Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Na rozházených černých šatech čachtické paní tam leželo nebo sedělo dvanáct děvčat se srdcervoucím výrazem bolesti, strachu a zoufalství. Od rána tam ležely bez pomoci. Neodvážili se vstát, pomoci si, ani volat o pomoc. Jen trnuly, kdy se otevřou dveře a objeví se v nich paní a bude pokračovat tam, kde začala.

Dveře se otevřely. Nestála v nich však čachtická paní, ale děvče ve věku asi jako ony, vylekané pohledem, na jaký jistě nebylo připraveno. Znaly ji. Ale mohou čekat pomoc od miláčka kruté paní? Zmučená děvčata však na ni přece jen upřela zraky s plachou nadějí, že jim pomůže. Na její tváři nebylo ani stopy hněvu, zloby, krutosti, naopak, hřál z ní soucit a v očích se jí leskly slzy.

"Pomoc!" zvolala jedna ze švadlen. A za ní se ozvaly i ostatní: "Pomoc! Pomoc!" Volání znělo jako zoufalá modlitba. Vzpínaly k Eržice ruce, jako by se topily.

Eržika přemáhala svůj úžas, vzpamatovávala se. Vidí, že je tu třeba pomoci. Otevřenými dveřmi zakřičela na služky. Ale objevila se jen pradlena Kata benecká. Byla bledá, jen co zpozorovala děvčata,propukla v pláč a naříkala: "Chudinky! Chudinky ubohé! Ty vás zřídily!"
"Copak nemáš srdce, že je tu necháš trpět bez pomoci?" Osopila se na ni Eržika.
"Nemohla jsem jim pomoci," ospravedlňuje se Kata. "Zakázaly mi to. Nejednou jsem už takovým zmučeným, hladovějícím ubožačkám pomohla. Kdybych měla tolik zlata, kolik ran jsem dostala za to, že jsem udělala, co mi přikazovalo srdce, nebyla bych odkázaná na trpký chleba, co tu mám v zámku. Hned bych se sebrala a odešla co nejdál, abych ho ani z dálky neviděla."

"Rychle! Rychle!" pobízela ji Eržika. "Přines vodu, čisté hadry a zavolej Majorovou. Je tady."
Na tváři Katy je vidět radost a ochotu, ale ještě neutíká.
"Jsem šťastná, že jim můžu pomoci," říká. "Ale můžu vám běřit, že mě neprozradíte?"
"všechno děláš na mou zodpovědnost. Jenom si pospěš," odpověděla ji Eržika.