, mlhy a mraky kladly se mu v cestu, bouřky byly neustále; pak ocitl se v nepřehledných písčitých pouštích, ve žhoucím prachu. Cestou postupně změnila se i jeho mysl; čas byl mu dlouhý, vnitřní neklid se ztišil, stal se mírnějším a mocný pud měnil se v něm pozvolna v tichou, ale pevnou náklonnost, v níž roztála celá jeho duše. Jako by mnohá léta byla za ním. Teď i krajina byla opět bohatší a rozmanitější, vzduch byl vlahý a modrý, cesta schůdnější; zelená houští lákala ho lahodnými stíny, ale on nerozuměl jejich řeči; ostatně nezdálo se, že by mluvila, a přece plnila i jeho srdce zelenými barvami a svěžestí a mírem. Stále výše rostla ona sladká touha v něm a stále širší a šťavnatější byly listy, stále hlasnější a veselejší ptáci a zvěř, balzamičtější plody, temnější nebe, teplejší vzduch a horoucnější láska; čas plynul stále rychleji, jak by se cítil blízek cíle. Jistého dne potkal křišťálový pramen a spoustu květin, které sestupovaly dolů do údolí mezi černými nebetyčnými sloupy. Vítaly ho vlídně známými slovy. Drazí krajané, pravil, kde naleznu posvátné sídlo Isidino? Tady někde nablízku asi jest a vy jste tu snad obeznámenější než já. I my jen procházíme tudy, odvětily květiny; rodina duchů je na cestách a my připravujeme jí cestu a příbytek; nicméně nedávno šly jsme krajinou, kde slyšely jsme vyslovovati jméno bohyně. Jen jdi nahoru směrem, odkud přicházíme, tu dovíš se již více. Květiny a pramen se usmívaly při těch slovech, nabídly mu čerstvého nápoje a šly dále. Hyacint uposlechl jejich rady, ptal se a ptal a konečně přišel k onomu dlouho hledanému sídlu, jež tajilo se v palmách a jiných vzácných rostlinách. Srdce mu bilo nekonečnou touhou a nejsladší úzkost jím prochvěla v tomto obydlí věčných ročních počasí. Usnul v líbezných nebeských vůních, neboť jen sen směl ho zavésti do velesvatyně. Podivuhodně vedl ho sem nekonečnými komnatami, plnými nejpodivnějších věcí za znění rozkošných zvuků a střídavých akordů. Vše připadalo mu tak známé, leč nikdy neviděné skvělosti; teď zmizel i poslední pozemský nádech, jako pohlcen vzduchem, a on stál před nebeskou pannou. Tu pozvedl lehký, zářící závoj a Růžička klesla mu v objetí. Daleká hudba opřádala tajemství milujícího shledání, výlevy touhy a vyloučila vše cizí z tohoto rozkošného místa. Hyacint žil pak ještě dlouhá léta s Růžičkou mezi radujícími se rodiči a soudruhy a nesčetná vnoučata děkovala podivné stařeně za její radu a její oheň; neboť tenkráte měli lidé tolik dětí, kolik chtěli.
Učedníci se objali a rozešli. Rozsáhlé ozvučné síně byly prázdné a jasné a podivuhodný hovor v nesčetných řečech zněl dále mezi tisícerými přírodninami, které byly sneseny do sálu a rozmanitě uspořádány. Jejich vnitřní síly vzájemně si odporovaly. Usilovaly o svou svobodu, o své staré poměry. Málokteré byly na svém pravém místě a rozhlížely se klidně po rozmanitém shonu. Ostatní naříkaly si do strašných muk a bolestí a oplakávaly bývalý nádherný život v lůně přírody, kde je pojila společná svoboda, a každá z nich beze všeho obdržela, čeho měla zapotřebí. Ó kéž by člověk, pravily, rozuměl vnitřní hudbě přírody a měl smysl pro vnější harmonie. A on ani neví, že souvisíme dohromady a jedna bez druhé nemůže existovati. Ničeho nenechá ležeti, ukrutně nás odděluje a tápe v samých nesouzvucích. Jak mohl by býti šťasten, kdyby s námi jednal vlídně a vstoupil též do našeho velkého spolku, jako druhdy ve zlatém věku, jejž právem tak zve. V onom věku rozuměl nám, jako my rozuměly jemu. Jeho nezřízená žádost státi se bohem oddělila ho od nás; hledá, čeho nemůžeme věděti ani tušiti, a od té doby není již provázejícím hlasem ani společným pohybem. Dobře tuší nekonečnou rozkoš, věčný požitek v nás, a proto pojal tak podivuhodnou lásku k některým z nás. Kouzlo zlata, tajemství barev, radosti vody nejsou mu neznámy; v antikách tuší zázračnost kamenů; a přece nedostává se mu ještě sladké vášně pro tvořivost přírody, zraku pro naše rozkošná mystéria. Naučí se kdy cítění? Tento nebeský, tento nejpřirozenější všech smyslů zná dosud málo: cítěním vrátil by se starý vytoužený věk; živel cítění je vnitřní světlo, jež mění se v krásnější, sytější barvy. Pak vzešly by v něm hvězdy, naučil by se cítiti celý svět jasněji a rozmanitěji, kdežto oko teď jeví mu hranice a plochy. Byl by mistrem nekonečné hry a zapomněl by všech pošetilých snah ve věčném, sebe sama živícím a stále rostoucím požitku. Myšlení je pouze sen cítění, odumřelé cítění, našedlý, matný život.
Zatím co takto hovořily, prozařovalo slunce vysokými okny a v mírné ševelení vyzníval ruch rozhovoru; nekonečná tucha pronikla všemi tvary, nejlíbeznější teplo šířilo se po všech a nejzázračnější zpěv přírody vznesl se z nejhlubšího ticha. Nablízku bylo slyšeti lidské hlasy, velké veřeje do zahrady se otevřely a několik pocestných usedlo na stupně širokého schodiště, do stínu budovy. Rozkošná krajina prostírala se před nimi v krásném osvětlení a v pozadí bloudil zrak po vrcholcích modrých hor. Vlídné děti přinesly různá jídla a nápoje a záhy rozproudil se mezi nimi čilý hovor.
Člověku jest ke všemu, co podniká, obrátiti neztenčenou pozornost anebo své já, pronesl konečně kdosi z nich, a učiní-li tak, podivuhodným způsobem vznikají v něm záhy myšlenky nebo nový druh vjemů, které asi nejsou než jemné pohyby barvící nebo klapající tužky, nebo podivuhodná stahování a utváření pružné tekutiny. Šíří se z místa, do něhož dojem se vbodl s živou pohyblivostí, a unášejí s sebou jeho já. Začasté může hned zase zničiti tuto hru, když rozdělí opět svou pozornost, nebo nechá ji těkati libovolně, neboť nezdají se býti než paprsky a účinky, které ono já všemi směry probouzí v onom pružném médiu, neb jeho proměny v něm, nebo vůbec zvláštní hra vln tohoto moře. Nejvýš pozoruhodné jest to, že člověk teprve v této hře všimne si opravdu své zvláštnosti, své specifické svobody a že mu připadá, jako by procitl z hlubokého spánku, jako by teď teprve byl ve světě doma a teď teprve denní světlo šířilo se po jeho vnitřním světě. Domnívá se, že dospěl vrcholu, dovede-li, aniž ruší oné hry, prováděti obyčejné úkony smyslů i cítiti i mysliti zároveň. Tím získají oba vjemy: vnější svět zprůsvitní a vnitřní svět nabude rozmanitosti a význačnosti. A tak ocitá se člověk v jakémsi vroucně živoucím stavu mezi dvěma světy v nejdokonalejší svobodě a v nejradostnějším vědomí moci. Je přirozeno, že člověk snaží se tento stav zvěčniti a rozšířiti jej na celý souhrn svých dojmů; že neúnavně stopuje tyto asociace obou světů a pátrá po jejich zákonech a jejich sympatiích a antipatiích. Souhrn toho, co nás dojímá, nazýváme přírodou, a je tudíž příroda v bezprostředním vztahu k částem našeho těla, jež jmenujeme smysly. Neznámé a tajeplné vztahy našeho těla dávají tušiti neznámé a tajeplné poměry přírody, a je tedy příroda onou podivuhodnou společností, do které nás uvádí naše tělo a již učíme se znáti dle jeho zařízení a schopností. Je otázka, zda můžeme se skutečně učit chápati podstatu přírodních věcí touto zvláštní přírodou, a pokud naše myšlenky a intenzita naší pozornosti jsou jí určovány nebo ji určují, a tím odtrhují od přírody a ničí snad její něžnou povolnost. Pozorujeme, že především nutno probádati tyto vnitřní poměry a zařízení našeho těla, dříve než můžeme zodpověděti tuto otázku a doufati v proniknutí do podstaty věcí. Leč je též myslitelno, že vůbec jest nám teprve vycvičiti se rozmanitě v myšlení, než pokusíme se o vnitřní souvislost našeho těla a použijeme jeho rozumu k porozumění přírodě, a tu by nebylo nic přirozenějšího než vyvolávati všemožné pohyby myšlení a nabýti jisté zručnosti v tomto zaměstnání, jakož i lehkosti v přecházení od jednoho ke druhému a rozmanitém jich spojování a rozkládání. Za tím účelem bylo by nutné pozorně pozorovati všechny dojmy, tím vznikající myšlenkovou hru rovněž pozorně pozorovati, a vznikaly-li by tím znovu nové myšlenky, všímati si i těchto, abychom tak pozvolna seznali jejich mechanismus a častým opětováním naučili se s každým dojmem stále spojené pohyby rozlišovati od ostatních a podržeti. Kdyby pak vyvodily se z počátku jen některé pohyby jako písmena přírody, postupovalo by rozluštění stále snáze a moc nad tvořením a pohybem myšlenek umožnila by pozorovateli, aby i bez předchozího, skutečného dojmu vyvolával myšlenky přírody a načrtal kompozice přírody a pak byl by cíl dosažen.
Je snad příliš odvážné, pravil jiný, chce-li kdo z vnějších sil a zjevů přírody ji samu složiti a vydávati ji hned za obrovský oheň, hned za podivuhodně utvářený případ, hned za dvojnost nebo trojnost nebo za nějakou jinou prapodivnou sílu. Bylo by myslitelnější, že je výplodem nepochopitelného dorozumění se nekonečně různých bytostí, podivuhodným poutem duchového světa, pojícím a styčným bodem nesčetných světů.
Nechť je to odvážné, pravil třetí; čím libovolněji pletena síť, již vrhá odvážný rybář, tím šťastnější je lov. Povzbuzujmež každého, by pokračoval ve své cestě pokud možno nejdále a budiž každý vítán, jenž opřádá věci novou obrazností. Nemyslíš, že budou to právě dobře provedené systémy, z nichž příští zeměpisec přírody vyjme data ke své velké přírodní mapě? Bude je srovnávati a toto srovnání naučí nás teprve znáti podivnou zem. Poznání přírody bude se však ještě nesmírně různiti od jejího výkladu. Vlastní šifrovatel dospěje snad k tomu, že uvede v pohyb větší počet přírodních sil současně ku vyvolání nádherných a užitečných jevů, bude moci hráti své fantazie na přírodu jako na nějaký obrovitý nástroj, a přece neporozumí přírodě. To je dar přímého dějepisce, časovidce, jenž zběhlý v dějinách přírody a obeznámen se světem, tímto vyšším jevištěm přírodních dějin, postřehne a prorocky zvěstuje jejich významnosti. Dosud je tento obor neznámým, posvátným územím. Jen božští poslové pronesli ojedinělá slova této nejvyšší vědy a jest jen s podivením, že duchové mnoho tušící nechali si ujíti toto tušení a snížili přírodu na jednotvárný stroj bez pravěku a budoucnosti. Vše božské má dějiny a příroda, tento jediný celek, s nímž může se srovnávati člověk, neměla by býti právě tak dobře jako člověk zahrnuta v dějinách aneb což jedno jest, neměla by míti ducha? Příroda nebyla by přírodou, kdyby neměla ducha, nebyla by oním jediným protějškem lidstva, nezbytným zodpověděním této tajeplné otázky aneb otázkou k této nekonečné odpovědi.
Jen básníci cítili, čím lidem může býti příroda, jal se hovořiti krásný jinoch, a možno též o nich říci, že v nich je lidstvo v nejdokonalejším roztoku, a tudíž každý dojem jeho zrcadlovou jasností a pohyblivostí šířen na všechny strany čistě ve všech svých nekonečných proměnách. Vše nalézají v přírodě. Jedině jim není cizí duše přírody a oni ve styku s ní nehledají marně všechny blaženosti zlatého věku. Pro ně má příroda všechnu proměnlivost nekonečné mysli a více než nejduchaplnější, nejživotnější člověk, překvapuje ona důmyslnými obraty a nápady, odpory a odchylkami, velikými myšlenkami a bizarnostmi. Nevyčerpatelné bohatství její obrazotvornosti nenechává nikoho marně vyhledávati styku s ní. Vše dovede zkrásniti, oživiti, potvrditi; a nechť se i zdá, že v jednotlivostech jedině vládne nevědomý bezvýznamný mechanismus, hlouběji pronikající zrak přece spatřuje podivuhodnou náklonnost k lidskému srdci ve shodě a sledu jednotlivých nahodilých zjevů. Vítr je pohyb vzduchu, jenž může míti mnohé vnější příčiny, ale neznamená-liž více osamělému, touhyplnému srdci, když duje mimo, když vane z milených krajů a tisícerými temnými tesknými zvuky mění tichý bol ve hluboký melodický vzdech celé přírody? Necítí-li i mladý milenec svou celou květy obtíženou duši vyslovenu s rozkošnou pravdivostí ve mladé skromné zeleni jarních luk? Zdaž plnost duše, dychtící po sladké přeměně ve zlaté víno, jevila se kdy lahodněji a lákavěji než v plném lesknoucím se hroznu, který se napolo skrývá pod širokými listy? Básníci jsou obviňováni z přehánění a jen promíjí se jim jejich obrazná přenesená řeč; dokonce bez hlubšího prozkoumání přestává se na tom, že jejich obraznosti připisuje se ona podivuhodná vlastnost, jež vidí a slyší mnohé, čeho jiní nevidí a neslyší, a která v rozkošném blouznění libovolně nakládá se skutečným světem; mně však se zdá, že básníci dosud pramálo přehánějí, jen temně tuší kouzlo oné řeči a zahrávají si jen s obrazností, jako dítě si hraje s kouzelnou hůlkou svého otce. Nevědí, jaké síly jsou jim podrobeny, jaké světy jich musí poslouchati. Či není pravdou, že kameny a lesy poslouchají hudby a jí zkroceny podrobují se každé vůli jako domácí zvířata? - Nekvetou skutečně nejkrásnější květiny kolem milenky a netěší se, že ji ozdobí? Není pro ni nebe jasné a moře tiché? - Či nevyjadřuje celá příroda právě tak jako obličej a posunky, tep a barvy stav každé z vyšších podivuhodných bytostí, jež zveme lidmi? A není skála zvláštním Ty, v okamžiku kdy ji oslovím? A co jsem jiného než proud, když teskně shlížím do jeho vln a moje myšlenky ztrácejí se v jeho plynutí? Jen kladná rozkošnická duše pochopí svět rostlin, jen veselé dítě nebo divoch porozumí zvířatům. - Zda někdo pochopil již kameny a hvězdy, nevím, ale pak byla to jistě bytost vznešená. Ze soch, jež se zachovaly ze zašlých dob lidské vznešenosti, vyzařuje velice hluboký duch, převzácné porozumění kamennému světu, a objímá zamyšleného pozorovatele kamennou korou, která jako by do nitra vrůstala. Vznešené obrací v kámen, a proto neměli bychom se diviti vznešenému v přírodě a jeho účinkům nebo nevěděti, kde vězí. Nemohla příroda býti obrácena v kámen při spatření Boha? Aneb zděšením z příchodu člověka?
Nad touto řečí zamyslil se hluboce ten, jenž mluvil první; daleké vrchy zbarvily se pestře a večer sladce důvěrný snesl se na krajinu. Po dlouhém mlčení bylo slyšeti, jak praví: Máme-li pochopiti přírodu, je nezbytno, abychom ji nechali vzniknouti v nitru v celé její souvislosti. Při tomto předsevzetí třeba jen dáti se pohnouti božskou touhou po bytostech, jež jsou nám rovny, a nutnými podmínkami, abychom je vnímali, neboť vpravdě celá příroda je pochopitelná jen jako nástroj a médium shody rozumných bytostí. Myslící člověk vrátí se k původní funkci svého bytí, ke tvořivému rozjímání, k onomu bodu, kde tvoření a vědění bylo v nejdivuplnější vzájemné spojitosti, k onomu tvůrčímu okamžiku vlastního požitku, vnitřního sebepočetí. Pohříží-li se úplně ve zkoumání tohoto prajevu, rozvinou se před ním, v nově vznikajících časech a prostorech, jako přenesmírná podívaná dějiny povstávání přírody; a každý pevný bod, který se utvoří v nekonečné tekutině, bude mu novým zjevením génia lásky, novým poutem mezi ty a já. Pečlivý popis těchto vnitřních světových dějin je pravou teorií přírody; souvislostí jeho myšlenkového světa a jeho harmonií s vesmírem vytvoří se sám sebou myšlenkový systém, jenž bude věrným obrazem a formulí vesmíru. Leč umění klidného nazírání, tvůrčího pozorování světa je těžké; neustálého vážného přemýšlení a přísné střízlivosti vyžaduje provádění a odměnou nebude pochvala námahy se štítících současníků, nýbrž jen radost vědění a bdění, vniternější styk s vesmírem.
Ano, děl druhý, nic není tak pozoruhodno jako velká současnost v přírodě. Všude zdá se příroda cele přítomna. V plamenu světla jsou činy všechny přírodní síly; a tak reprezentuje se a přeměňuje všude a neustále, shání dohromady listy, květy a plody a jest, v lůně času, přítomná, minulá a budoucí zároveň; a kdo ví, do jakých zvláštních dálek též působí a zda není tento přírodní systém jen sluncem ve vesmíru, připoutaným k němu pouty, světlem a proudy a vlivy, jež se nejdříve určitě projevují v našem duchu a odtud vylévají ducha vesmíru na tuto přírodu a duchem této přírody podělují jiné přírodní systémy.
Pakliže myslitel, ozval se třetí, právem dal se činnou cestou umělce a obratným použitím svých duševních hnutí snaží se zredukovati vesmír na jednoduchou, zdánlivě záhadnou značku, nejraději bys řekl, že příroda tančí - a slovy předpisuje linie pohnutí -, tu musí milovník přírody obdivovati se tomuto smělému podnikání a zároveň se radovati ze zdaru této lidské vlohy. Právem klade umělec činnost na první místo, neboť jeho podstatou jest jednání a tvoření vědomé a chtěné a jeho umění jest možnost používati svého nástroje ke všemu, možnost napodobiti svět po svém způsobu; a proto je principem jeho světa činnost a jeho světem jeho umění. I zde jeví se příroda v nové nádheře, a pouze bezmyšlenkovitý člověk odhazuje s opovržením nečitelná, podivně smísená slova. Vděčně klade kněz toto nové, vznešené měřictví na oltář ku magnetické jehle, jež nikdy nezbloudí a nesčetné koráby po bezcestném oceáně přivedla opět k obydleným pobřežím a do přístavů otčiny. Mimo myslitele jsou však ještě jiní přátelé vědění, kteří nejsouce nadšeně oddáni tvoření myšlením, a tudíž bez náklonnosti k tomuto umění, jsou raději žáky přírody, nalézají radost v učení se, ne ve vyučování, v získávání zkušenosti, ne v jednání, v přijímání, ne v dávání. Někteří jsou horliví a důvěřujíce ve všudypřítomnost a vroucnou příbuznost přírody, jako i předem přesvědčeni o neúplnosti a kontinuitě všeho jednotlivého, pozorně přijímají nějaký zjev a zachycují pevným zrakem jeho ducha, proměňujícího se v tisíceré tvary; procházejí pomocí této nitě všemi skrýšemi tajných dílen, aby mohli načrtnouti úplný nákres těchto labyrintových chodeb. Když dokončí tuto namáhavou práci, tu zmocní se jich nepozorovaně vyšší duch a pak je jim snadné rozprávěti o mapě, ležící před nimi, a každému hledajícímu vytknouti jeho cestu. Nezměrný užitek požehnává jejich namáhavé práci a základy jejich mapy souhlasí překvapujícím způsobem se soustavou myslitele a k jeho útěše bezděky provedou takořka živý důkaz jeho abstraktních zásad. Ti nejzahálčivější mezi nimi dětinsky očekávají jim užitečnou znalost přírody od láskyplného sdělení vyšších, jimi vroucně ctěných bytostí. Neradi by v tomto krátkém životě věnovali zaměstnáním čas a pozornost a odňali je službě lásky. Zbožným životem snaží se získati jen lásku, sdíleti jen lásku, nestarajíce se o velké divadlo sil, klidně odevzdáni do svého osudu v této říši moci, ježto je naplňuje vroucí vědomí jejich neodlučitelnosti od milovaných bytostí. Čeho třeba věděti těmto šťastným duším, jež zvolily si nejlepší díl a jako jasné plameny lásky na tomto pozemském světě plápolají jen na vrcholcích chrámů nebo zmítaných korábech jako znamení překypujícího nebeského plamene? Tyto milující děti ve blažených chvílích často zvědí nádherné věci z tajemství přírody a zvěstují je v nevědomé prostotě. V jich šlépějích jde badatel, aby sebral každý klenot, který oni upustí ve své nevinnosti a radosti; jejich lásce koří se soucítící básník a snaží se svými zpěvy tuto lásku, tento zárodek zlatého věku, přesaditi do jiných dob a zemí.
Komu neposkočilo by srdce radostí, zvolal jinoch jiskřivých zraků, když vniká do jeho duše nejvniternější život přírody v celém jejím bohatství, když potom onen mocný cit, pro nějž nemá řeč jiného jména než láska a rozkoš, šíří se v něm jako mocný, vše rozpouštějící dým a on, chvěje se sladkou úzkostí, klesne do temného vábícího lůna přírody, ubohá osobnost mizí ve stříkajících vlnách rozkoše a nezůstane než ohnisko nesmírné plodivosti, pohlcující vír ve velkém oceáně! Čím jest onen všude vyšlehující plamen? Vroucím objetím, jehož sladký plod rozkošnými krůpějemi jako rosa padá. Voda, toto prvorozené dítě vzdušných splynutí, nemůže zapříti svého rozkošnického původu a jeví se všemocným živlem lásky a míšení na zemi. Ne neprávem hledali staří mudrci ve vodě prapůvod všech věcí a vpravdě mluvili o vodě vznešenější vody mořské a pramenité. V oné vodě projevuje se jen pratekuté, jako se jeví v tekutém kovu, a proto nechť ji lidé ctí jen jako bohyni. Jak málokteří ještě pohřížili se do tajemství tekutého, a mnohému nevzešlo snad nikdy ve zpilé duši toto tušení nejvyššího požitku a života. V žízni projevuje se tato duše světa, tato mohutná touha po rozplynutí. Opojení tuší až přespříliš dobře tuto nadpozemskou slast tekutého a koneckonců jsou všechny příjemné pocity v nás rozmanitými rozplynutími, hnutími oněch pravd v nás. I spánek není než přílivem onoho neviditelného světového moře, a procitnutí než začátkem odlivu. Jak mnozí lidé stojí u opojivých řek a neslyší ukolébavky těchto mateřských vod a neradují se z rozkošné hry jejich nekonečných vln! Jako tyto vlny žili jsme ve zlatém věku; v pestrých oblacích, v těchto plujících mořích a prazdrojích všeho živoucího na zemi, milovala se a vznikala pokolení lidská ve věčných hrách; byla navštěvována dětmi nebes, a teprve při oné velké události, již svatá podání zvou potopou, zahynul tento kvetoucí svět; nepřátelská bytost srazila zem a několik lidí naplavených na hřebeny nových pohoří zbylo v cizím městě. Jak podivné, že právě nejsvětější a nejrozkošnější přírodní zjevy jsou v rukou tak mrtvých lidí, jakými bývají lučebníci! Zjevy, jež probouzejí mocí tvůrčí mysl přírody a měly by býti jen tajemstvím milujících, mystériem vyššího lidstva, jsou vyvolávány nestoudně a nesmyslně hrubými duchy, kteří nikdy nebudou věděti, jaké divy obklopují jejich skleněné nádoby. Jen básníci měli by zacházeti s tekutým, jen jim mělo by býti dovoleno vypravovat o něm žhoucí mládeži; pracovny byly by chrámy a lidé s novou láskou by uctívali svůj oheň a své řeky a honosili by se jimi. Jak opět šťastnými mněla by se města, jež omývá moře nebo nějaký veletok, a každý pramen byl by opět útočištěm lásky a pobytem zkušených a duchaplných lidí. Proto i děti nevábí nic více než oheň a voda a každý proud jim slibuje, že zanese je do pestré dáli, do krásnějších krajů. Není to jen odlesk, že dřímá nebe ve vodě, je to něžné zpříznění, příznak sousedství, a touží-li nezkojená touha do nezměrné výše, šťastná láska hříží se ráda do bezedné hloubky. Je však marné přírodě učiti a hlásati ji. Od narození slepý nenaučí se nikdy viděti, byť byste mu sebevíce povídali o barvách a světlech a vzdálených zjevech. A proto též nepochopí přírody, kdo nemá přírodního smyslu, vnitřního nástroje přírodu vytvářejícího a rozlišujícího, kdo takřka samočinně přírodu nepoznává a nerozeznává všude a ve všem, kdo s vrozenou tvořivou radostí, ve vroucné různé spřízněnosti se všemi tělesy, prostřednictvím citu nesmísí se se všemi přírodními bytostmi, nevcítí se takřka do nich. Kdo však má správný a vycvičený smysl pro přírodu, ten raduje se z přírody, mezitím co ji studuje, těší se z její nekonečné mnohotvárnosti, z její nevyčerpatelnosti slasti a nemá potřebí, by byl rušen neužitečnými slovy ve svých požitcích. Jemu zdá se naopak, že nemožno dosti tajně zacházeti s přírodou, nemožno dosti něžně mluviti o ní, nemožno dosti nerušeně a pozorně ji pozorovati. Cítí se u ní jako na ňadrech své cudné nevěsty a rovněž jen jí svěřuje ve sladkých důvěrných hodinách výsledky svého bádání. Blahoslavím tohoto syna, tohoto miláčka přírody, jemuž ona dovoluje, by ji pozoroval v její dvojitosti jako plodící a rodící moc a v její jednotě jako nekonečné, věčně trvající manželství. Jeho život bude hojností všech radostí, řetězem rozkoše, a jeho náboženství bude pravým a ryzím naturalismem.
Za tohoto rozhovoru přiblížil se Mistr se svými učedníky ke společnosti. Pocestní vstali a velice uctivě ho pozdravili. Osvěžující chlad šířil se z loubí po prostranství a stupních. Mistr dal přinésti jeden z oněch vzácných svítivých kamenů, jež zvou se karbunkuly, a jasně červené, prudké světlo rozlilo se po různých postavách a krojích. Záhy zavládla mezi nimi vlídná sdílnost. Zatím co ozvala se z dáli hudba a chladivý plamen z křišťálových misek ozařoval rty hovořících, vypravovali cizinci podivuhodné vzpomínky svých dalekých cest. Plni touhy a vědychtivosti vydali se na cestu, aby hledali stopy onoho ztraceného pranároda, jehož zvrhlým a zpustlým zbytkem zdá se býti dnešní lidstvo, jehož velikému vzdělání vděčí dosud za nejdůležitější a nejnezbytnější vědomosti a nástroje. Hlavně vábila je ona posvátná řeč, jež byla zářivým poutem oněch královských lidí s nadpozemskými kraji a obyvateli a z níž některá slova, po znění různých pověstí, byla prý ještě v držení několika šťastných mudrců mezi našimi předky. Jich vyslovení bylo podivuhodným zpěvem, jehož neodolatelné tóny vnikaly hluboko do nitra všech věcí a rozebíraly je. Každé její jméno zdálo se býti znamením pro duši každého přírodního předmětu. S tvůrčí mohutností vyvolávaly tyto záchvěvy všechny obrazy zjevů světa a o nich mohlo se právem říci, že život vesmíru je věčným tisícihlasým rozhovorem; neboť ve vyslovení slov zdály se nejnepochopitelnějším způsobem sloučeny všechny síly, všechny druhy činnosti. Vyhledati trosky této řeči, nebo alespoň všechny zprávy o ní, bylo hlavním účelem jejich cesty, a pověst o starobylém původu přivedla je i do Saidy. Doufali, že zde dostane se jim důležitých zpráv od strážců chrámového archivu a že snad i sami naleznou vysvětlení ve velkých sbírkách všeho druhu. Prosili Mistra o dovolení, aby směli jednu noc přespati v chrámě a několik dnů zúčastniti se jeho vyučování. Dostalo se jim, čeho žádali, i radovali se upřímně, když Mistr doprovázel jejich vypravování rozmanitými poznámkami z pokladu své zkušenosti a rozvinul před nimi řadu poučných a půvabných příběhů a popisů. Konečně promluvil o povolání svého stáří, by probouzel, cvičil, bystřil v mladých duších smysl pro přírodu a přivedl ho s ostatními vlohami k vyššímu rozkvětu a k plodům.
Býti hlasatelem přírody je krásný a posvátný úřad, pravil Mistr. Ani pouhý objem a souvislost vědomostí, ani dar navazovati tyto vědomosti lehce a jasně na známé pojmy a zvláštní, cize znící slova nahražovati obyčejnými výrazy, dokonce ani obratnost bohaté obraznosti v řádění přírodních zjevů ve snadno pochopitelné a vhodně osvětlené obrazy, jež buď půvabem uspořádání a bohatstvím obsahu napínají a uspokojují smysly, anebo uvádějí ducha ve vytržení svým hlubokým významem, ne, ani to vše netvoří pravého hlasatele přírody. Komu jde o něco jiného než o přírodu, tomu to snad stačí, kdo však cítí vroucí touhu ve přírodě, kdo hledá v ní vše a zároveň je citlivým nástrojem její tajné činnosti, bude uznávati jen toho za svého učitele a za důvěrníka přírody, kdo mluví o ní se zbožností a vírou, jehož řeči mají onu podivuhodnou, nenapodobitelnou pronikavost a nerozlučnost, kterou vyznačují se pravá evangelia, pravá vnuknutí. Původně příznivou vlohu takové prosté duše nutno podporovati a vzdělávati od mládí dětinným skromným chováním a neúnavnou trpělivostí, nepřetržitou pílí, samotou a mlčením, neboť přílišné mluvení nesnáší se s neustálou pozorností, jíž je třeba. Nelze určiti doby, za kterou bude kdo sdíleti taje přírody. Mnozí blažení došli k tomu záhy, mnozí teprve ve vysokém věku. Pravý badatel nikdy nezestárne, každý věčný pud je mimo hranice životní doby, a čím více zvětrá vnější obal, tím jasnější a skvělejší a mocnější je jádro. Rovněž nezávisí tento dar od vnější krásy nebo síly nebo důvtipu nebo nějaké jiné lidské přednosti. Ve všech stavech, v každém stáří a pohlaví, za všech věků a v každém podnebí žili lidé, kteří byli přírodou vyvoleni za miláčky a oblaženi vnitřní vnímavostí. Mnohdy zdáli se tito lidé přihlouplejšími a neobratnějšími než druzí a zůstali po celý svůj život ve stínu velkého davu. Lze dokonce považovati za velkou vzácnost, nalezne-li se pravé pochopení přírody spojené s velkou výmluvností, chytrostí a skvělým chováním, ježto ono obyčejně vyvolává nebo provází prostá slova, upřímnou mysl a prostou povahu. V dílnách řemeslníků a umělců a tam, kde jsou lidé v mnohonásobném styku a sporu s přírodou, jak tomu jest v rolnictví, u paroplavby, u chovu dobytka, u dobývání kovů a v mnoha jiných zaměstnáních, zdá se, že se rozvíjí tento smysl nejlehčeji a nejčastěji. Spočívá-li každé umění v poznání prostředků k dosažení hledaného cíle, ve vyvolání určitého dojmu a zjevu a ve schopnosti volby a použití těchto prostředků, tu jest nutno tomu, kdož cítí se v nitru povolán šířiti u mnohých porozumění pro přírodu a tuto vlohu v lidech rozvíjeti a pěstovati, aby nejprve pilně dbal přirozených pohnutek tohoto rozvoje a snažil se pochytit od přírody základy tohoto umění. Pomocí těchto nabytých zkušeností vytvoří si systém používání těchto prostředků u každého daného jednotlivce, systém zbudovaný na pokusech, rozboru a srovnávání, osvojí si jej, až stane se mu druhou přirozeností, a pak ujme se s nadšením svého prospěšného zaměstnání. Jen toho bude pak možno právem zváti Mistrem Přírody, ježto každý jiný pouhý přírodozpytec probudí smysl pro přírodu jen náhodně a sympateticky jako plod přírody sám.

Vytisknout (Ctrl+P) Stáhnout v PDF

Vložené: 24.03.2021

   
­­­­
­­­­

Diskuse k úryvku
Novalis - Učedníci Sajští (2)







Mapy webu Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé Důležité informace Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti


Ověřovací kód Opište kód z obrázku (jiný kód ↑)

Upozornění

 

Milý návštěvníku serveru Český-jazyk.cz,

omlouváme se, že Ti musíme zobrazovat toto hloupé vyskakovací okno, ale zjistili jsme, že je ve Tvém internetovém prohlížeči aktivní blokátor reklam, díky kterým mohou dnes tyto stránky bezplatně fungovat.

Pokud nechceš být tímto oknem neustále rušen, prosíme Tě, aby sis blokování reklam vypnul či si alespoň přidal výjimku pro náš web.

Jedině peníze z reklamy nám pomáhají tyto stránky udržovat v provozu a neustále je obsahově i rozvíjet.

Děkujeme Ti mnohokrát za pochopení.

tým Český-jazyk.cz

 

Toto sdělení zavřeš klávesou Esc nebo kliknutím na křížek v pravém horním rohu.
Po zavření okna nedojde k žádnému omezení funkčnosti serveru Český-jazyk.cz, nicméně, každé další načtení stránky může být doprovázeno otevřením tohoto upozornění, nedojde-li k odstranění či úpravě blokování reklamních ploch.

­