Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Amélia pak Amarovi prohlásila, že ji takhle, "po onom výstupu", ony radovánky netěší. Proto bylo rozhodnuto, že napříště budou chodit nahoru do pokoje přímo, aniž promluví s Totó jediného slova.
To bylo ještě horší. Když Amélia vešla do domu a chtěla jít nahoru po schodech, vyklonila se Totó z lůžka, a přidržujíce se okraje matrace, snažila se ji sledovat očima. V tváři se jí zračilo zoufalství nad vlastní nehybností. A vcházejíc do pokoje, slyšela Amélia, jak zdola doléhá tichý posměch nebo dlouhé vřeštivé úpění, z něhož ji až mrazilo...
Byla tím poděšena; připadla na myšlenku, že Bůh hned vedle jejího milostného hnízdečka usadil nemilosrdného ďábla, aby se jí vysmíval a tropil si z ní žerty. Amaro, aby ji uchlácholil, tvrdil, že Svatý otec Pius IX. označil nedávno za hřích věřit v posedlé osoby...
"Nač jsou tedy ale modlitby a vymítání ducha?"
"To patří starému náboženství. Teď se to všechno změní...Věda koneckonců je věda..."
Amélia vyciťovala, že ji Amaro podvádí, - a Totó mařila její štěstí. Posléze přišel Amaro na prostředek, jak té "zpropadené holce" uniknout. Oba budou vcházet sakristií; stačí jenom projít kuchyní a vystoupit do schodů. Půjdou-li opatrně, krok za krokem, Totó je z postele neuvidí. Bylo to ostatně snadné, neboť ve všední dny, mezi jedenáctou a polednem, kdy se scházeli, byla sakristie opuštěná.
Stávalo se však, že i když šli po špičkách se zatajeným dechem, zpuchřelé schody pod jejich sebeopatrnějšími kroky vrzaly. A tu se z ložnice ozval Totin chraptivý, drsný hlas, jenž volal:
"Táhni odtud pse! Táhni odtud, pse!"
V Amarovi povstala zuřivá touha uškrtit ji. Amélia, bílá jako stěna, se chvěla.
A ten tvor vřískal dál:
"Tam jdou ti psi! Tam jdou ti psi!"
Uchýlili se do pokoje a zastrčili závoru, ale onen hlas, prozrazující žalostný zármutek, jako by přicházel z pekla, k nim stále doléhal a pronásledoval je:
"Teď se ti psi páří! Teď se ti psi páří!"
Amélia klesla na postel a hrůzou div neomdlela. Zapřísahala se, že se už do toho zlořečeného domu nevrátí...
"Ale co k čertu chceš?" říkal jí Amaro vztekle. "Kde se tedy máme scházet? Chceš, abychom spolu spali na lavicích v sakristii?"
"Co jsem jí jen udělala? Co jsem jí jen udělala?" volala Amélia, lomíc rukama.
"Nic! Je to blázen... Ubohý strýc Esguelhas má pěkné soužení... Co s ní mám dělat?"
Amélia neodpověděla. Když se však blížil den jejich schůzky, počínala se doma chvět, jakmile jen pomyslela na onen hlas, jenž jí stále zněl v uších a který slyšela i ve snách. A tato hrůza ji pozvolna burcovala z netečnosti, jíž celá její bytost podlehla ve farářově náručí. Ptala se nyní sama sebe, zda se nedopouští neodpustitelného hříchu. Amarovo ujišťování o boží milosti ji teď už nedokázalo ukonejšit. Dobře viděla, že se při Totině křiku farářův obličej pokrývá bledostí, jako by ke své hrůze nahlédl do pekla. A jestliže jim Bůh odpouští, proč dovoluje, aby je ďábel mrzákovým hlasem zahrnoval urážkami a výsměchem?

Čtenářský deník

-

Zločin pátera Amara