ČESKÝ JAZYK Literatura aneb studentský underground - čtenářský deník, životopisy, čítanka, slohové práce, slovníček pojmů - www.cesky-jazyk.czwww.cjl.cz | www.literka.cz Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.



Menu

­

Vráz Enrique Stanko (*1860 - †20.02.1932)

­­­­

V Siamu, zemi bílého slona: cestopisné črty

Kapitola I. - Mé první dojmy v Bangkoku

Vrátiv se z Nové Guineje a ostrovů Moluckých v půli března roku 1897 do Singaporu zevropštělého i zčínštělého, kolébal jsem se již dne 27. t. m. večer na moři. Před desíti dny ještě krom tří lodních důstojníkův a dvou strojvedoucích měl jsem jediné syny říše mandarinů za spolucestující, mužstvo lodní nevyjímaje, kdežto dnes kromě topičův a pomocných plavčíků Číňanů byli společníky mými většinou plavovlasí a modroocí Norové, potomci Vikingů. Moderní Babel plaví se na mořích a nejvíce na Východě. Loď, na níž jsem se plavil, příslušela do Christianie a slula "Tamarind". Byla to dobrodružka toulavá, která tu propůjčila klínu svého, únosnosti 1185 tůn, společnosti evropské; nedávno však dopravovala čínské vojsko po řece Yankce, a zítra, dajíc najmouti se malajským knížetem některého státečku Zadní Indie, zahraje si po několik dnů na jachtu velmože. Jednou je posypána její paluba roztroušenou rýží, po druhé třeba i potřísněna krví. Tak na př. když onehdy vezla čínské mužstvo, řadové i nedisciplinované, na potrestání mohamedánského obyvatelstva provincií horního Yankce, vypukla vzpoura na přeplněné lodi, mezi špatně živeným a nákazou zmírajícím mužstvem. Tehdy nestál kapitán tak poklidně na můstku velitelském jako nyní, kdy řídí "Tamarind" středem stera jiných lodí, dál, v širé moře.
Cestujícími v kajutě byli jsme všeho všudy dva běloši, dva Siamci a jeden bohatý Číňan. Patrná nouze o pasažéry, jmenovitě z Evropy. A nedostatkem takovým trpívají zdejší lodi častěji. Jakkoli je Siam vedle Birmy nejzajímavější zemí Zadní Indie, proslulý malebností a svérázností svých božišť, málokdy zabloudí sem Evropan, dílem proto, že Siam leží poměrně již hezky stranou od hlavní čáry dopravní, tedy mimo silnici světoběžců, dílem pro nekalou pověst hlavního města Bangkoku, jakožto prý města nejen velmi horkého, ale i nezdravého. Nemenší asi vinu nechuti evropských pasažérů k výletům do Siamu má příliš prosté, téměř úplný nedostatek všelikého přepychu jevící, ba přímo nepohodlné zařízení lodí, které udržují spojení mezi indoaustralskou Paříží čili Singaporem, a "říší bílého slona" recte Siamem.
Okružní lístek ze Singaporu do Bangkoku a zpět stál mne pouze 70 mexických dollarů, tedy necelých dvě stě korun r. m. Přeplavba trvá obyčejně půlčtvrta dne. Ovšem že rychloplavné lodi, jako na př. ty, které brázdí vodu Atlantického oceánu mezi Evropou a Spojenými Státy severoamerickými, vykonaly by tuto cestu třeba za dobu třikráte kratší.
Vyjma krátkotrvalé dva lijavce v pravdě tropické, kdy veškera nebeská stavidla byla vytažena, plavili jsme se po všechen čas živlem, jenž ničím, leda spoustami svých vod, nejevil majestát moře. Líná, olejovitá hladina, v žlutavém osvětlení vzhledem svým tak málo jsouc podobna moři, jenom jako s nechutí a sotva znatelně rozstupovala se před lodním šroubem, a sotva že se slabě zvlnila, hned opět uléhala v klid jako pohodlně rozložený spáč. Kterákoli poušť zajisté je vábnější, sotva však horčejší, nežli bývalo v ty časy ovzduší na lodi, když slunce spělo k nadhlavníku a trup lodi byl jako mezi dvěma výhněmi. Div sám kapitán i s lodivodou neusnuli. Sotva zřetelné pobřeží Malaky daleko na západě nepřidávalo plavbě valně půvabu. A po mořském ptactvu, po lodích, jež bychom tak rádi byli viděli, nebylo nikde ani vidu. Brzo i rozhovor s kapitánem a prvním důstojníkem, jediné co mi po ty chvíle bylo zábavou, zhořkl mi posléze jejich málo šetrnými výroky o Nansenovi, a tak již na dále jenom líně jako moře rozložený, v rotangové lenošce jsem trávil čta celý den. Tehdy právě bavil jsem se cestopisem Francouze Mouhota, přírodopisce proputovavšího Siam a Indočínu vůbec, mučedníka cestovatele, jenž stal se obětí vražedné zimnice bahenní.
Kéž Nansen mi promine, že se zmiňuji o "vlasteneckém uznání", jež jsem o něm zaslechl z úst jeho krajanů na palubě "Tamarindy". Jeden z nich se chvástal, že prý jest krajanem i blízkým rodákem ano i známým reka, jehož jméno právě od smělé jeho výpravy k severní točně bouřilo vlny veřejnosti. A patrně proto záleželo na tom jeho krajanu, aby mně, cizinci, odnechtělo se klaněti se modle, která toho času byla v módě, a kterou on, "krajan její" mohl pohoditi v bláto. Byl jsem tehdy ještě velmi prostoduchý naivní, a pohlížel jsem divně na člověka, který na svůj dům vrhá kal. Nebyl bych se pranic podivoval, kdyby byl hanu kydal na souseda; nebo nač pak byl by soused jistým lidem? Ale hanobiti krajana! rodáka! svého známého - z ničemné závisti! - - - A ostatní "krajané" na lodi k tomu zbaběle mlčeli. Komediantův a výdělkářů přezděli Nansenovi. "Co vykonal, nebylo leda hračkou, o kterou se mohl pokusiti ledakterý kapitán rybářských lodí norvéžských nebo islandských. - A na konec: Nalezl severní točnu nebo nenalezl? - Tak tedy! A nač vůbec k vůli němu tolik povyku!?" - -
Norové mne zklamali. Měl jsem je za lepší jiných, také číselně menších národův, o kterých neubránil jsem se předsudku, že dovedou kořiti se jenom cizím géniům. Rodákům svým až teprve, když mrtvi jsouce nemohou nikomu již překážeti; když privátní život jejich zapadl v nepaměti; když jejich domácí négligé neskýtá již látky k hospodským klepům.
Později, v Chicagu, měl jsem příležitost pokloniti se Nansenovi, který toho času právě konal přednáškovou cestu. Seznal jsem ho skromného, stranícího se moudře všeho nebezpečného vystavování se v popředí, všeho "kultu saisonních heroův" znamenal asi v nynější společnosti, žádostivé chvilkových hraček, novinek a všeho, co jenom rozčiluje nervy, pomíjející choutky rozmarného děcka, jež s každou svojí loutkou se mazlí, s ní se obírá a do ní šťárá potud, až v ní najde nějaké cucky; potom ovšem ji odhodí, aby si týmž způsobem pohrálo s jinou hračkou.
Za nocí moře silně světélkovalo. Malí Sapphirini, mořské namodralé "bludičky" pod vodou kolem stěn korábu našeho, a nad námi jasná obloha, posetá hvězdami, dlouho zdržovaly mne na palubě. V pestré společnosti mezipalubníků Malajců, Siamcův a Číňanů jeden improvisoval jakési znělky, druhý vytrvale vrzal na čínské housličky o dvou strunách. Stejnoměrně oddechovala "Tamarind". Kouř její v bohatých kotoučích stoupal pěkně vzhůru a s každým jeho kotoučem uplývala vidina za vidinou z mé mysli, vznícené četbou o Siamu, která měla býti průpravou mojí k cestě do země nových divů, mně neznámých.
Tak jsem usínal, prodlévaje přes noc na palubě, až mne vzbudil ranní chlad.
Čtvrtého dne brzy po svítání přiblíživše se k nízkým břehům zátoky přijali jsme na palubu lodivodu (Švéda!), by nás bezpečně provodil písčinami jespu menamského, i vepluli jsme v ústí řeky Menam. Za chvíli zmizelo nám s očí moře a nedlouho potom i záliv Siamský. Kolébali jsme se již na kalné hlinožluté vodě Čau-Pya-Me-Nam (velkokněžna matka-voda), jak sluje Siamcům hlavní řeka Menam.
Mrzut pohlížel jsem na nízké břehy, zakrsalými palmami zarostlé a nikterak zvláště zajímavé aniž hezké, žádostivě očekávaje, kdy překvapí mne Siam něčím svérázným - - tu spatřím ve vodě jednu, onde dvě, tam sto, i tisíc medus. Všude a všude, kam pohlednu na řeku, vidím je rozkolébány pohybem lodi. Na každých 10 m2 hladiny připadá nejméně jedna. Téměř až k Bangkoku, tedy přes 40 km cesty po řece (ovšem i s oklikami) bylo mi podivovati se jejich nevídanému množství. Stále a stále odvracely pozornost moji ode břehů, až jsem se zahleděl k nim do hlubiny, jako bych byl jimi očarován; a tak propásl jsem vzácnou podívanou s přídy lodi, okamžik to, když právě nad obzor se vynořil první znak malebného Siamu, první "pagoda", či lépe řečeno "pračeda", štíhlá jako palma, bělostná a zlatoskvoucí Pračeda Paknam Samund Aprakan.
Na malém ostrůvku, kynoucím svěží zelení, obklopena jsouc malými božišti (božnicemi) zvedá se jako sněhobílý obrovský květ, korunou do řeky padlý, jehož stonek ční vzhůru. Bělost její stěn ještě skvěleji vynikala z bohatého zlacení, z černě lakovaného sloupoví a barvitých stříšek vatů (vat = chrám). Čím blíže k pračedě jsme pluli, tím plněji a bohatěji vystupovaly všecky podrobnosti pohádkovitě krásného zjevu jejího. Již bylo lze viděti čluny domorodců, přivážející poutníky, a když jsem ozbrojil oči kukátkem, rozeznal jsem dobře buddhistické kněze procházející se v nádvoří chrámu. Božiště toto je cílem tisícův a tisíců poutníkův, a jejich bohaté dary plynou každoročně do pokladny bonzů, kterých je tu prý půl sta.
Na levém břehu řeky proti ostrůvku posvátných božišť leží Pak Nam (= Ústa vody, Ústí), malé městečko, spojené již s Bangkokem železnicí (16 angl. mil). Dříve nežli jsme připluli k ostrůvku pagody, minuli jsme dvé malých pevnůstek i residenci paknamského guvernéra. Nevycházíme z překvapení: stará buddhistická Asie a moderní evropské budovy; klidná pračeda, míru a klidu zasvěcené chrámky a kaple, okrášlené mosaznými ozdobami, z nichžto zároveň linou se, pohrává-li jimi větřík, zvuky podobné hlasu zvonkův, a onde hrozebné jícny smrtonosných děl; klášter bonzů, kde v posvátné řeči "pali" čtou se s dlouhých proužků mystické věty - a telegrafní drát, jenž spojuje tento svět, do nedávna ještě "na sedmero zámkův uzamčený", s evropskou civilisací - - hle, totě vchod do Siamu.
Siam jest slovo původu malajského a zdejší domorodci nazývají vlast svou "Monang Thai" = "Říší svobodných" - snad že s troškou ironie na pranepatrnou míru svobody, kterou od pradávna lidu jařmenému štědřil král a jeho rod.
Pevnůstka sama nahání více strachu, nežli její siamští hajitelé, lid to vlastně nebojovný, jenž by pouhou osobní "pevností" stěží asi dovedl uhájiti tohoto hlavního klíče ku své neodvislosti. V pravdě mocněji hájí pevnůstky této sama příroda špatným vjezdem pro lodi většího ponoru, písčinami v korytě řeky, časté proměně podléhajícími, močálovitými břehy, jež zabíhají daleko do vnitrozemí a pokryty jsou buď palmami attapovými buď rýžovišti, jež vydechují otravu malarií a vysílají roje moskytů na vetřelce, který sem se odvážil.
Přiblížila se loďka, nad níž vesele třepetá se rudá vlajka se znakem bílého slona uprostřed. Přirazila k "Tamarindě", a z jejího lůna vystoupilo na palubu naši několik bosých, umouněných podřízených osob roucha nedostatečného s mužem po evropsku (krom spodků) oděným, jenž byl taktéž Siamec, a podle všeho velitel té loďky. Všichni měli po boku, na šňůrách přes rameno přehozených, šavle, správně řečeno šavličky, v nichž poznával jsem staré známé: sečnou zbraň vesnických policajtů z prvé polovice devatenáctého století, nezbytnou rekvisitu našich ochotnických divadel a patrně v kterési době hledaný vývozní předmět evropské kultury do těchto barbarských zemí. Nebylo již pochybnosti, že jsme se ocitli na území siamském, nebo tito zdvořilí a zcela neškodně vypadající braši byli strážci bezpečnosti a zároveň celní dohlížitelé.
Po skončených formalitách úředního "uvítání" směla "Tamarind" plouti do nitra země. Plujíce dosti rychle nekonečnými klikatinami řeky, středem nížiny aluvialní, minuli jsme několik osad, z nichžto vesnice Paklatlang leží při ústí umělého kanálu, vedoucího rovnou čarou k Bangkoku a splavného jenom pro malé čluny. Chýší domorodců, staveb na díle kolových, na díle pobřežních, pro hustou zeleň ani nebylo takřka viděti. Po deváté hodině připluli jsme k Bangkoku. Prozatím byl jsem velmi zklamán. Místo města pagod vidím půl sta stožárů plachetních lodí, tucty komínů na parnících, dále mlýny evropského vzhledu, v nichžto "paddy" (malajský název rýže) zbavuje se pluch (plev), tam spatřuji parní pily na dřevo tikové, onde malé loděnice a na březích obytné budovy slohu buď úplně evropského, nebo jenom poněkud, jako v Singaporu, přizpůsobené zdejšímu podnebí. Tato dolejší část hlavního města sluje Farang Bangkok - "město cizinců". Ale nyní, propluvše opět jednou oklikou řeky, poznovu podivujeme se vidouce před sebou panorama města hořejšího, "Benátek Východu", města nejmalebnějšího po celé Asii. Z podivných skupin budov, jež nohy své koupají v řece a temena svá v jasu slunečním, vysoko k nebes blankytu zvedají se velkolepá božiště - - ano v pravdě žasnu nad malebným zjevem Bangkoku, města pagod.
Ještě jsme kotvy nespustili a již nový člun přistal k naší lodi. Byli v něm opět celní úředníci, Siamci, ale již poněkud slušněji odění. Zatím již čínský lodní sluha vynesl má zavazadla, kterých tentokráte, cestuje do Siamu pouze jakožto turista, měl jsem co nejméně, a zdvořilí strážcové cla ochranného, aniž by jich prohlíželi, propustili je beze cla. Jinak bude se díti se zavazadly mých spolucestujících, mezipalubníků, hlavně Číňanů, která v celním úřadě podrobena budou přísné prohlídce celníků, pátrajících po opiu, jež obtíženo je clem nejvyšším. Zakotvili jsme asi v třetině řeky od břehu. Ihned byli jsme obklopeni malými a většími "sampany", na nichžto veslaři, s dobrých tří čtvrtin Číňané, živě gestikulujíce s křikem nabízeli se nám ku přeplavbě na břeh. Jeden vzal si mne na mušku a jedvaže vyčetl mi v tváři, že poněkud bedlivěji prohlížím si jeho skořepinu i jeho sama, považuje, mám-li svěřiti mu sebe i svá zavazadla, hned počal hbitě šplhati ke mně po lodních schůdkách a zároveň spustil veškera stavidla své výmluvnosti.
Proud jeho řeči přesvědčoval mne jediné hluboce procítěným přednesem, neboť jinak nerozuměl jsem ze všeho ni slova, jakož ani onen muž nebyl znalý jazyka malajského, kterým opět a opět otazoval jsem se ho touž větou, pro cestovatele všude tak důležitou: "Kolik ti dám za sebe a za tahle zavazadla?" Konečně smluvili jsme se, dva prsty ukazujíce, slovem "tical", to jest, že za dva tikaly doveze mne i se vším všudy. Kam? "Hotel, hotel, farang hotel" - tolik anglicky uměl. - A co konečně záleželo mi na tom, kam že mne doveze? To nám bylo oběma lhostejno. Rychle snesena do loďky má zavazadla, patrně, abych se snad jinak nerozmyslil a sluchu nepopřál jinému, již také na mne dorážejícímu konkurentovi, též tak výmluvnému synu říše copů. Rozloučiv se s kapitánem a Švédem lodivodou, sestoupil jsem v loďku, kde velmi opatrně bylo mi usednouti, aby se do ní nenabralo posvátné vody "Matky řek", stejně nebezpečné mým zavazadlům, jako jiná voda. Sampan kolébal se nepříjemně. V duchu přirovnával jsem jej ku plavidlům Papuancův a Malajců (na kterých ještě nedávno jsem se plavil), jež jsouce opatřena ochrannými bradly, poskytují mnohem více bezpečí, než taková siamská skořápka. Cestou k nábřeží měl jsem s dostatek příležitosti přesvědčiti se, jak postaráno je ve hlavním tomto městě o zdravotnictví. Za čtvrt hodiny plavby k hotelu na vlnách svaté vody plynuly kolem nás zdechliny dvou vepřů, koně a psa. "Hôtel Oriental", stojící na nábřeží, je v Bangkoku tou dobou samojediný, kde může se ubytovati cestovatel dbalý bezúhonné pověsti, neboť posluha je tu výlučně mužská. Hodlal jsem se tu zdržeti déle čtyř neděl.
"Hôtel Oriental", několik pouze kroků od břehu vzdálený, je úhledná jednopatrová budova mezi stinnými stromy. V něm tedy uhostil jsem se za plat 4 mexických dollarů (skoro 10 K r. m.) stravné i bytné v to počítaje. Bylo nás tu všeho všudy devět cizinců, jak vykazovala kniha, do které jsme, jako nově přibylí hosté, povinně zapsali svá jména. Umístil jsem zavazadla nečekaje na přispění sluhů, vybalil fotografický přístroj - a zatím bylo pro mne dosti toho tělocviku s nářadím; pot jen se ze mne prýštil. V Bangkoku potí se člověk od osmi hodin ráno do sedmi večer po dvanáct měsíců do roka. Běda tomu, kdo nemá prostranné, vzdušné ložnice, nejjemnějšího prádla, nejtenčí přikrývky! Pokožka jeho ani v noci neustane v nadměrné činnosti odměšovací až do rána, načež ubohý trpitel, všecek zesláblý, za ranního chladu ocitne se v nebezpečí nachlazení.
Zdálo se mi, že je příliš časně. Zastaviv se pro občerstvení v baru, t. j. dle amerického způsobu zařízeném výčepu hotelu, nalezl jsem tu mezinárodní společnost lodních kapitánů všech vlajek, všech národností, svorně popíjejících "stingu". Z prvních malajských slov, která pochytí cizinec nejdříve a kterým naučí se i čínské faktotum, sluha, sklepník (všude tady, kde se mluví anglicky, říká se jim "boy" = chlapec), jest jméno nápoje, kterým Evropané tak nad sebou hřeší. "Stinga" tolik jako "polovina", znamená smíšeninu sodovky s brandy nebo s whiskou, kořalkou pokud možno ledem ochlazenou, pročež i dvojnásob zdraví škodlivou. Alkohol a příliš náhlé ochlazování útrob zajisté nejde k duhu než málokterému Evropanu, který pojednou se dostal do horkého pásma. Mírného požívání lihovin zatracovati nemohu, sám se jich neodříkaje na cestách; bývajíť v malých dávkách nejednou pravým lékem. Jsou však tady Evropané, kteří sice kázali si přinésti obojího, sodovky a lihoviny; ale buď v roztržitosti na sodovku zapomínají, nebo pokládají vodu za nutné zlo, kterého čím je méně tím lépe! - Kapitáni v baru kouří, žvýkají tabák, Irčan podnapilý hrozně láteří tluka pěstí na výčep, a vedle hrají plavčíci na kulečníku, jadrným klením dodávajíce koulím kuráže - - Kého výra! To že jsme v Siamu - -?! Nebýti dvou posluhujících Číňanů v bílém bezvadném úboru, s copem na hlavě stočeným v závitnici, "do kolečka" jako had, mohl bych se domnívati právem, že jsem někde "ve středu civilizace", v kterékoli slušnější krčmě námořnické. Vypil jsem čistou sodovku a cítil se občerstven. Potom vyzvěděv od sluhy z hotelu, Číňana (jako po většině nejen v Bangkoku, ale i všude jinde v Zadní Indii a na větším díle malajských ostrovů rekrutují se duchové služební z Číňanův, a jen menší měrou z Klingův indického původu), směr cesty, úřední hodiny a jiné zprávy táhnoucí se k místní poště, vydal jsem se k nedaleké poštovní budově s dopisy, které již dříve napsal jsem na palubě dílem z příjemné povinnosti, dílem i pro ukrácení chvíle.
V slušné, čistě po evropsku zřízené poštovní budově sedělo několik siamských úředníčkův - oděných pokud možno pohodlně, jeden z nich v tu dobu neměl již ani úředního svrchního roucha hově si pouze ve flanelce - a těm po ránu způsobil jsem notnou práci: louskati české oříšky, zapisovati příjmení adresátův a jména dodacích poštovních míst na dopisech do Čech "doporučených". Nevídané a neslýchané takovéto adresy již dávno asi zdomácněly také v samém Bangkoku, a to od té doby, co jedno z pražských poupat provdalo se až do Siamu. Poštovními officiály bangkokskými byli vesměs mladíčkové tuzemští, 16-20 letí, již mluvili a psali dosti plynně anglicky; ale vrchní správu pošty měli svěřenu dva Evropané.
Vraceje se do hotelu oklikou, zastihl jsem v úzké uličce, mezi širými zahradami opodál nábřežní třídy, ukrytých pět siamských policistů, hrajících s kulí z děla, kdo dále dohodí. Patrně hráli o peníze, neboť nežli jsem zahnul za roh, slyšel a vyrozuměl jsem, že se strhla mezi nimi rvačka. I vyšel jsem spěšně z oné zastrčené uličky, kde zuřil právě vražedný boj strážců pokoje a - jaký to protějšek obrazu! - ocitnuv se na lidnatém nábřeží, a již také nedaleko hotelu, spatřím idylický zjev netušeného půvabu: batolilo se tu právě mladistvé sloně postavy ne vyšší než asi mně po prsa. Vypadalo tak rozmile nemotorně, div, že jsem je neobjal samou radostí, že konečně vidím předmět jak náleží typický a ryzí, neošuntělý, beze všeho poloevropského nátěru, jímž se mi znechutily, prve než jsem připlul do Bangkoku, pravšední pouliční výjevy z obchodní čtvrti singaporské. A hle, mládě cupe rovnou ke mně - - pokleká přede mnou zvedá - - - chobůtek, a z otevřené jeho tlamky linou se zvuky sice ještě "dětské", ale dosti mocné. Příliš melodickými nemohly býti nazvány, za to však byly, soudě podle dobráckého výrazu této němé tváři, zajisté srdečně míněny. Jaká to záhada! Jaký taj! Zda-li symbolicky na uvítanou v této způsobě, po tomto něžném poslu vzkazuje mi pozdrav Siam starý, Siam Marca Pola i neméně dobrodružného Fernanda Mendeza Pinta, Siam, po kterém jsem dychtil a který jedině poznati si přeji? - - Chyba lávky! Vtipné sloně, dobře vycvičeno a naučeno jsouc poslouchati na pouhý, sotva slyšitelný povel vůdce a pána svého, jenž za ním ostražitě následuje, produkuje se tu jedině svým uměním a prostě žebře o spropitné. Do chobotu vzavši ode mne peníz odevzdává jej svému pánu; jindy však, jak vídal jsem později, seznámiv se také lépe s jeho pánem a oba zhusta na ulici potkávaje, s penízem běží k ovocnáři a koupí si tu banan. Po všem Bangkoku je známo. Všichni lidé tu vědí, že sloně živí takovým způsobem sebe, svého siamského pána i všecku jeho rodinu. Nikdo neodolá žebronění mladičkého slona. I chudá žena, prodávající banány na ulici, podá mu banán, když se u ní zastaví, dvorně pozdraví, moudrá očka prosebně na ni upře a nastaví chobot. A jaký poctivec vyrůstá z něho! Nikdy prý neodváží se uzmouti něco lstí nebo mocí. Za to však má všude přáno, a dík pouze a pouze dobrému jeho žaludku, že již dávno nezhynul přecpáním.
U nábřeží před hotelem kupilo se několik Siamcův a Číňanů, mezi nimiž poznal jsem i nejochotnějšího strážce mého tělesného blaha, pokud mu odvádím a odváděti budu obol, zákony hotelu nařízený. Odkudsi kvapil v tu stranu i nějaký strážník, a přiběhlo tam i několik Evropanů, popíjevších dříve u výčepu. A právě vynášelo několik veslařů z malého sampanu plátnem potaženou polní lenošku, na níž ležela postava oblečená v "khaki" (hnědý, lehký oděv, kterým se oblékají Evropané v Indii), majíc přes tvář přehozený ručník a na klíně ležící korkový klobouk. Bez pochyby někdo těžce nemocný, řekl jsem si. Bylo však hůře. Již jen pouhá mrtvola. Nějaký strojník z rýžového mlýna - či snad pily - ochuravěl kdesi nahoře na řece a ještě té noci, najav si veslaře a sampan, plavil se do Bangkoku hledat lékařské pomoci; ale dvě hodiny cesty před Bangkokem zemřel, a polekaní jeho průvodčí, Siamci, nevědouce kam s mrtvolou, připlavili ji sem do domu bílých cizinců. Majitel hotelu, Američan, vykázal mrtvole místo vedle sálu s kulečníkem. Lidé se rozešli, mrtvola osaměla. V nalévárně pilo se dále, jenom na několik minut poskytl pijákům látku k hovoru všední zde případ, že opět jakýsi Evropan zemřel v nezdravém bahništi rýžovišť dolního Siamu. Hráčům na kulečníku ani nenapadlo ustati ve hře, a námořníci válečné lodi siamské, hnědí, zavalití domorodci, popíjeli dále na bratrství s nedávnými bílými nepřáteli, námořníky na válečné lodi francouzské. Šum a veselí, výkřiky, popěvky, vlny arií pískaných prostými ústy, cinkot sklenic a dutý zvuk pružných koulí na kulečníku, na sebe narážejících, svědčilo tu o ruchu žití dál se valícím. Jen vedle v pokoji bylo pusté ticho. Otevřel jsem dveře a nahlédl jimi do němé prostory. Zdálo se mi, že mrtvý tím lomozem vůkol musí se probuditi. Ale jemu vše již bylo lhostejno. Musilo býti! Řekl to sám kapitán, jenž mne zval, abych si s ním zavdal, a jenž hladil si bradu jsa spokojen, že bude míti loď plnou pocestných. Mně však zašla chuť napiti se.
Myslil jsem na ty, které mladý onen muž, tam vedle odpočívající, zanechal někde v dáli na severu. Snad právě čtou poslední jeho dopis, vybravše si na domácí poště peněžitý příspěvek, kterýž jim až ze Siamu zaslal, a radují se, že on, jejich syn, snad manžel, otec, v daleké zemi buduje sobě i jim lepší zítřek nežli byl včerejšek jejich. Přišla tlupa důstojníků s obou válečných lodí. Ze siamské lodi byli to vesměs Dánové ve službách krále Siamského. Já však zatím byv poučen majitelem hotelu, jak nejlépe bych zařídil dnešní svoji vycházku, uprchl jsem ze vřavy, vskočil do malé loďky, na níž mladý Siamec dřepěl u vesel, a plavil se proti toku řeky do hořejšího města.
Nikoli dříve, než sešlo mi s očí pobřeží s evropskými loďmi a hotelem, a teprve, když ocitl jsem se mezi sampany domorodcův, u prvních pilotových příbytků bangkokských ve vodě stavěných, když okolo mne rozproudil se živel cizokrajný ve vší původní svérázné pestrosti, oddechl jsem si a řekl: Teď teprve jsem v Siamu!

***

Vytisknout (Ctrl+P) Stáhnout v PDF

Vložené: 18.02.2016

   
­­­­

Související odkazy

Čtenářský deník - nenalezen žádný další obsah z autorovy tvorby
Čítanka-Čína: cestopisné črty, Čína: cestopisné črty (2)
-V Siamu, zemi bílého slona: cestopisné črty
Životopisy - autorův životopis nenalezen
­­­­

Diskuse k úryvku
Enrique Stanko Vráz - V Siamu, zemi bílého slona: cestopisné črty







Mapy webu Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé Důležité informace Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti


Ověřovací kód Opište kód z obrázku (jiný kód ↑)

Upozornění

 

Milý návštěvníku serveru Český-jazyk.cz,

omlouváme se, že Ti musíme zobrazovat toto hloupé vyskakovací okno, ale zjistili jsme, že je ve Tvém internetovém prohlížeči aktivní blokátor reklam, díky kterým mohou dnes tyto stránky bezplatně fungovat.

Pokud nechceš být tímto oknem neustále rušen, prosíme Tě, aby sis blokování reklam vypnul či si alespoň přidal výjimku pro náš web.

Jedině peníze z reklamy nám pomáhají tyto stránky udržovat v provozu a neustále je obsahově i rozvíjet.

Děkujeme Ti mnohokrát za pochopení.

tým Český-jazyk.cz

 

Toto sdělení zavřeš klávesou Esc nebo kliknutím na křížek v pravém horním rohu.
Po zavření okna nedojde k žádnému omezení funkčnosti serveru Český-jazyk.cz, nicméně, každé další načtení stránky může být doprovázeno otevřením tohoto upozornění, nedojde-li k odstranění či úpravě blokování reklamních ploch.

­