ČESKÝ JAZYK Literatura aneb studentský underground - čtenářský deník, životopisy, čítanka, slohové práce, slovníček pojmů - www.cesky-jazyk.czwww.cjl.cz | www.literka.cz Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.



Menu

­

Huysmans Joris Karl (*05.02.1848 - †12.05.1907)

­­­­

Tam dole

  • přeložil Otakar Levý
  • román je paralelou osudů spisovatele a jeho hlavní postavy-maršála Gillese de Rais, známého kacíře a satanisty
  • jedná se o podivuhodný příběh, v němž sledujeme přízračnou paralelu osudů spisovatele, pracujícího na knize o životě Gillese de Reis, přítele Jany z Arku, válečníka, satanisty a vraha dětí, jehož mrzké skutky jakoby inspirovaly některé postavy markýze de Sade; milostný vztah k ženě, ovládané temnou mocí, přivádí hrdinu až na černou mši a "tam dolů", do jeho duše

I

Ty věříš tak zúplna v ty myšlenky, můj milý, že jsi zanechal cizoložství, lásky, ctižádosti, všech zdomácnělých námětů moderního románu, abys napsal historii Gilla de Rais - a odmlčev se, dodal:
- Nevytýkám naturalismu ani jeho výrazů pontonů, ani jeho slovníku stok a chorobinců, neboť bylo by to nespravedlivo a bylo by to nesmyslné; předně jsou náměty, které po nich volají, a pak rumy výrazů a dehtem slov lze vytvořiti ohromná a mohutná díla, Zabiják Zolův to dosvědčuje; ale běží tu o něco jiného; nevytýkám naturalismu sprostého líčidla jeho hrubého slohu, nýbrž nečistotu jeho myšlenek; vytýkám mu, že vtělil materialismus do literatury, že oslavoval demokracii umění!
Ano, můžeš říci, co chceš, můj milý, ale přece, jaká teorie mozku, požívajícího špatného jména, jaký malicherný a obmezený systém! Chtíti se uvězniti v prádelnách těla, zavrhnouti nadsmyslno, zapříti sen, nepochopiti ani dokonce, že neobyčejnost umění počíná tam, kde vypovídají smysly službu!
Krčíš rameny, ale přihlédněme blíže, co tedy viděl tvůj naturalismus ve všech těch odstrašujících tajemstvích, jež nás obklopují? Nic. - Šlo-li o to, vysvětliti nějakou vášeň, bylo-li třeba prozkoumati nějaké utrpení, vysvětliti dokonce nejblahodárnější drobné bolesti duše, svedl vše na účet chtíčů a pudů. Říje a zešílení, jsou mu jediné chorobnými sklonnostmi. Vlastně prohlížel pouze podbřišky a za­bíhal do všednosti, přiblížil-li se ke slabinám; je průtržníkem citů, bandažistou duše, toť vše!
A pak, Durtale, není pouze nezkušený a tupý, je smrdutý, neboť velebil ten ohavný moderní život, vychvaloval nový amerikanismus mravů, směřoval ke chvále brutální síly, k apoteóze pokladny. Zázrakem poníženosti měl úctu před hnusným vkusem zástupů a jenom proto zavrhl sloh, zamítl každou hrdou myšlenku, všechen vzlet k nadpřirozenu a nadsmyslnu. Vyslovil tak dokonale šosácké myšlenky, že se zdá, na mou věru, že vzešel ze spáření uzenářky Lísy z Břicha Paříže s Homaisem!
- K čertu, ty přeháníš, odpověděl Durtal podrážděně. Zapálil si znovu cigaretu, na to: materialismus se mi hnusí stejně jako tobě, ale to není důvodem zapírati nezapomenutelné služby, jež prokázali naturalisté umění; neboť oni nás konečně zprostili nelidských loutek romantismu a vyprostili literaturu z idealismu hlupáka a z mdloby staré panny, roznícené celibátem! - Celkem vytvořili po Balzacovi skutečné a hmotné bytosti a uvedli je v souhlas s jejich okolím; přispěli k rozvoji jazyka, započatému romantiky; znali skutečný smích a měli někdy dokonce i dar slz, konečně, nebyli vždy zaujati fanatismem nízkosti, o němž mluvíš!
- Ano, neboť milují své století, a to je odsuzuje!
- Ale kozla! Ani Flaubert ani Goncourtové nemilovali svého století!
- Připouštím; to jsou poctiví a buřičští a velcí umělci, takže je stavím úplně stranou. Uznávám dokonce, aniž se nechávám prositi, že je Zola velkým krajinářem a zázračným ovladačem zástupů a tlumočníkem lidu. Mimo to, bohudík, nesledoval ve svých románech důsledně teorie svých článků, které pochlebují vnikání pozitivismu do umění. Ale u jeho nejlepšího žáka, u Rosnyho, jediného nadaného romanopisce, který nasákl myšlenkami mistrovými, se to stalo v žargonu chorobné chemie pracným chlubením se laickou učeností, vědou dozorcovou! Nikoliv, nelze říci, že celá naturalistická škola, jak ještě živoří, obráží pudy hnusné doby. S ní jsme dospěli k umění tak plazivému a tak plochému, že bych je rád nazval uměním beruščím. A pak? Přečti si ještě jednou jeho poslední knihy, co v nich nalezneš? Ve slohu špatných barevných sklenic hloupé anekdoty, různé zprávy, vystřižené z novin, nic než umělkované smyšlenky a nespolehlivé příběhy, dokonce bez opory nějaké myšlenky o životě, o duši, která by jim dodávala hodnoty. Když jsem přečetl ty svazky, dospěji k tomu, že si už ani nevzpomenu na rozvláčné popisy, na suchopárné řeči, jež obsahují; zanechají ve mně pouze údiv nad tím, že mohl někdo napsati tři anebo čtyři sta stránek, nemaje naprosto nic, co by nám zjevil, nic, co by nám pověděl.
- Nuže, des Hermie, je-li ti to lhostejno, mluvme o něčem jiném, neboť neshodneme se nikdy úplně o tom naturalismu, jehož pouhé jméno tě už dráždí. Poslyš, co se stává z toho léku Mattei? Pomáhají aspoň tvé elektrické lahvičky a kuličky některým nemocným?
- Pah, léčí poněkud lépe nežli všeobecné prostředky Kodexu, což neznamená, že by byly vždy zaručené; ostatně, to nebo něco jiného... Ale odejdu, můj milý, neboť bije deset hodin a tvůj domovník zhasíná právě plyn na schodech; dobrý večer, na brzkou shledanou, není-li pravda?
Když zapadly dveře za des Hermiem, naložil Durtal do kamen několik lopat koksu a jal se přemítati.
Rozmluva, kterou měl se svým přítelem, ho velmi dráždila, ježto už několik měsíců bojoval sám se sebou a ježto teorie, jež pokládal za neochvějné, počaly nyní padati, rozkládati se, jako sutinami plniti jeho mysl.
Náhledy des Hermiesovy ho přes jejich zaujatost znepokojovaly.
Jest jisto, že naturalismus, omezující se na jednotvárné studie o všedních bytostech, pohybující se mezi nekonečnými inventáři salonů a polí, vedl docela přímo k naprosté neplodnosti, byl-li spisovatel poctivý anebo prozíravý, a v opačném případě, k nejnud­nějšímu přežvykování a neúnavnějším opakováním; ale Durtal neviděl mimo naturalismus románu, který by byl s to aspoň v tom se vrátiti k výbušným hloupostem romantiků, k dílům Cherbuliezů anebo Feuilletů, obaleným vlnou, anebo dokonce k uplakaným povídačkám Theurietů anebo Sandových!
Tedy jak je tomu? A Durtal klopýtal, trval pevně na zmatených teoriích, na neurčitých požadavcích, jež lze těžce si představiti, nesnadno vymeziti, u nichž je nemožno dospěti k závěrům. Nedošel k tomu, aby si definoval, co cítil, anebo octl se u slepé uličky, do níž se bál vejíti.
Bylo by nutno, říkal si, dbáti pravdivosti dokladu, přesnosti, podrobnosti, vyšperkovaného a nervózního jazyka realismu, ale bylo by také třeba se státi studnařem duše a nechtíti vysvětlovati tajemství chorobami smyslů; román by se měl, bylo-li by to možno, děliti sám sebou ve dvě části, nicméně spájené anebo spíše se směšující, jak je tomu v životě, v část duševní a tělesnou, a obírati se jejich reakcemi, jejich konflikty, jejich vyrovnáním. Bylo by nutno jedním slovem, sledovati velkou, tak hluboce Zolou vyhloubenou cestu, ale bylo by také nezbytno naznačiti ve vzduchu souběžnou dráhu, jinou cestu, dosíci toho, co leží na této straně a co za ní, vytvořiti jedním slovem duchovní naturalismus; bylo by to jinak vznešené, jinak dokonalé, jinak mocné!
A nikdo toho nyní vlastně nečiní. Leda bychom uvedli Dostojevského, který se blíží tomuto pojmu. A přece je ten uprositelný Rus věru méně povzneseným realistou nežli evangelickým socialistou! - Ve Francii nyní v nedůvěře, do níž upadá pouhý tělesný recept, trvají dva klany, liberální klan, který klade naturalismus na dosah salonů, zbavuje ho všech odvážných námětů a jakéhokoli nového jazyka, a dekadentní klan, který jsa ryzejší, zamítá rámce, okolí, ba i tělesnost, a zabíhá pod záminkou duševního klepu do nesrozumitelné hatlaniny telegramů. Ve skutečnosti se omezuje na to skrýti nepřirovnatelný nedostatek svých myšlenek pod úmyslnou nejasností slohu. Co se týká orleánistů pravdy, nemohl Durtal mysliti beze smíchu na houževnaté a uličnické haraburdí těch tak zvaných psychologů, kteří nikdy neprozkoumali nějakého neznámého obvodu ducha, kteří nikdy neodhalili sebe nepatrnějšího zapomenutého zákoutí jakékoli vášně. Omezovali se na to, házeti do chladivých nápojů Feuilletových suché soli Stendhalovy; byly to polo slazené, polo cukrované pastilky literatury Vichy!
Počínali filozofické úkoly znovu, vlastně školské disertace ve svých románech, jakoby jediná prostá odpověď Balzacova, na příklad ona, již propůjčí starému Hulotovi v Sestřenici Bětě: "Budu moc svésti maličkou?" neosvětlila jinak podstaty duše než všechny ty úkoly velkého konkurzu! - Pak nemohl od nich v té věci očekávati nijakého zanícení, nijakého vzletu k neznámu. Opravdovým psychologem století, říkal si Durtal, není jejich Stendhal, ale věru ten úžasný Hello, jeho nedobytný neúspěch se podobá zázraku.
I počal věřiti, že měl des Hermies pravdu. Nebylo už nic pevného v literatuře, jsoucí ve zmatku, nic než potřeba nadpřirozená, která z nedostatku vznešenějších myšlenek se uchylovala na všech stranách, jak jen mohla, do spiritismu a do tajných věd.
Opíraje se o tyto myšlenky, skončil tím, že se přiblížil k tomu ideálu, jehož si přál za každou cenu dosíci, lavírovav, odbočiv a stanuv u jiného umění, u malířství. Zde nalezl ten ideál nejdokonaleji uskutečněn Primitivy!
Ti v Itálii, v Německu, obzvláště ve Flandřích, volali po bílých hloubkách svatých duší; v jejich hodnověrných obrazech, trpělivě určitých, vystupovaly bytosti, zachycené ve vhodných postojích, podmaňující a jisté skutečnosti; a z těch lidí, často o sprostých hlavách, z těch tváří, někdy ohyzdných, ale mocně vyvolaných ve svých celcích, prýštily nebeské radosti, hluboká muka, klid ducha, cyklony duše. Byla tu jakási proměna uvolněné anebo stísněné hmoty, povznesení nad smysly, nad vzdálené nekonečnosti.
Ten naturalismus zjevil se Durtalovi předchozího léta, kdy však se méně zhrozil mrzké podívané na ten fin de siècle. Bylo to v Německu, před obrazem ukřižování od M. Grünewalda.
Zachvěl se chladem ve svém křesle a zavřel skoro bolestně oči. Zřel tu opět s neobyčejnou jasnozřivostí před sebou onen obraz, nyní, kdy ho vyvolával; a zavyl opět v duchu ten výkřik podivu, který ze sebe vydal, vstoupiv do malého sálu kasselského muzea, když se v jeho pokoji vztyčil strašný Kristus na svém kříži, jehož kmenem byla prostrčena na způsob paží, špatně oloupaná větev stromu, která se ohýbala jako luk pod vahou těla.
Zdálo se, že se ta větev chystá vzpřímiti a lítostí vymrštiti daleko od té země potup a zločinů to ubohé tělo, které poutaly k půdě ohromné hřeby, provrtávající jeho nohy.
Zdálo se, že vyvrtnuté paže Kristovy, téměř vytržené z ramenou, jsou svírány po celé své délce svinutými řemeny svalů. Ochromené podpaždí praskalo; velké otevřené ruce mávaly divoce prsty, které přes to žehnaly zmateným, prosebným a vyčítavým gestem; prsa se chvěla, zalita jsouce mastným potem, trup byl jako obručemi pruhován vypjatou klecí žeber: sanytrovaná a zmodralá kůže bubřela, jsouc prozelenalá, pokousána blechami, jakoby tečkovaná hroty jehel pahýly prutů, které polámavše se pod koží, špikovaly ji tu a tam třískami.
Nadešla hodina hnisání; z rány v boku prýštila hustší krev a zaplavovala kyčli jako temná morušová šťáva; po hrudi stékaly narůžovělé lymfy, rozředěná mléka, pot, tekutiny, podobající se našedlým moselským vínům, skrápěly břicho, nad nímž se vzdouvala výplň šátku; kolena, která se násilně svírala, narážela na sebe svými čéškami a zkroucené údy tvořily oblouk až k nohám, které byly přes sebe přibity na kříž, prodlužovaly se, hnily, zeleněly v záplavách krve. Ty houbovité a sražené nohy byly strašné; maso pučelo, vzdouvalo se nad hlavičkou hřebu a jejich zaťaté prsty byly v odpo­ru s prosebným gestem rukou, zatracovaly, zatínaly se skoro svými modrými nehty do okru půdy, zkalené železem, podobající se purpurové hlíně turingské.
Nad tou hnisající mrtvolou se zdvihala ohromná hlava; ovinutá ježící se trnovou korunou, visela unaveně, otevírajíc sotva bledé oko, v němž se ještě zachvíval bolestný a uděšený pohled; tvář byla rozbrázděna, čelo strženo, líce vyleptány, všechny bolestně stažené rysy plakaly, zatím co rozpečetěná ústa se smála svou čelistí, svírající se v tetanických, strašných otřesech.
Poprava byla hrozná, smrtelný zápas poděsil veselé, prchající katy.
Nyní, pod nočně modrou oblohou se zdálo, že se kříž velmi nízce sesedá až k zemi, střežen jsa dvěma postavami, které stály po obou stranách Krista: - jedna z nich, Panna, jejíž hlavu krylo kápí, růžové jako vodnatá krev, spadající hojnými řasami na šat mdlé azurové barvy, o dlouhých záhybech; přísná a bledá Panna, majíc tvář opuchlou pláčem, pevně upřený zrak, vzlyká, zatínajíc nehty do prstů rukou - druhá, svatý Jan, jakýsi druh tuláka, osmahlého švábského pobudy, vysoké postavy, s vousem zkadeřeným v drob­né třísky, oděný řasnatým šatem, jakoby vykrojeným ze stromové kůry, šarlatovým rouchem, žlutým vydělaným pláštěm, jehož podšívka, roztřepená u rukávů, přecházela v horečnou zeleň nezralých citronů. Vyčerpán jsa pláčem, ale snášeje více nežli zlomená Maria, poklesávající, třebaže se drží ještě na nohou, vzpíná horoucně ruce, vyvyšuje se k té mrtvole, na níž pohlíží svýma červenýma a kalný­ma očima a dusí se a tichem se nesou zmatené, přidušené výkřiky, které se mu derou z hrdla.
Ach! před touto Kalvárií, potřísněnou krví a potřísněnou slzami, byli jste daleko od těch dobráckých Golgot, jež církev adoptuje od doby renezance! Ten v křečích se svíjející Kristus nebyl Kristem bohatých, Adonisem galilejským, zdravým, sličným mužem, hezkým hochem o rusých kadeřích, o rozčísnutém vousu, o rytířských a nudných rysech, jemuž věřící po čtyři sta let prokazují božskou úctu. To byl Kristus svatého Justina, svatého Basila, svatého Cyrila, Tertuliána, Kristus prvních století církve, vulgární, Kristus ohyzdný, poněvadž vzal na se tíhu všech hříchů, a kterému dodal z pokory nejodpornějšího vzhledu.
Byl to Kristus chudých. Ten, jenž se přizpůsobil nejubožejším z těch, jež byl právě vykoupil, bídným, žebrákům, všem, jejichž ohyzdnost anebo chudobu stíhá lidská zloba; a byl to také nejlidštější Kristus, Kristus žalostného a slabého těla, kterého Otec opustil, jenž zakročil teprve tehdy, když už žádná nová bolest nebyla možná, Kristus, při němž stála pouze jeho Matka, již měl jako všichni, kdož jsou trýzněni, zavolati voláním dítěte, jeho Matka, která byla tehdy bezmocná a zbytečná.
Z nejhlubší pokory, strpěl bez pochyby, že utrpení nepřekročilo napětí, jež mohou snésti smysly; a jsa poslušen nepochopitelných rozkazů, přistoupil k tomu, aby jeho Božství bylo jakoby přerušeno od okamžiku políčků a ran pruty, urážek a chrchlů, od okamžiku všech těch běd utrpení až po strašlivé bolesti nekonečného smrtelného zápasu. Mohl takto lépe trpěti, chroptěti, pojíti jako lupič, jako pes, mrzce, nízce, jda až na vrchol toho pádu, až k hanbě, až k potupě hniloby, až k potupě hnisu!
Naturalismus nezavadil zajisté ještě o podobné náměty; ještě žádný malíř se takto neprohrabal v božské kostnici a nenamočil tak brutálně svého štětce do skvrn zkažené krve a do zakrvavěných misek děr. Bylo to přílišné a bylo to strašlivé. Grünewald byl nejzuřivějším realistou; ale pohledem na toho tuláckého Vykupitele, na toho Boha morgue, se to měnilo. Z té hnisající hlavy vycházely jasy: nadlidský výraz ozařoval kypění masa, křečovité stažení rysů. Ta mrtvola na kříži byla mrtvolou Boha, a bez aureoly, bez nimbu, zdoben jsa pouze tou ježatou korunou, posetou jako rudými zrny krvavými skvrnami, jevil se Ježíš ve své nebeské nadpodstatě, mezi zdrcenou Pannou, opojenou pláčem a svatým Janem, jehož zvápenělé oči už nemohly roniti slz.
Ty obličeje, zprvu tak vulgární byly oblity svatozáří, přetvořeny byvše excesy neslýchaných duší. Nebylo tu už lupiče, ani chudoby ani tuláctví, nýbrž nadzemské bytosti v blízkosti Boha.
Grünewald byl nejzuřivější idealista. Žádný malíř nepřehnal tak vznešeně výšky a neskočil tak směle z vrcholku duše do neznámého obvodu nebe. Šel k oběma krajnostem a vyloučil vítězoslavným kalem nejjemnější máty z lásek, nejostřejší esence z pláčů. Tím plátnem se projevovalo mistrovské dílo umění, vehnaného do úzkých, donuceného podávati neviditelno a tělesno, zjevovati truchlivou nečistotu těla, sublimovati nekonečnou tíseň duše.
Nikoliv, to nemělo nic obdobného v žádném jazyku. V literatuře byly některé stránky Anny Emmerichové o Utrpení blízky, ale jenom poněkud toho ideálu nadpřirozeného realismu a pravdivého a odhaleného života. Snad také některé výlevy Ruysbroeckovy, tryskající dvojitými sloupy bílých a černých plamenů upomínaly některými drobnostmi na božskou nízkost Grünewaldovu, ale přece ne, to zůstávalo jedinečným, poněvadž to bylo zároveň mimo dosah a úplně na zemi.
Ale tedy... pravil k sobě Durtal, který se probouzel ze svého snění, ale tedy, jsem-li logický, směřuji ku katolicismu středověku, k mystickému naturalismu, ach nikoliv, to snad přece něco, ale přece!
Shledal se opět před tou slepou uličkou, před níž prchal, jakmile spatřil vchod do ní, neboť marně zkoumal, necítil se posílen žádnou věrou. Neměl rozhodně, co se Boha, týká nijakého zanícení, a ne­dostávalo se mu té nutné vůle, která dovoluje se pustiti, vklouznouti svobodně do temna neměnných dogmat.
Míval okamžiky po některých četbách, když se přiostřila jeho nechuť k životu, že toužil po uklidňujících hodinách v hloubi kláštera, po dřímotných modlitbách, ztracených v dýmech kadidla, po malátných myšlenkách, plujících nazdařbůh se zpěvem žalmů. Ale aby bylo lze vychutnati ty lahody odevzdanosti, bylo by zapotřebí míti prostou duši, nahou duši, a jeho byla plna kalu, vymočena ve zhuštěné tekutině starých guan. Mohl si přiznati, že ta okamžitá touha věřiti, aby se vznesl nad věky, vyprýštila velmi často z hnojiště malicherných myšlenek, z omrzelosti nad nejnižšími, ale opakovanými myšlenkami, z úpadku duše, umrtvené karanténou, rozmluvami s pradlenou a kuchaři, peněžními nesnázemi, starostmi o činži. Uvažoval o tom, zachrániti se do kláštera poněkud jako ty dívky, které vstoupí do domu, aby se vyhnuly nebezpečím potulek, stravy a nájemného.
Zůstav svobodný a nemaje jmění, málo se staraje nyní o tělesné kratochvíle, proklínal za některých dnů svůj život. Obzvláště v těch hodinách, kdy jsa unaven potýkati se s větami, zahodil pero, zahleděl se před sebe a viděl v budoucnosti pouze náměty, plné trpkosti a hrůz, hledal útěch, zkonejšení, i dospěl k přesvědčení, že pouze náboženství dovede ještě zmírniti nejjemnějšími mastmi bolest nejpalčivějších ran; ale ono požaduje zase takového nedbání obecného mínění, takové vůle nediviti se ničemu, že se mu vyhnul po zralé úvaze.
A potuloval se vskutku stále kolem něho, neboť, nespočívá-li na žádném jistém podkladu, vytrysklo ono aspoň v takových rozkvětech, že se nikdy duše nedovedla ovinouti kolem žhavějších pňů a vznésti se s nimi a ztratiti se ve vytrženích, mimo prostor, mimo světy na závratnějších výšinách; mimo to působila na Durtala svým extatickým a intimním uměním, nádherou svých legend, zářící prostotou svých životů svatých.
Neměl víry a přece připouštěl nadpřirozeno, neboť kterak lze zapříti tajemství, které dokonce i na tomto světě se zjevuje, u nás doma, v naší blízkosti, na ulici, všude, myslíme-li na ně? Bylo věru příliš jednoduché, nevěřiti v neviditelné, nadlidské vztahy, svalovati na náhodu, která jest ostatně rovněž nevyzpytatelná, nepředvídané případy. Nerozhodovaly často náhody o celém životě člověka? Co byla láska, nepochopitelné a přece zřejmé vlivy? - Nebyla konečně nejlstivější záhadou záhada peněz?
Neboť zde stál člověk konečně tváří v tvář prvotnímu zákonu, strašnému organickému zákonu, který byl vydán a platí, co svět světem stojí.
Jeho předpisy vládnou stále a jasně. Peníze se samy přitahují, snažíce se nahromaditi na týchž místech, zahrnují obzvláště zločince a všední lidi; a nahromadí-li se záhadnou výjimkou u boháče, který nemá vražedné a odpuzující duše, stanou se neplodnými, neschopnými se proměniti v rozumný dobrý skutek, nezpůsobilými ani v mi­losrdných rukou dosíci vznešeného cíle. Bylo by možno říci, že se mstí takto za své falešné určení, že se dobrovolně ochromují, nenáleží-li ani nejpodlejším podvodníkům, ani nejodpornějším hrubcům.
Jest ještě podivnější, zabloudí-li zvláštní náhodou do domu chuďasova; tu jej ihned poskvrní, je-li čist; zoplzlí nejcudnější chudobu, působí zároveň na duši i na tělo, probudí na to ve svém majiteli nízké sobectví, podlou pýchu, přemluví ho vydávati své peníze pouze pro sebe, učiní z nejpokornějšího člověka nestydatého lokaje, z nejštědřejšího skrblíka. Změní v jedné vteřině všechny zvyky, převrátí všechny myšlenky, přetvoří v okamžiku nejhoroucnější vášně.
Jsou nejživnějším pokrmem závažných hříchů a také jaksi jejich pečlivým, svědomitým účetním. Dovolí-li držiteli se zapomenouti, poskytnouti almužny, zavázati si díkem chudáka, probudí ihned u toho chudáka nenávist dobrodiní; nahradí lakomství nevděkem, obnoví rovnováhu tak dokonale, že účet nesouhlasí, že není tu aspoň hříchu příručího.
Ale stávají se skutečně obludnými tehdy, skrývají-li zvuk svého jména pod černou rouškou jediného slova, které sluje kapitál. Tu se jejich působnost nespokojuje osobním podněcováním, řáděním k lupům a vraždám, nýbrž rozšíří se na celé lidstvo. Jediným slovem rozhodne kapitál o monopolech, založí banky, strhne k sobě suroviny, zavládne nad životem, může, chce-li, dáti zemříti hladem tisícům bytostí.
On se mezi tím živí, tuční, rozplozuje se docela sám v pokladně, a oba světy se na kolenou k němu modlí, umírají touhami před ním jako před nějakým Bohem.
Nuže! Buď jsou peníze, které takto vládnou nad dušemi, něčím ďábelským, anebo jich nelze vysvětliti. A kolik jest ještě jiných tajemství zrovna tak nepochopitelných jako ono, kolik okolností, před nimiž by se měl člověk, který přemýšlí, třásti.
Ale, pravil k sobě Durtal, proč bychom neměli věřiti ve Trojici od okamžiku, kdy bloudíme neznámem, proč bychom neměli uznati božství Kristovo? Možno také lehce souhlasiti s "Credo quia absurdum" svatého Augustina a opakovati si s Tertuliánem, že by nebylo nadpřirozena, kdyby bylo lze pochopiti nadpřirozeno, a že je právě proto božské, poněvadž přesahuje schopnosti člověka.
Ach! Ale vždyť je prostší, nemysliti na to vše, - a opět ucouvl, a jeho duše se nemohla rozhodnouti se odhodlati toho, jakmile se octla na hranici lidského rozumu, v prázdnu.
Odbočil se vlastně daleko od svého východiště, od toho naturalismu, tak odsuzovaného des Hermiesem. Dospěl nyní do půli cesty až ke Grünewaldovi a pravil si, že ten obraz byl rozhořčeným pravzorem umění. Bylo by věru zbytečno jíti tak daleko, ztroskotati pod záminkou onoho světa v nejvroucnějším katolicismu. Postačilo by mu snad býti spiritualistou, aby si představil supranaturalismus, jediný recept, který se mu hodí.
Povstal, prošel se pokojíkem; rukopisy, které ležely nahromaděny na stole, jeho poznámky o maršálku de Rais, nazývanému Modrovousem, ho rozveselily.
Náhle řekl k sobě skoro vesele, člověk může býti šťasten pouze doma a jsa nad dobou. Ach! Uvězniti se v minulosti, znovu žíti z dálky, nečísti dokonce ani novin, nevěděti, že existují divadla, jaký sen! - A jest jisto, že mne Modrovous zajímá více než pokoutní kramář, nežli všichni ti statisté doby, kterou alegorizuje tak dokonale zhýralý číšník v kavárně, který znásilní dceru svého pána, hloupou ženskou, jak ji nazývá, aby se obohatil právoplatným sňatkem!
To a lůžko, dodal v úsměvu, neboť viděl, kterak jeho kočka, zvíře velmi dobře zpravené o hodinách, na něho neklidně pohlíží, připomíná mu vzájemná pohodlí, vyčítá mu, že nerozestýlá lůžka. Upravil polštáře, odkryl pokrývku a kočka skočila do hlav postele, a zůstala seděti se svěšeným ohonem, čekajíc, až její pán ulehne, aby mohla pobíhati po lůžku a připraviti si pelech.

Vytisknout (Ctrl+P) Stáhnout v PDF

Vložené: 12.05.2021

Ceska posta    
­­­­

Související odkazy

Čtenářský deník-Naruby
Čítanka-Obluda v umění
-Tam dole
Životopisy - autorův životopis nenalezen
­­­­

Diskuse k úryvku
Joris Karl Huysmans - Tam dole







Mapy webu Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé Důležité informace Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti


Ověřovací kód Opište kód z obrázku (jiný kód ↑)

Upozornění

 

Milý návštěvníku serveru Český-jazyk.cz,

omlouváme se, že Ti musíme zobrazovat toto hloupé vyskakovací okno, ale zjistili jsme, že je ve Tvém internetovém prohlížeči aktivní blokátor reklam, díky kterým mohou dnes tyto stránky bezplatně fungovat.

Pokud nechceš být tímto oknem neustále rušen, prosíme Tě, aby sis blokování reklam vypnul či si alespoň přidal výjimku pro náš web.

Jedině peníze z reklamy nám pomáhají tyto stránky udržovat v provozu a neustále je obsahově i rozvíjet.

Děkujeme Ti mnohokrát za pochopení.

tým Český-jazyk.cz

 

Toto sdělení zavřeš klávesou Esc nebo kliknutím na křížek v pravém horním rohu.
Po zavření okna nedojde k žádnému omezení funkčnosti serveru Český-jazyk.cz, nicméně, každé další načtení stránky může být doprovázeno otevřením tohoto upozornění, nedojde-li k odstranění či úpravě blokování reklamních ploch.

­