ČESKÝ JAZYK Literatura aneb studentský underground - čtenářský deník, životopisy, čítanka, slohové práce, slovníček pojmů - www.cesky-jazyk.czwww.cjl.cz | www.literka.cz Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.



Menu

­

Procházka Jan (*04.02.1929 - †20.02.1971)

­­­­

Ať žije republika

- povídka z roku 1965

[1]
Po nebi kroužil mesršmíd. Už od rána. Teď kreslil tenkou bílou spirálu, letěl velice vysoko. Chvílemi se zdálo, že směřuje k slunci, ale pak se zase vracel. Když klesal, vyváděl motorem jako cirkulárka. A klapalo mu v mašině. Otec se taky díval nahoru. Mhouřil oči, měl otevřená ústa. O letadlech nevěděl vůbec nic.
- Má vejšku, - řekl jsem. - Možná tři tisíce. -
Někdy jsem se s ním chtěl bavit. Ale vždycky se na mě podíval tak, že mě to hnedka přešlo.
- Je to dvoumotorák. -
- Di k Petrželovi pro půl piksle vápna, - řekl.
Mesršmíd už pro něho neexistoval. Podával mi plecháč na vápno. A přistrkoval naše kolo. Byl to pravděpodobně první velocipéd světa. Kolo nemělo blatníky. A ani deset běžných součástek. Možná ani ložiska. Vypadalo jako brus.
Teď se zdálo, že letoun padá vývrtkou.
- To tě zajímá! - řekl. - Blbiny. -
Vyrazil vzduch velkým nosem ve svém obličeji. Odjakživa se na mě díval útrpně. S pohrdáním. Otevíral mi vrata.
- A né, aby ses hnal k Vitlichovi za psama! - řekl.
- Ne, - řekl jsem.
Dal mi dvě koruny.
- Řekni půl piksle! - vyhrnul obočí. Někdy se na mě taky díval jako na hňupa.
Zatímco otec byl Jan Cimbura, maminka byla něžná. Divil jsem se, že si ho vzala.
- Jeď vopatrně, - řekla. - Nespadni. - Měla tichý hlas.
- Nespadnu, - řekl jsem.
Vždy mezi námi vanulo něco, co otec vůbec nevnímal.
- Neboj se, umím jezdit, - řekl jsem mamince. Už zašel za vrata. Věděl jsem, že ona se za mnou dívá. Jak se rozjíždím. Jak odjíždím od našeho domu. V těch situacích mě nejvíc štvalo, že ve třetí měšťance vypadám na čtvrtou obecnou. Snažil jsem se před jejíma očima vytáhnout v ramenou. Jezdil jsem dosud pod štanglí, přes rám jsem nedošáhl nohama. Nad koleny jsem měl stehna stejně tenká, jako lýtka pod koleny.
Dívala se za mnou, pokud mě mohla z místa, kde stála, vidět.
Kluky jsem uviděl, až když jsem si to hnal s kopce. Klika, že jsem s kopce nemusel šlapat. Ani za nic bych nechtěl, aby mě viděli, jak lítám pod tyčí.
Šli všichni čtyři kus vpředu: Kadera, Čumát, Rez, Vašák. Největší volové v Evropě. Na špagátech táhli čokly. Kdo vodí psa na špagátě, je obrkůň.
Za jejich zády jsem vytáhl pravou nohu zpod tyče, přehodil nahoru, všelijak jsem balancoval, měl jsem co dělat, abych sebou neflákl. Stroj uháněl na svůj věk neuvěřitelnou rychlostí, došlápl jsem na pedály obkročmo přes rám. Ale mohl jsem na šlapadlech jenom stát. Když jsem nadzvedl co nejvíc zadnici, vysoukal jsem se i na sic.
Psi už se po mně otočili. Znali mě.
Kluci čutali do šutráků. Hvízdl jsem. Aby viděli, jak sedím na sicu. Kolo skákalo balet, řinčelo, piksle na vápno mlátila. Trvalo vteřinu, než se Čumát našel.
- Pinďo, - zařval. - Pinďo, vole! -
Myslí si, že mně vadí, když na mě řve Pinďo!
- Ahoj! - zavolám na ně. - Ahoj, kluci! -
Otočením hlavy jsem div neslítl. Utíkají za mnou. Je to príma pocit.
- Krátký brka, Pinďo! - řvou. - Nedošáhneš! -
- Došáhnu jako nic! - křičím.
Kolo letí s kopce jako raketa. Měl bych spíš brzdit. Ale sjel jsem zadnicí po kostrbatém sedle, co nejníž, až k samé hranici, kdy ještě fungovala rovnováha, špičkou nohy jsem sešlápl pedál až do spodní polohy. Šlapu! Vím, že pořád za mnou utíkají. Obšplhávám zadnicí na druhou stranu, abych sešlápl druhý pedál. Fakticky šlapu. Rychlost kola se už nedá k ničemu přirovnat. Když přelítnu šutrák, letí velocipéd metr vzduchem.
- Slítni, Pinďo! - řve vzadu Čumát. A chechtá se. Zahlédnu je, dělají, že s nimi smích tříská o zem. Hážou po mně šutry.
- Čumát, nečum! - začnu oplácet. - Kadera, hlava mu smrděla! Vašák, strašák! - Křičím na plné hlasivky.
- Z baráku spad kámen, zabilo to Reze, proč tam blbec leze! - Zatáčka k pomníku padlých je velezrada. V mé rychlosti určitě. Všechno byla záležitost několika vteřin. Živý plot jsem prořízl prsama. Nade mnou je kamenný anděl, má ratolest, sklání se nad letopočtem 1914-1918.

Ale vstanu velice chvatně. Někde budu přeražený. Olíznu si kotníky na ruce. To je toho, že mně teče červená. Teče jenom trochu. Znovu krev olíznu a vyplivnu. Slyším štěkot psů i hlasy kluků. Pikslu na vápno jsem pomačkal na placek. Dá se roztáhnout rukama. Pochopitelně přední kolo mám do vosmičky. Vyrovnávám je mezi kolenama. Vypotácím se na cestu svěží jak po smrti. Nasedám s vytím.

Zase tancuju na pedálech pod rámem. Abych už byl pryč. Kolem kovárny. Kovář má na vratech křídou: KOVU AŽ PO VÁLCE. K potoku. Myju si ruce, obličej, kolena. Voda je svinstvo, pálí v odřeninách jako vocet.
Níž po potoku je splávek, nádrž, nabírají tam vodu. Fronta lidí s vědry. Slyším jejich hlasy.
- Rusi sem mrsknou pumy -
- Spíš Němci. Než vodtáhnou! -
- Rusi nebo Němci, puma jako puma... -
Namáčím si dlaněmi kolena. Z křoví vyběhne Čumátův pes Don. Špagát za sebou.
- Tys mu utekl, Done? - mám radost. - Tys tomu volovi utekl? - Sáhnu mu rukou do kožichu. Odvážu mu s krku špagát. - Seženu ti vobojek, Done. Nějakýmu podvraťákovi ho šlohnu. -
Na nejužším místě cesty potkávám Kaderku s koňma. Je to Kaderův táta. Vypadá na to. Pokaždý jede tak, že cesta je jeho. Lepím se na plot. Co můžu. Víc už nemůžu. Skoro vlítnu pod kola. Jemu je to fuk. Nevezme koně trochu doleva. Ani ho to nenapadne. Náruční valach mi funí do ksichtu.
- Dobrý den, pane Kaderka! -
Jsem pro starého Kaderu vzduch. Hledí jak strup. Fičím pod kovárnu, škrtnu to zkratkou. Obtočím baráky. Kolo do křoví.
- Done, tady seď - Don je ticho, když mu ukážu. Plíce mám až v zubech. Musí jet těsně kolem zdi, za kterou čekám. Lejta má vzadu litinový uzávěr. Úplně primitivní mechanismus. Stačí nakopnout z jedný strany placaté křidýlko. Voda vylítne na cestu jak ruka. Povodeň. Už jsem za zdí. Fofry pryč. Kolo a křovím!
- Done, za mnou! -
- Prrr! - řve na cestě Kadera. - Prrr! Stůj! Kdo sakra...! - Šlapu a pískám si.
Odpočívám až u Šlejhovy zídky. Vidím Šlejhům do dvora. Schovávají prase. Dvoumetrákovýho vepře. Do bunkru z dřevěných votýpek.
Cpe ho tam celá familie. Ajznpoňák Šlejha drží vepře za hlavu, jako by mu dával dvojitýho nelzóna.
- Neudusí se ve votýpkách? - ptá se Šlejhová. Má tady dva metráky.
- Než se přežene fronta, vydrží. -
- Bude řvát, - řekne jejich pisklavá Andula.
- Prase potmě neřve, - tvrdí Šlejha.
Už je ve votýpkách, řve šíleně. Šlejhová mě uvidí, jak koukám přes zeď. Pozdravím. Andula je moje spolužačka. Ale raději jedu. Měl jsem pocit, že něco hledala na zemi. Čím by po mně praštila.
Petržela má chalupu až na konci vesnice. Nóblovou. ZEDNICKÝ MISTR. Z kradenýho. Opřu kolo ke zdi. V omítce má nasekanou slídu. Šupiny. - Hlídej! - řeknu Donovi.
Vezmu pikslu. Musím přes zahrádku, dveřmi do síně. V síni má Petržela skládku materiálu. Vobkládačky. Portlandský cement. V jednom pytli je díra, strčím tam prst. Cement je jemný, jako mletý cukr. Jako mouka. Má v síni i eternit. Horu eternitu. Na polici vercajk. Taky vodováhu ve dřevě. S tou bublinou, co se pohybuje. Ale nechám vodováhu ležet. Vzadu jsou dveře do kuchyně. Drnčí šicí stroj. Vím, kdo to šije. Bertýna. Petržela nemá ženu, má jenom dceru Bertýnu.
Když nakouknu do kuchyně, skutečně sedí u šicí mašiny, šije prapor. Červenomodrobílý. Krásný. Sviťavý, jako z hedvábí. Bertýna šije a zdá se mi, že brečí. Nevím, proč nad praporem řve, nad praporem má mít radost. Nad praporem se zpívá.
Až teď vidím Petrželu. Nezpívá. Má barvu jak portlandský cement. Když mluví, běhá mu v krku ohryzek.
- Můžeš jich ušít milión, - říká Bertýně. - Třeba milión. Lidi ti stejně přídou nafackovat. - Bertýna mlčí, šije. Bertýna má silné tělo. A župan.
- Posloucháš, co ti říkám? - řekne Petržela.
- Ale jo, - řekne Bertýna. - Slyším. Mám uši. -
- Hrom do toho, - sakruje Petržela. Až teď mě uviděl. Otočila se i Bertýna.
- Za dvě koruny vápno, - řekl jsem. - Dobrý den. -
- Za kolik? -
- Za dvě koruny. -
- Žes nešel do apatyky? - Vylévá si na mě zlost za Bertýnu. Na slabomyslnosti neodpovídám. Jdeme na dvorek. Má na dvorku cihel na dva Špilberky. Taky uvidí nahoře letadlo.
- To je Němec, nebo Rus? - zeptá se mě.
- Mesršmíd, - řeknu.
- Jo? - Určitě to jakživ neslyšel.
- Stíhačka, - řeknu.
- Kde máš ty dvě kačky? - Dám mu peníze. Bere je, jako bych je vytáhl ze záchodu. I pikslu. Vápno má v kádi.
- Tatínek říkal půl piksle. - řeknu. Díváme se jeden druhému do očí. Érák nahoře teďka túruje vejšku.
- Jestli vydrží fotr šetřit do smrti, bude Rótšild. - Petržela už držel v ruce zednickou lžíci, v druhé moji plechovku. Nabíral vápennou huspeninu na špičku zednické lžíce. Odklepl trochu do piksle. Rozmýšlel se, jestli má ještě nabrat nebo ne. Přece jenom kousek nabral. Ale pak zase z piksle trochu vyškrábal.
- S váma sou kšefty! - řekl.
Pikslu venku navlíknu drátěným uchem zase na řídítka. Táhne mě na pravou stranu.
Teď vím, kam jedu...
Otáčím se, jestli mě někdo nevidí zatáčet. Ale nikdo už necourá. Projedu starou cihelnou, už se v ní nepálí. Lávka je jedno prkno, risknu to, myslím si, že jedu po provazu. A pak už vidím Vitlichův barák. Zelený ořech. Už jsem u plotu.
- Done, neřvi! - Zevnitř štěká na Dona Iza. Vitlichova čuba.
- Izo, neřvi! -
Branka je zadrátovaná, ale vím, jak se otevírá. Úplně jednoduše, vysadí se z pantů, zase se nasadí. Dívám se na okna, dveře.
- Cyrile, - zavolám. - Cyrile! - Nic.
- Izo, Done, ticho! -
V těchto místech je zvláštní krajina. Ale já se tady nebojím. Jdu pod stříšku. K bedně od cukru. Kleknu si na zem. V pelechu jsou tři štěňata. Přes okraj bedny kouká Don i Iza. Hladím je, mazlím se s nimi, kvůli nim sem jezdím. Vezmu jedno do náruče, obejdu dům ze všech stran. Rozhlížím se.
- Cyrile! - zase zavolám. Ani teď se nikdo neozve.

[2]
Už jsem zase zpátky na silničce. Pikslu na řídítkách. Lítám pod rámem jak pérák. U pankejtu trčí cedule: NESOVICE. To je naše obec. A nad českým je nápis i německy: NESSOWITZ. Zpomaluju, aniž si to vlastně uvědomuju. Mrknu na všechny čtyři strany. Opřu kolo. Hmátnu po piksle, naberu dlaň vápenné marmelády, NESSOWITZ už není vidět. Už je konec války. Ruku utřu o trávu. Teďka to natírám jako Širón. Utřu dlaň ještě o kalhoty. Pak skoro spadnu s kola. Přijeli Němci. Jsou u pumpy. Píst drnčí, voda chrstá na kameny. Na odtokovou mřížku. Pijí. Myjí se. Jsou plni prachu. Vytáhnu nohu zpod tyče, dojíždím k nim na stupátku. Ruku si ještě mimoděk třu o nohavici. Jsou roztaženi po celé ulici. U zdi mají kola. Je to cyklistický oddíl. Vypadají na šestnáct, ne na vojáky. Nemohou na mně nic poznat. Chrstají na sebe vodu. Dlaň se přitiskne k výtokové rouře, mezi prsty se nechá malá škvíra; tlak pístu vytvoří dlouhý cákanec. Někteří už jsou promáčení, šaškují, jako kdyby nebyla válka. Teď stříkají vodu pusou jako holky. Kola mají parádní. Na všech je pumpička, zvonek, přední brzda. Čtou si na černé tabuli na zdi baráku, kde je OBECNÍ ÚŘAD. Tolik německy umím, nejsem na hlavu, abych si to nepřečetl taky. TATO OBEC PLNILA VŠECHNY POVINNOSTI K ŘÍŠI, je tam napsáno. Někdo to tam napsal. A tiskací písmeno V.
Jeden se na mě šklebí. Jestli jsem Němec. Kroutím hlavou, že ne. Jestli Čech? Kývnu, že ano. Promluví česky:
- Čech... čekáš Rusa? - Někdo mu řekne, aby už jel.
Odjíždějí dva a dva vedle sebe. Ten, co se ptal, se opozdil. Schválně. Vytáhl ze záňadří polštářek, dal si ho na sic, pod zadnici, pak nasedal ze schodku u pumpy tak, jak nasedají děvčata, nejdřív pravou nohou přes tyč, na pravou stupačku. Odjížděl jak po vlnovce.
Když odjedou, vyjdou z domu lidi. Naráz je jich plno. Čtou si nápis.
- Kdo to napsal? - ptají se.
- Hanba! - řekne někdo. - Je to hanba! -
- Prkno unese všecko, - slyším je. - Třeba dřív vodtáhnou! -
Oči mám na cestě. Pozoruju předmět, co se na cestě blýská jako stříbro. Vypadá na stříbro. Leží v místech, kde měli vojáci kabáty, batohy, zbraně.
Už stojím až u toho. Položím na věc nohu. Pak se sehnu, jako bych si něco dělal na sandálu. Už to mám v dlani. Jenom trochu pootevřu prsty. Je to tabatěrka. Cítím, jak je chladná. Polykám dech. Dívám se, jestli se někdo z vojáků nevrací. Tabule na obecním úřadu mě nezajímá. Ani kecy. Nikdo mě neviděl. Neotvírám dlaň, tabatěrku strčím do kapsy.
- Done, už musíš dom! - odháním najednou psa. - Běž dom! - Vím, že za mnou poběží až k našemu domu. Kde už otec čeká před vraty...
- Kdes pro vápno byl? Ve vápence? -
Jde až ke mně. Když jde ke mně, je ámen Mária.
- Petržela nebyl doma, - řekl jsem. - Čekal jsem na něho, nebyl doma. -
- Jo? - řekne. Facka. Otec může dlaní zarážet hřebíky. Klidně.
- Kde myslíš, že sem tě hledal? - ptá se. - U koho myslíš, že sem pro tebe byl? - Druhá facka.
- Prosím tě, nebij ho na ulici! - Maminka zasahuje vždy těsně před mým úmrtím. Zdráhavě se uklidnil. Než mrkl do piksle.
- To ti dal za dvě koruny? zaúpěl. - Tu špetku? - Měli s Petrželou stejnou povahu.

Vytisknout (Ctrl+P) Stáhnout v PDF

Vložené: 26.01.2008

   
­­­­
­­­­

Diskuse k úryvku
Jan Procházka - Ať žije republika







Mapy webu Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé Důležité informace Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti


Ověřovací kód Opište kód z obrázku (jiný kód ↑)

Upozornění

 

Milý návštěvníku serveru Český-jazyk.cz,

omlouváme se, že Ti musíme zobrazovat toto hloupé vyskakovací okno, ale zjistili jsme, že je ve Tvém internetovém prohlížeči aktivní blokátor reklam, díky kterým mohou dnes tyto stránky bezplatně fungovat.

Pokud nechceš být tímto oknem neustále rušen, prosíme Tě, aby sis blokování reklam vypnul či si alespoň přidal výjimku pro náš web.

Jedině peníze z reklamy nám pomáhají tyto stránky udržovat v provozu a neustále je obsahově i rozvíjet.

Děkujeme Ti mnohokrát za pochopení.

tým Český-jazyk.cz

 

Toto sdělení zavřeš klávesou Esc nebo kliknutím na křížek v pravém horním rohu.
Po zavření okna nedojde k žádnému omezení funkčnosti serveru Český-jazyk.cz, nicméně, každé další načtení stránky může být doprovázeno otevřením tohoto upozornění, nedojde-li k odstranění či úpravě blokování reklamních ploch.

­