ČESKÝ JAZYK Literatura aneb studentský underground - čtenářský deník, životopisy, čítanka, slohové práce, slovníček pojmů - www.cesky-jazyk.czwww.cjl.cz | www.literka.cz Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.



Menu

­

Loevenbruck Henri (*1972)

­­­­

Vlčice a dívka (Moira)

  • ukázka (z první kapitoly knihy)
  • díl v sérii: 1 (následuje: Válka vlků)
  • přeložila Alena Jurionová (Albatros, 2004)

Kapitola 1

Ruka nad vřesovištěm

Paměť země je jiná než paměť lidí. Domníváme se, že o dějinách i o světě víme vše, leč existovaly kdysi zapomenuté věky, kdy docházelo k tisícům zázraků - ty jsou dnes pryč. Pouze stromy je pamatuji stejně jako obloha a vítr. Jestliže vlídně naladěni ulehnete jednoho letního večera do trávy a budete jim s otevřeným srdcem naslouchat, možná uslyšíte tento příběh z dávných časů, jenž se odehrál v zemi Gaelia - je to příběh o bílé vlčici a dívce, které říkali Alea.

Toho večera v Sárském hrabství za časů, které nazývali Třetím věkem, naříkala v písečné prohlubni vřesoviště dívka. Široko daleko nic, jen tohle otrhané děvče, jež se choulilo v posledních paprscích slunce v místech, kde se ztrácela rovná čára jejích stop. Kolem skotačil vítr. Vítr suchý a horký, který rval amarantové keříky a ve vírech zvedal oblaka bílého písku. Soumrak již prostupovala vůně vzdáleného kouře.
Alea seděla uprostřed pustiny, ztracená v závanech těkavých výparů, a obličej jí bičovalo několik černých pramenů rozčepýřených vlasů. Do tváře jí bylo vidět stěží, hlavu schovávala mezi rameny a šikmé, průzračně modré oči jen občas vykoukly zpoza neposlušného závoje černé hřívy Dívčiny dětské tvary se jemně rýsovaly pod třepotající se halenou, s níž si pohrávaly rozmarné větrné víry.
Alea zaryla ruce do země, nabrala do každé dlaně hrst písku a nechala jej pomalu protékat mezi prsty. Zrnka klouzala jedno po druhém, jako by odměřovala čas. Čas, který jako by se zpomalil, neboť burácení větru tu přehlušovalo každý zvuk života. Pohoří Gor-Draka na jihu bylo prastaré, roky plynoucí na jeho úpatí se podobaly pouhým vteřinám. Tyčilo se tak vysoko, že lidé vedle něho byli pouhými smítky prachu, jež by mohl smést jarní vánek, drobnými výhonky života postrkovanými vpřed v rámci velké hry osudu, zvané Moira.
Aleu napadlo, zda ji Moira neopustila, tentokrát navždy. Cítila se tak sama!
Zvedla bradu a vystavila větru svůj třináctiletý obličej. Tak jemný, tak temný, tak tvrdý a přece zároveň tak něžný. Tvářemi se jí klikatily tmavé cestičky - památka po zaschlých slzách. Byla jiná, a musela si to vyslechnout už aspoň tisíckrát. Nevypadala jako typická Šárka. Od ostatních vesničanů se lišila vším - štíhlou postavou, snědou pletí, šikmýma očima i divokými, černými vlasy, dlouhými a rovnými.
Zrnka písku jí klouzala po vlasech i po těle jako zlatavá sprcha. Ruce nechala zas klesnout mezi kolena a opět začala hrabat, aby zapomněla na svůj hněv, slzy i bolest, která jí hryzala v břiše. Nikdy takovou nezažila. Bylo to, jako by jí do břicha i do beder někdo bušil pěstí. Nerozuměla tomu. Jako pokaždé, když byla smutná, se přišla vyplakat na vřesoviště, do blízkosti země, sama tváří v tvář přírodě, která jako by jí naslouchala.
Hned od rána jí bylo jasné, že tenhle den není jako ty ostatní. Vesničané ji zase vyštvali a jako obvykle to přehnali. Na náladě jí nepřidala ani bolest, která jí ze stehen vystřelovala až do samých útrob. Stále ještě jí nedocházelo, že již brzy zažije bájný příběh, příběh tak bájný, že si zaslouží, aby jej vyprávěli ještě o mnoho let později, a to dnes, na stránkách této knihy.
Její ruka pod pískem totiž znenadání na cosi narazila.

Legenda vypráví, že o něco dříve, uprostřed jara, se podobně opuštěná cítila i jedna vlčice. Dávní vypravěči tuto vlčici nazvali Imala, což v našem jazyce značí Bílá, a pojmenovali ji tak proto, že její srst měla na rozdíl od srsti ostatních vlků barvu padlého sněhu.
Toho večera šla pít na úbočí kopce, než se uloží k odpočinku ve svém doupěti, kde měla brzy slehnout.
Jakmile samci vycítili nezvyklé chování samic, které kňučely, chodily stále kolem dokola a snažily se uvelebit co možná nejpohodlněji, začali zvětšovat doupě, vyhloubené pod temným průčelím převislého skaliska nahoře na kopci. Doupě to bylo nádherné - ve dne sem padaly sluneční paprsky, avšak poskytovalo i ochranu před větrem a navíc se nacházelo jen několik stop od malého jezírka, kde plavaly masité ryby. Bylo i v náležité výšce, aby zabránilo vpádu ostatních dravců. Smečka se tu zdržovala již po několik let - tou dobou byla země dostatečně štědrá a plná zvěře, takže kořist nikdy nechyběla. Bylo tu dost srnců i jelenů, a vlci se tak každou zimu nemuseli stěhovat.
Imala opatrně postupovala po úbočí s ušima i ohonem v pozoru a s hlavou nataženou kupředu, připravena ke skoku. Těžké břicho ji činilo zranitelnou - ostatní dravci v případě březí samice zřídkakdy zaváhali. Před více než týdnem ustaly deště a rostlinstvo, příliš vzácné, se konečně začínalo zelenat. Rybník lemovaly nové, hebčí trsy trávy. Místo tak bylo z dálky lépe vidět, neboť tráva tu byla tmavší a voněla svěžeji. Imala snadno nalezla to, co hledala. Pila dlouze a občas zvedla čumák, aby se rozhlédla kolem sebe. Ještě před západem slunce se vrátila do doupěte. Chlupy na břiše, které jí už několik dní vypadávaly, vytvořily na zemi pohodlnou vrstvu a ona se teď na tuto hebkou podušku stočila s přivřenýma očima. Byla unavená a skýtala neutěšený pohled, avšak ostatní samci se raději starali o Ahenu, první vlčici smečky, která byla také březí, a nechali Imalu napospas osudu.
Imala nebyla jako ostatní vlčice. Jiná samice by se nikdy neodvážila pářit uprostřed smečky, v níž už vládla vůdčí dvojice vlků. Odporovalo to přirozenosti klanu. Vlčice se nenásilně podrobovaly autoritě vůdčí samice a samy od sebe svůj pud krotily. Avšak Imala si to zařídila jinak. Drze se rozhodla a nebylo pochyby, že nepodaří-li se jí první vlčici vystrnadit, smečku opustí. Imala už nedokázala dál ohýbat hřbet. Příroda ji určila k něčemu jinému. Nyní měla vrhnout.
Smečka ji vždy přijímala špatně, snad kvůli její bílé srsti či pýše, s níž ji očividně nosila. Smířila se tedy s tím, že se o narození svých vlčat postará sama, a pouze čekala, až Taimo, jejich otec, nakonec Ahenu opustí a pomůže jí mláďata živit.
Zima přešla, vlci přežili v hojném počtu a Imala pochopila, že její vlčata budou pro klan znamenat přítěž. Přesto se však chovala hrdě a žádný vlk by ji nedokázal zastrašit. Byla z mladých vlčic nejsilnější a po dvě zimy se v době námluv pokaždé pokusila vůdčí samici nahradit. Avšak Ahena byla stále tou nejsilnější. Poražená Imala se tajně spářila s mladým Taimem. Ještě téhož dne se stala Aheninou sokyní, a ta si nenechala ujít žádnou příležitost, aby jí vrčením či zuřivými posunky nepřipomněla své nadřazené postavení.

***

Alea vykřikla hrůzou.
Pod pískem se vynořila ruka.
Dívka se vymrštila dozadu a s ječením odlezla několik metrů nazpátek. Kvůli překvapení dokonce zapomněla na křeče v břiše. Když konečně znehybněla, domnívajíc se bezpochyby, že je již z dosahu nebezpečí, uvědomila si, co právě objevila. Ona, která doufala, že najde poklad! Nebylo to nic jiného, než mrtvola, kterou zřejmě pohřbila písečná bouře.
Alea přemýšlela, co by tak mohla udělat. Běžet do Saretey a ohlásit vojákům, že na pohřebišti je pohřbená mrtvola? Zaházet ji zase pískem a zapomenout na ni? Nebude mít nepříjemnosti, až se někdo dozví, že mrtvolu našla?
Slunce již téměř zmizelo za obzorem v místech, kde se táhl Sarlijský hvozd. Stín stromů pomalu uléhal na jakoby vystřižený obrys rozlehlého vřesoviště. Daleko na jihu se matně ukazovala červená světélka a kouř Saratey. Už brzy padne tma.
Náhle ji něco napadlo. Co když to je boháč? Co když má mrtvola u sebe šperky nebo dokonce plný měšec? Nejprve si řekla, že by nikdy neměla odvahu ji vyhrabat úplně a už vůbec ne ji pak o něco obrat. Nebylo to poprvé, co viděla mrtvého člověka, jedné zimní noci dokonce na vesnické dlažbě spatřila umírat děcko stejně staré jako ona, avšak tohle tělo, schované pod pískem, v sobě mělo cosi zvláštního, co ji děsilo. Už sama poloha ruky byla jako výstražné znamení. Ruka patřila starému muži , avšak byla tvrdá a napjatá, jako by zároveň prosila. Vypadalo to, jako by na Aleu hrozivě ukazovala.
Teď byl muž koneckonců mrtev a se svým bohatstvím už toho beztak mnoho nenadělá... Ale nebylo to tak trochu jako jít proti Moiře? Nebylo to jako urážet osud? Pokoušet se změnit běh věcí tím, že člověk ukradne úděl někoho jiného? Ledaže by jí naopak Moira tuhle mrtvolu přivedla do cesty schválně... Jaká ostatně existovala pravděpodobnost, že Alea začne rozhrabávat písek na tom správném místě a ve správnou chvíli?
Dívka si otřela ústa do spodku rukávu, aby si dodala odvahy, a po čtyřech pomalu dolezla k ruce, která vyčnívala přímo před ní z písku. V tu chvíli si všimla, že jeden z prstů zdobí nádherný prsten, v němž je zasažen jiskřivě rudý drahokam. Vypadalo to, že šperk se zde ocitl proto, aby ji vyvedl z pochybností a povzbudil ji k vyhrabání těla. Napadlo ji, že podaří-li se jí zmocnit se prstenu, získá odvahu pokračovat dál. Avšak představa, že by se měla dotknout mrtvoly, která tu leží už kolik dní, ji opravdu znechucovala. Rozhlédla se kolem, aby se ujistila, že ji nikdo neuvidí. Široko daleko pochopitelně nebylo živé duše.
Alea natáhla ruku pro prsten, ale několikrát ji sevřela v pěst a zase otevřela, podle toho, jak pokaždé zaváhala. Pak se kousla do rtu a konečně se rozhodla.
Nejprve ji udivilo, že ruka vyčnívající z písku není vůbec tak chladná, jak očekávala: vždycky se přece tvrdilo, že mrtví jsou jako led, avšak tenhle zřejmě působením slunce a písku nevychladl. Nadechla se a začala prsten stahovat dolů. Ten však ze suchého prstu ne a ne sklouznout. Kůže se vraštila a držela prsten na původním místě. Alea tedy zatahala o něco silněji. Celá se přitom chvěla.
V tu chvíli prsten konečně povolil konečně povolil, avšak pěst mrtvého zároveň sevřela dívčinu ruku.
Alea vyjekla. Sevření neznámého nepolevovalo. Bylo pevné, křečovité a působilo jí bolest. Ruka jako by jí chtěla Aleu stáhnout do písku, zavléci ji do nitra pouště, aby ji potrestala. Náhle podél celé paže ucítila zvláštní výboj, jenž vystřelil z ruky pohřbené v písku či snad měl původce v dívčiným strachu. V čirém strachu. Alea se vymrštila, uskočila co nejdál a bez rozmyslu se rozběhla do Saratey. Oči měla vytřeštěné a od neustálého jekotu ji pálilo v hrdle. Na obzoru vřesoviště za ní zůstala trčet ruka, sevřená v pěst.

Vytisknout (Ctrl+P) Stáhnout v PDF

Zdroj: Lucuška M., 21.09.2016

­­­­

Související odkazy

­­­­

Diskuse k úryvku
Henri Loevenbruck - Vlčice a dívka (Moira)







Mapy webu Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé Důležité informace Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti


Ověřovací kód Opište kód z obrázku (jiný kód ↑)

Upozornění

 

Milý návštěvníku serveru Český-jazyk.cz,

omlouváme se, že Ti musíme zobrazovat toto hloupé vyskakovací okno, ale zjistili jsme, že je ve Tvém internetovém prohlížeči aktivní blokátor reklam, díky kterým mohou dnes tyto stránky bezplatně fungovat.

Pokud nechceš být tímto oknem neustále rušen, prosíme Tě, aby sis blokování reklam vypnul či si alespoň přidal výjimku pro náš web.

Jedině peníze z reklamy nám pomáhají tyto stránky udržovat v provozu a neustále je obsahově i rozvíjet.

Děkujeme Ti mnohokrát za pochopení.

tým Český-jazyk.cz

 

Toto sdělení zavřeš klávesou Esc nebo kliknutím na křížek v pravém horním rohu.
Po zavření okna nedojde k žádnému omezení funkčnosti serveru Český-jazyk.cz, nicméně, každé další načtení stránky může být doprovázeno otevřením tohoto upozornění, nedojde-li k odstranění či úpravě blokování reklamních ploch.

­