ČESKÝ JAZYK Literatura aneb studentský underground - čtenářský deník, životopisy, čítanka, slohové práce, slovníček pojmů - www.cesky-jazyk.czwww.cjl.cz | www.literka.cz Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.



Menu

­

Kisch Egon Erwin (*29.04.1885 - †31.03.1948)

­­­­

Tržiště senzací

  • ukázka (1962, Nakladatelství politické literatury)
  • přeložila Jarmila Haasová-Nečasová
  • literární vzpomínky Egona Erwina Kische přibližují pražský kulturní, literární i politický svět v devadesátých letech devatenáctého a na začátku dvacátého století
  • Egon Erwin Kisch přibližuje v tomto souboru vzpomínkovou formou období od konce 19. století až do počátku první světové války
  • vypráví epizody ze svého mládí, dotýká se prvních novinářských vystoupení či pražského kulturního a veřejného života; zmiňuje se i o skandálech, jež doslova hýbaly rakouskou monarchií a mezi nimiž zaujímalo jedno z hlavních míst například dopadení mezinárodní bandy lupičů či proslulá, vládními špičkami utajovaná aféra plukovníka Redla, znamenající tučné sousto pro tehdejší tisk; "Sedmá velmoc" je ovšem v Kischově pojetí vylíčena jako nenasytné "tržiště senzací", pořádající štvanice za dobovými událostmi, slibujícími překvapení a vzrušení
  • Kischovy reportáže jsou tak zajímavé nejen tím, že vtipně glosují společenskou atmosféru, ale především podávají svědectví o tom, jak se vyvíjela a "klapala" novinářská burza a jak si její členové (převážně formou rozhovorů v předem určených hostincích) vyměňovali užitečné zprávy a informace; zachycují také jak Kischův nesnadný žurnalistický nástup, vedoucí později k jeho závratné publicistické dráze, tak i autentické příběhy z let 1900-1918
  • obsah knihy:
    • O baladách slepého Metoděje
    • V obchodě "S. Kisch & bratr"
    • Opravdu otištěn
    • Přednášky a divadlo
    • Češi a Němci
    • Staří páni
    • Pranice o zprávy, hlavně o sebevraždách
    • O velkém hněvu těchto reportérů
    • Mé první vystoupení při požáru mlýnů
    • Vánoční nadílka
    • Nedozírné důsledky
    • Vrahova matka
    • Vodní pohroma na Konopišti
    • Může litera zabít?
    • Nanebevstoupení Tonky Šibenice
    • Pokus o vraždu a zavraždění mého strýce
    • U kajících Magdalén
    • Jak jsem se dozvěděl, že je Redl vyzvědač
    • O reportáži
    • Reportér vojákem
    • Výchozí stanice

O baladách slepého Metoděje

Ať to zní třeba jako povídka z dávno zašlých dob romantiků, musím přece jen začít tím, že slepý Metoděj zpívá na našem dvoře jakési balady.
Chodba, která vede do tohoto dvora, je široká a klenutá, ale i plná temnot, železné dveře vpravo i vlevo uzavírají čtyři sklepení, do nichž nevkročila dosud živá duše. U vchodu do sklepa visí železný kruh se zbytkem tajemného řetězu a dole ve sklepě je, jak dobře víme, rytířský sál s postranními místnostmi, odkud vedly kdysi dvě podzemní chodby k radnici a k Týnskému chrámu. Až dorosteme, odkryjeme znovu tyhle dávno zasypané chodby, proplížíme se jimi ozbrojeni a vykonáme něco velkého, to je jisté.
Ve výši prvního poschodí jde půlkruhem nade dvorem řada krásných sloupů ze šestnáctého století. Vykloněny přes zábradlí naslouchají ženy a panny zpěvu slepého Metoděje, a mezi sloupy visí lambrekýny.
Závěsy tu však nejsou vyloženy k ozdobě fasády, nýbrž byly právě vyneseny z bytů na oprášení, a ženy, místo aby naslouchaly slepému Metodějovi, měly by raději klepat koberce, větrat peřiny a polštáře či věšet prádlo.
Ovšem slepý Metoděj zpívá divukrásně, jeho tremolo se nese klenutou chodbou a proniká, nedbajíc železných dveří, jistě i do sklepení, do nichž nevstoupila dosud živá duše, do rytířského sálu pod zemí a do zasypaných chodeb české minulosti a naší chlapecké budoucnosti. Současně se nese jeho zpěv i do vyšších oblastí, a jako z arkád prvního poschodí vyklánějí se i z oken druhého a třetího poschodí hospodyně a služky.
Smím-li usuzovat podle sebe o jiných, není to jen krásný hlas slepého Metoděje, který mu získává posluchačstvo, ani melodie jeho písní. Ne, text vítězí nad nápěvem, literatura nad hudbou.
Jak už jsme řekli v první větě, slepý Metoděj zpívá jakési balady. Slova na začátku knihy jsou obyčejně proto, aby zaujala čtenáře, a není správné brát je příliš doslovně. V našem případě však souhlasí výrok, že slepý Metoděj zpívá jakési balady, právě jen tehdy, vezmeme-li jej doslovně, to je: položíme-li rovnítko mezi baladu a příběh ve verších. V tomto smyslu je slepý Metoděj tak výlučným zpěvákem balad, že zavrhuje zpívat něco jiného, ať už árii, milostnou píseň, kuplet nebo snad dokonce některou unylou, právě módní píseň, třebaže používá jejich melodií. Nikdy se neptá "Daisy, kdy půjdem k oltáři?", nikdy neprosí "Svatojanská muško, svatojanská muško, zatřpyť se", nikdy se nedušuje "Já bych byl zlíbal stopu tvého kroku, dal všechno za tebe". Jeho repertoár sestává vesměs z příběhů, které víceméně byly dějinami, jsou jimi či budou, tedy z balad.
Snad by někdo mohl namítnout, že balada vedle požadavku obsahu musí dostát i určitým zákonům formy, a že tedy písničky slepého Metoděje jsou jen popěvky či odrhovačky.
Proti podobnému pokusu odkázat slepého Metoděje a jeho texty na nižší úroveň vznášíme své veto. Pročpak se vyčítá jemu a jeho kolegům primitivnost, naivita, nedostatek formy, když tohle všechno se lidové písni, pokud vyjadřuje pouhé city, přičítá za přednost? Proč se vysoko cení balady Gottfrieda Augusta Bürgera a Edgara Allana Poea, které přece nepojednávají ani o skutečné události, ba ani o události možné, nýbrž o strašidlech? Proč baladik Friedrich Schiller hlásá irealitu? Odpověď zní: i v literatuře je konkrétní výpověď nebezpečná, neboť v každé pravdě je již obsažena možnost kritiky a odporu.
My však proti slovům básníka "Co nikdy, nikdy nebylo, jen to nezastará nikdy" klademe slova "Co stále je a vždycky bude, jen to nezastará nikdy".
Tohle odbočení jsme nepodnikli ovšem kvůli slepému Metoději, který slovo "balada" asi nikdy neslyšel a jemuž je asi lhostejné, zařaďuje-li se jeho repertoár do literatury.
Přesto však i on má svou ješitnost pěvce. Protože mu není dopřáno vidět obecenstvo, musí se jinak přesvědčovat o tom, že je shromážděno. "Že je to krásná sloka, co?" ptá se po každé sloce a dámy z balkónů mu potvrzují voláním, že sloka je krásná, dokonce překrásná.
Mne se slepý Metoděj nemusí ptát, jsem-li přítomen. Stojím celý den vedle jeho brusu. Každou chvíli volá na mne matka, abych nestál tak blízko, bojí se, aby mi nevlétla do oka jiskra.
Metodějovo jméno mě naplňuje obdivem, třebaže je v Praze dost chlapců, kteří se jmenují po jednom ze slovanských apoštolů Cyril nebo Metoděj. Také jeho stáří ve mně vzbuzuje úctu, je - zvlášť na začátku naší známosti - velmi, velmi stár, třebaže zas ne tak stár jako dospělí, jejichž stáří je vůbec neodhadnutelné. Jeho čupřiny na hlavě mají tutéž barvu jako límce uniforem dragounů od šestého, kteří nakupují v obchodě mého otce. Slepý Metoděj je učedníkem u nožíře Kokošky v našem domě, bydlí však v Ústavu slepců na Klárově a nosí tlusté tmavošedivé ústavní šaty s obrovskými knof­líky z rohoviny. Když jde večer domů, tápe před sebou silnou dvoumetrovou bambusovou tyčí, na níž visí zvonek. Přechází-li jízdní dráhu, drožky se zastaví a chodci se za ním ohlížejí jako za plavcem v nebezpečných vodách, slepý Metoděj však nevidí nic z pozornosti, kterou budí.
Časně ráno zamete krám mistra Kokošky, vyleští výkladní skříň a pak si stoupne ke svému "velocipédu", aby se dal do broušení kupy širokých nůžek soukeníků ze Sirkové ulice a Kožné uličky, někdy také břitev, kapesních nožů a řeznických nožů, nebo dokonce - jak jsou krásné - srpů a kos z železářského obchodu pana Lüftnera. Železo skřípe, kámen jiskry srší, slepý Metoděj zpívá a mnoho lidí nadšeně poslouchá, mezi nimi budoucí pisatel této knihy.
Ještě dnes umím nazpaměť Metodějovy písničky a nejraději bych je zde všechny otiskl. První, kterou jsem slyšel, začíná takhle: "Šupněme si směle, Windischgrätz je tele, on nám hází z Malé Strany koule do prdele..." (Zpívala se na nápěv Havlíčkovy: "Šušelka nám píše...")
My děti si myslíme, že to jsou naše barevné kuličky, které nám Windischgrätz, to tele, hází do prdele, a šoupáme směle. Za každou slabikou "pr-de-le" udělá slepý Metoděj uměleckou přestávku, za níž posluchačky vyjeknou a jiskry mezi brusem a čepelí vyprsknou jako rachejtle na svatého Jana.
Už dávno vyprchala aktuálnost této písně. Vznikla za pražské revoluce 1848, poslední den, kdy z Malé Strany zahájil rakouský generál kníže Windischgrätz palbu na měšťanstvo.
O tom mě - chodil jsem do první třídy - poučil můj otec, když viděl, že zpívám něco, čemu nerozumím. Windischgrätz, vypravoval mi otec, zle v Praze řádil a za to ho Bůh potrestal. Jeho žena byla zabita kulí v pokoji, třebaže ulice před palácem byla liduprázdná a nikdo neslyšel výstřel.
"Ulice byla prázdná?" ptal jsem se bez dechu, "a nikdo neslyšel výstřel?"
"Ani stráž před domem nic neslyšela," odpověděl můj otec.
"Kdo ji tedy zastřelil?"
Otec dal prst na ústa: "To je tajemství, velké tajemství."
Ale poněvadž jsem neustále naléhal, vyprávěl mi:
"Byl jsem tehdy malý chlapec, jen o čtyři roky starší nežli jsi dnes ty. Můj spolužák Eduard Kreibich bydlil na rohu Celetné ulice a Ovoc­ného trhu. Jeho otec tam měl obchod s módním zbožím, přímo proti vojenskému velitelství; Eda dovedl sestavit všechno možné, byl velmi zručný, ne takový nešika, jako jsi ty. Hrávali jsme si spolu často, i tehdy v červnu v osmačtyřicátém roce, kdy jsme byli všichni rozrušeni tím, že Vídeň posílá na Prahu vojáky. Eda zrovna vyrobil něco báječného: dělo."
"Opravdovské dělo?"
"Toť se ví, že ne opravdové dělo, nýbrž hračku. Hlaveň udělal z našeho klíče od domu a..."
Poslouchal jsem dychtivě a s otevřenými ústy. Zastřelená kněžna - tajemství, jež jsem se dovídal - historka o klucích - dělo z dětských rukou - a teď ještě klíč od našeho domu! K našim vratům jsou tak ohromné klíče.
"Z klíče od našeho domu?" přerušil jsem otce, "jak to, že měl klíč od našeho domu?"
"Neptej se tolik," zabručel nakvašeně otec. Řekl víc, než chtěl říci? "Byl to klíč od domu. Eda z něho udělal dělo a připevnil je na lafetu, to je na podstavec na kolech, víš, aby mohlo jezdit. A z jednoho menšího klíče jsme ulili munici, to jsou náboje, a stříleli jsme v pokoji. Když to v Praze začalo, řekl mi Eda: ?Zůstanu celý den u okna, a přijde-li naproti do pokoje generál, zastřelím ho!'"
"Tak tedy Eda zastřelil paní Windischgrätzovou?"
"To nevím, nebyl jsem při tom. Ale když se o Velikonočním pondělí vypravovalo o smrti kněžny, každý říkal, že to je jistě pouhý žvást, jen já jsem tomu hned věřil."
"Tatínku, copak se může dětským dělem zastřelit člověk?"
"Když Pánbůh dopustí, i motyka spustí."
A tím otec skončil. Teprve po mnoha letech jsem došel k přesvědčení, že motyka nespustí, i když Pánbůh dopustí. Uvažoval jsem, proč asi otec vynašel tuhle historku, a vysvětlil jsem si to takhle: řekl něco o tajemství, a potom nemohl přiznat, že sám o něm nic neví, nechtěl-li, aby tím utrpěla jeho otcovská autorita.
Pachatel nebyl nikdy objeven a výsledky pátrání byly chovány v takové tajnosti, že je nesvěřili ani policii, nýbrž předali je přímo tajnému archívu c. k. místodržitelství. Archív přestal být tajným teprve v roce 1918, když c. k. místodržitelství přestalo místodržitelovat, protože rakouská monarchie přestala existovat. Tajné spisy se přestěhovaly do archívu československého ministerstva vnitra a nebyly už tajné. Při jedné návštěvě v archívu jsem si vzpomněl na tento případ, který mnou kdysi tak pohnul při otcově vyprávění, a dal jsem si přinést svazek spisů "Smrt kněžny Eleonory Windischgrätzové", tlustý bachratý svazek.
Rychle jsem přelétl první stránky spisů: protokoly o domovních a bytových prohlídkách, pátrajících po případné, v úvahu přicházející střelné zbrani, vykonaných v domech a bytech ležících proti c. a k. hlav­nímu velitelství; výslech dvou kurýrů Michaila Bakunina, který vedl povstání, zatčených na cestě od Klementina k barikádám; křížový výslech technika Mauera a jiných podezřelých civilních osob; atd.
Nebylo možno všechno pročíst. Už jsem chtěl spisy vrátit, když jsem si všiml, že od jednoho listu visí pečeť. Visící pečetě nejsou sice v archívu nic zvláštního, pompézní pečetě visí na hedvábných šňůrách z každé buly a každého privilegia, co však pohledává takové středověké sigillum na spisu z dob mého otce?
A hleďme, nebyla to ovšem pečeť, bylo to dřevěné kolečko od dětské hračky a viselo jako corpus delicti z osmistránkového protokolu, sepsaného 19. července 1848 s p. Josefem Kreibichem, majitelem obchodu s módním zbožím v domě čís. pop. 936-I., Praha, Celetná ulice. V protokolu bylo dělo malého Eduarda popsáno přesně tak, jak mi je popsal můj otec. Nové bylo pro mne jen to, že otec Kreibich podle vlastní výpovědi uštědřil svému desetiletému synovi Eduardovi, když tento vystřelil z děla, pohlavek a zbrani kopanec, takže se rozbila a zahodili ji potom i s příslušnou municí. Při úřední domovní prohlídce se našlo kolečko, nepochybně pocházející z lafety děla, a tímto se přikládá ke spisu.
Od smrtícího výstřelu uběhlo tedy plných pět neděl, nežli bylo uvrženo na Edu podezření. Třebaže vyšetřující orgány, jak vyplývá z rozvláčného protokolu, přikládaly věci značný význam, nedalo se nic dokázat. "Když Pánbůh dopustí, i motyka spustí" - dobrá, snad si to myslil i slavný úřad, ale postavit takovéto boží dopuštění před soud a odsoudit je, toho se neodvážil.
A tak se raději vrátíme zase k slepému Metodějovi, který nás poučuje zpěvem o dějinách světa z otcových dnů. Za svého života, od roku 1838 do roku 1901, prožil můj otec jen dvě dějinné události, ono pražské povstání z roku 1848 a válku mezi Rakouskem a Pruskem. Obě dějinné události změnily málo na jeho způsobu života, a často se chlubíval, že od svého jinošství spal vždy v jedné a téže posteli. Jeho synům nedopřál osud tak stálého lože. Jeden padl mlád v první světové válce, dva žili po okupaci Československa Hitlerem ve starém rodném domě, nežli je jednoho po druhém odvlekli do koncentračních táborů a vydali hrozné smrti, nejmladší odjel již v roce 1937 pomáhat jako lékař španělské republikánské armádě a působil potom v Číně, a jeden po mnohých a dalekých cestách byl nucen uchýlit se do Mexika, kde píše tyto paměti z jiných časů a krajů.
Slepý Metoděj je však ještě u otcovy doby. V jeho písních prožívám, aniž to tuším, bitvu u Králové Hradce, tak jako hrdina Stendhalova "Parmského kláštera", který netuší, že je účastníkem bitvy a nezná blízké místo Waterloo. Po léta slyším zpívat slepého Metoděje o krveprolití u Sadové, o prudkých jezdeckých srážkách u Stěžer, o nesčetných bezejmenných dřevěných křížích u Hořeňovse, ale to všechno jsou pro mne jen české vesnice. Neboť německá Klio zabodla hrot svého kružítka do městečka Králové Hradec a obkreslila kruh, v němž zmizela válečná jeviště Hořeňoves a Sadová a Stěžery. Francouzská Klio zas naopak si vybrala za jmenný střed vesnici Sadovou a tak dala zapadnout Králové Hradci. Revanche de Sadova pour Koenigraetz - odplata Sadové za Králové Hradec.
To všechno já, malý chlapec, nevím, vím však, proč to všechno je, neboť píseň slepého Metoděje to jasně říká:

Poslyšte, milí vlastenci,
Jak je Pán Bůh rozhněvaný,
Že se lepšit nechceme.
Proto nám za to škodějí
Ti naši nepřátelé.

A končí vylíčení událostí touto (málo spisovnou!) výzvou:

Češi, vemte si to k srdci,
K Bohu obracejte své věci,
By byl dárcem pokoje,
Aby smířil mocnářové,
Popřál nám pokojné dnové
Pro národy oboje.

K slávě domácího loupežníka zpívá slepý Metoděj vzrušující píseň. Dramatickým stupňováním se podobá loutkovým hrám na vánočním trhu na Staroměstském rynku, ale je ještě krásnější, neboť je ve verších a s nápěvem - nůž přiložený k brousku do toho skřípe, až s praskotem srší zlaté jiskry. Náčelník loupežníků Babinský spáchá přemnoho ušlechtilých vražd, než ho polapí a musí strádat v cele, na rukou i na nohou chladné řetězy. Tu dostane dámskou návštěvu. "Babinský, pojďte nahoru, máte tady dámskou návštěvu." Dámská návštěva je jeho milenka. Loupežník Babinský jí odhalí, že je loupežník Babinský, což by ostatně měla vědět, neboť jak jinak by ho mohla navštívit? "Slyš, že jsem ten raubíř Babinský, nejsem hoden díftky panenský. Nemiluj mě už a běž domů, já mám zejtra ráno popravu." "Jak ona to slyšela, padla na zem a už nevstala."
Jednu ze svých písní, svůj nejlepší kousek, byl nucen slepý Metoděj po mnoha a mnoha letech vyškrtnout ze svého repertoáru. Z téhle písně nerozumíme my děti vůbec ničemu a překřtíme Haničku, malou dívenku z třetího poschodí, podle této písně na "Hanku Faleš". Ve skutečnosti je jméno Hanka, které se vyskytuje v písni, jménem muže, a ani ten není v písni obviňován z falše, nýbrž naopak je brán proti této výtce v ochranu.
Běží tu o úředníka muzea Václava Hanku, který v roce 1817 objevil nenadále ve věži kostela v Králové Dvoře rukopis z počátku středověku. Ve světových vědeckých kruzích vzbudil tento nález rozruch a vřelý zájem o českou kulturu, která tu stála nyní jako předek kultury evropské. Jednu z lyrických básní, "Kytici", kde dívka vyloví z potoka plovoucí kytičku a rozmlouvá s ní, přeložil Goethe do němčiny pod názvem "Das Sträusschen". Proto když po padesáti letech v pražských německých novinách "Tagesbote" jakýsi anonymní palaeograf (zjistil jsem za dalších padesát let, že to byl knihovník Zeidler) pochyboval o pravosti rukopisu, vyvolalo to na české straně velké rozhořčení. Redaktor těchto novin, David Kuh, byl odsouzen pro utrhačství, to však neoslabilo boj mezi Němci a Čechy, který vzplál pro podezření o Královédvorském rukopisu. Jedni volali "utrhači", druzí "padělatelé".
Tu se najednou přesunuly fronty a stejně urputný boj vzplál i v českém táboře. My děti bychom se o něm byly mohly dovědět z písně, zpívané slepým Metodějem, která začínala:

Lidi zlatý, to je skandál,
v Praze strh se hrozný randál
pro dvě moudré palice;
ty to mrzí velice,
že co svět světem stál,
vše Hanka zfalšoval...

Ale jak jsem řekl, z téhle písně nerozumíme my děti vůbec ničemu, nás láká jiná přítomnost, přítomnost hodná opěvání, kdy se nám připomene Vltava tím, že se rozzuří a proměňuje staroměstskou pevninu v souostroví. Několik dní předtím nás chtěla Hanička, nazvaná teď Hanka Faleš, poučit o tajemstvích lásky (šla na to z falešného konce), a dnes je podzemní rytířský sál zatopen, jako by nebesa byla seslala potopu na tuto Sodomu a Gomoru. Až nahoru ke vchodu do sklepa se houpe voda, vniknuvší sem potrubím z kanálu, ze dvora je rybník a slepý Metoděj se musí přestěhovat se svým brusem na lodžii do prvního poschodí. Do dvora vjedou hasiči ve vyleštěných přílbách s funícími koni a s obrovskou pumpou, aby vyčerpali vodu.
Nám tahle senzace nestačí, od nábřeží, kam to není pro dětské nožky ani deset minut, sem pronikají přespříliš vzrušující zprávy. Běžíme pod vedením Haničky, nazvané Hanka Faleš, nejdřív k Betlémskému náměstí a na začátek Poštovské ulice, kde jezdí lidé na loďkách, což jim náramně závidíme. Potom se odvážíme dál k břehu Vltavy. Vyjde nám ovšem na půl cesty vstříc. Císař Karel IV., který stál dosud na pevnině, stojí teď ve vodě, vlny si hrají se zlatou bulou v jeho spuštěné ruce, a vypadá to velmi neslušně, jak z buly stékají kapky. S jásotem vidíme, že příboj rozbil starobylý Karlův most tak, jako my rozbíjíme své hračky, bác. Sochy svatých zmizely.
Co všechno ženou vlny před sebou! Kusy nábytku, boudy, stromy, klády, sudy, telegrafní tyče! Na jedné plovoucí střeše zoufale štěká bílý pes.
Ze všech stran se sjely zákopnické čety s pontony, aby zachránily, co se zachránit dá.
Za necelé tři týdny zpívá slepý Metoděj se svým brusem na dvoře, který je zase dvorem a ne už rybníkem, parodii o pražské povodni. "Utopil se šifonér, za ním plave pionér, za ním plave lavička, na ní sedí babička." Také bílý pes má svoji sloku, která se mu posmívá, že štěká na žháře.
O svatých na mostě praví písnička, že se marně snaží udělat to jako sv. Nepomuk, kterého tu kdysi hodili do vody, a on opět vyplaval s hvězdami kolem hlavy. A Karel IV. prý si nachladí břicho i s bulou.
My děti jsme všechno, o čem pěje písnička, viděly na vlastní oči, tři neděle jsme to s křikem a rozčileně gestikulujíce probíraly, a teď nám ten, který u toho vůbec nebyl, zpívá o všem zprávu.
To mi připadá komické.

Vytisknout (Ctrl+P) Stáhnout v PDF

Vložené: 06.08.2022

­­­­
­­­­

Diskuse k úryvku
Egon Erwin Kisch - Tržiště senzací







Mapy webu Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé Důležité informace Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti


Ověřovací kód Opište kód z obrázku (jiný kód ↑)

Upozornění

 

Milý návštěvníku serveru Český-jazyk.cz,

omlouváme se, že Ti musíme zobrazovat toto hloupé vyskakovací okno, ale zjistili jsme, že je ve Tvém internetovém prohlížeči aktivní blokátor reklam, díky kterým mohou dnes tyto stránky bezplatně fungovat.

Pokud nechceš být tímto oknem neustále rušen, prosíme Tě, aby sis blokování reklam vypnul či si alespoň přidal výjimku pro náš web.

Jedině peníze z reklamy nám pomáhají tyto stránky udržovat v provozu a neustále je obsahově i rozvíjet.

Děkujeme Ti mnohokrát za pochopení.

tým Český-jazyk.cz

 

Toto sdělení zavřeš klávesou Esc nebo kliknutím na křížek v pravém horním rohu.
Po zavření okna nedojde k žádnému omezení funkčnosti serveru Český-jazyk.cz, nicméně, každé další načtení stránky může být doprovázeno otevřením tohoto upozornění, nedojde-li k odstranění či úpravě blokování reklamních ploch.

­