ČESKÝ JAZYK Literatura aneb studentský underground - čtenářský deník, životopisy, čítanka, slohové práce, slovníček pojmů - www.cesky-jazyk.czwww.cjl.cz | www.literka.cz Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.



Menu

­

Sade Donatien A. François (*02.06.1740 - †02.12.1814)

   
­­­­

Julietta čili Slasti neřesti

  • erotický román markýze de Sade
  • název originálu: Histoire de Juliette ou les prospérités du vice
  • nevhodné pro mladší čtenáře, obsahuje vulgární výrazy

Byly jsme s Justinou vychovány v Panthemontském klášteře. Eufrosina, která jako mladé děvče utekla ze sousedního rodného domu, aby se vrhla celou duší v rozkoše, byla v klášteře naší společnicí.
Protože jsem od ní a jedné s ní spřátelené jeptišky dostala první morální zasvěcení, chtěla jsem Justinu s oběma seznámiti, neboť tyto dvě sirény již tehdy zasely do mé duše zárodky pozdějších neřestí.
Jeptiška se jmenovala Delbene. Byla v ústavu již pět let abatyší a bylo jí 30 let, když jsem ji poznala. Nemohlo být větší krasavice. Měla sladký, nebeský výraz obličeje, světlé vlasy, velké modré oči a postavu grácie.
Jako oběť svého bratra, jenž toužil po bohatství a jejž nenáviděla, byla mladá Delbene ve svých 12 zavřena do kláštera a dalo mnoho práce přiměti ji k poslušnosti.
Představená mne jednou pozvala na snídani zároveň s Eufrosinou. Bylo neuvěřitelné horko a žár slunce byl oběma omluvou jejich obleku. Byly totiž mimo gázové košile sepjaté širokým růžovým páskem úplně nahé.
"Od té doby co jste vstoupila do tohoto útulku," pravila Delbene, líbajíc mne nedbale na čelo, "přála jsem si stále, abych vás poznala blíže. jste velmi hezká a zdá se, že máte ducha."
Byla jsem v rozpacích.
"Červenáte se, andílku - to vám zakazuji. Stud je hloupý předsudek. Záleží právě jen na zvyku. Příroda, jež stvořila muže i ženu nahé, nemůže žádat od nich, aby se proto styděli. Tu pravdu dokazuje i to, že jsou jisté ctnosti, které mohly vzniknout jenom úplným zanedbáváním přírodních zákonů. O tom se však nebudeme bavit. Pohovoříme si dnes o něčem jiném. Svlékněte se, tak jako my."
Při těch slovech se obě šelmy se smíchem přiblížily a brzo jsem byla jako ony. Také polibky představené se nyní změnily.
"Jak je hezká moje Julietta!" zvolala. "Jak se její překrásné prsy zachvívají! Eufrosino, má je již větší než ty - a přece je jí teprve 13 let."
Prsty naší rozkošné představené lechtaly mé prsy a její jazyk mi vnikal do úst. Brzo viděla, že její mazlení na mě účinkuje tak silně, že mi až bylo nevolno.
"K čertu," pravila, sotva se ovládajíc, "u všech hromů, jaký temperament! Přítelkyně, nezdržujme se již; čert vezmi vše, co skrývá našim očím půvaby přírody."
Při tom se sebe strhla halící ji závoj a stála před námi krásnější než Venuše. Sotva by se našla žena dokonaleji urostlá, s čistší a sladší pletí a pěknějších tvarů.
Eufrosina ji hned následovala a ukázala mi nemenší půvaby. Nebyla tak plná jako paní Delbene, ale její oči a její duch! Svedena takovou krásou obou žen, které žádaly, abych odvrhla pouta studu, poddala jsem se. V jemném opojení mne odnesla Delbene na svou postel a pokryla mne polibky.
"Okamžik," řekla docela rozpálená, "okamžik, drahá přítelkyně. Uspořádejme trochu své požitky, Užívat se dá, jen když je vše v pořádku."
S těmi slovy mi roztáhla nohy, lehla si na břicho, hlavu mi vstrčila mezi stehna a lízala mne, zatím co Eufrosina, jíž nabídla tváře své zadnice, jí prokazovala prsty tutéž službu, jako ona mně jazykem.
Eufrosina, která již znala Delbeniny záliby, tloukla ji při tom mocně do zadku. Účinek na naši laskavou představenou byl znamenitý; neboť ta děvka tím lačněji ssála šťávy, které po její akci ze mne prýštily. Občas přestávala a pozorovala mne.
"Jak je krásná," volala rozkošnicky, "k čertu, jak je zajímavá. Pomoz mi, Eufrosino, lechtej ji, má drahá, chci se opít proudem jejího semene." A pak hned pokračovala:
"Změňme nyní trochu polohu, drahá Eufrosino, musím také tobě poskytnout trochu rozkoše; tak, andílkové, budu vás lechtat obě najednou."
Položila nás vedle sebe na postel, poručila, abychom zkřížily ruce a pak jsme se lechtaly vzájemně.
Nejprve vnikal její jazyk do Eufrosininy pochvy, při čemž nás rukama lechtala v dírkách zadnice Střídavě opouštěla pochvu mé společnice a přissávala se k mé, takže jsme byly všechny tři při tomto trojím společném požitku brzo hotovy.
Po chvíli nás šelma otočila tak, že jsme jí ukazovaly zadky. Pak nás lízala v zadní dírce a v přední lechtala; naše zadky ji okouzlovaly, hladila je a my jsme skoro zmíraly rozkoší.
"Udělejte mi to také tak," vykřikla a zdvihla se, opojená jako bakchantka, "lechtejte mne obě. Chci ležet v tvém náručí, Julietto, chci líbat tvá ústa a dotýkat se jazykem tvého a mazlit se. Vstrčíš mi do pochvy toto godemiché," pokračovala, dávajíc mi je, "a ty, Eufrosino, se postaráš o můj zadek a budeš mi lechtat dírku."
"Maličká," řekla, líbajíc mne, "nesmíš mou pochvu opustit, neboť tam je pravé sídlo rozkoše. Dři ji až do krve, jsem otužilá, potřebuji silnějších prostředků. Kdyby to šlo, chtěla bych být dvacetkrát po sobě ukojena."
A opravdu, udělaly jsme jí to stejně dobře. Nikdo by nepracoval ohnivěji než my.
"Můj anděli," řeklo mi toto okouzlující stvoření, když jsme vstaly, "nemohu ti ani říci, jak jsem šťastna, že jsem tě poznala. Pozvu tě k všem svým zábavám, a je jich hodně, ač jsem vyhoštěna z lidské společnosti. Zeptej se Eufrosiny, jak je se mnou spokojena."
"Ó miláčku, dokáži ti to svými polibky," zvolala naše mladá přítelkyně, vrhajíc se Delbeně na prsa. Děkuji ti za to, čím jsem. Tys vytvořila mého ducha, zbavilas mne blbých předsudků dětství. Ach! Julietta může být šťastna, dáš-li jí stejné vychování."
Báječné jídlo, jež jsme požily nahé, nás posílilo a začly jsme znova. Opět jsme se lechtaly a tvořily jsme tisíce chlípných posic.
Brzo jsme si hrály na muže, potom zas byla ženou ta, jež předtím představovala manžela, a tak jsem znásilňovaly přírodu, nutíce ji, aby nám celý den poskytovala nejsladší rozkoše.
Uběhl měsíc a Eufrosina opustila klášter i rodinu a věnovala se cele neřesti.
Naše milovaná představená mi však brzo ukázala, že nemiluje pouze mne. Ostatní se též zúčastnily zábav, v nichž bylo víc vilnosti než něžnosti.
"Přijď zítra odpoledne ke mně," řekla mi jednou. "Eliška, Flavie, paní de Volmar a Saint-Elme přijdou též: bude nás šest a chci dokázat neslýchané věci."
"Jak," zvolala jsem, "ty se miluješ se všemi těmito ženami?"
"Ovšem! Či myslíš snad, že mi postačíš? V tomto domě žije třicet jeptišek, z nichž dvaadvacet prošlo mýma rukama, a osmnáct novicek, z nichž neznám dosud jen jedinou. Je vás tu šedesát na vychování a jen tři mi dosud odporovaly. Jakmile přijde nová, musím ji mít; nedám jí ani osm dní na rozmyšlenou. Ach. Julietto, kdybys mohla být šťastna v zločinu jako já - neboť se dopouštím, má drahá, velmi mnohých - kdybys v nich nalézala stejný požitek jako já! Uvidíš, že se tomu neubráníš!"
Nyní se mne ptala Delbena, jak daleko jsem v náboženských věcech.
"Ještě jsem nebyla u prvního přijímání," byla má odpověď.
"Tím líp," pokračovala, objímajíc mne, "chci tě této bláznovské frašky ušetřiti, můj anděle. Budou-li ti mluviti o zpovědi, řekni, že ještě nejsi připravena. Představená novicek je mou přítelkyní, je na mně závislá a přimluvím se za tebe.
Pokud se týče mše, musíš na ni chodit, bohužel, stejně jako já, ale tady mám sbírku knih," pravila, ukazujíc mi 30 marokénových svazečků, "půjčím ti je a můžeš je při službách božích číst a nebudeš nic slyšet."
"Oh, má drahá přítelkyně," zvolala jsem, "jak jsem ti vděčná. Mé srdce i můj rozum ti je po vůli a poslechnu tvých rad."
"To, co jsi mi říkala o morálce, není pro mne novinkou, ale nečekala jsem, že budeš tolik nenávidět náboženství."
Slyšely jsme, že přichází společnost.
"Ticho," řekla mi, "mysleme nyní na své potěšení. Polib mne, Julietto."
Musím popsat nyní své vstupující přítelkyně.
Paní de Volmar přijala závoj asi před půl rokem. Bylo jí dvacet let, velká štíhlá, kaštanově hnědá a měla jasnou pleť a báječnou postavu.
Po paní Delbene, jež si ji oblíbila, byla nejsmyslnější účastnicí těchto orgií.
Saint-Elme byla sedmnáctiletá novicka, měla následkem smyslného žáru nádherné oči a božské prsy.
Dvě chovanky, Eliška a Flavie, byly třináct a šestnáct let staré. Postava Eliščina byla velmi něžná, ale dobře vyvinutá.
Postavu Flaviinu bylo možno nazvat skoro nebeskou. Její úsměv byl zvláštní a ukazovala při něm zuby. Také její šíje i pleť byly dokonalé.
"Myslím, že dnes nesvedu ani jedno číslo," pravila paní de Volmar Delbeně vstupujíc, "jsem vyčerpána, má drahá, strávila jsem noc s Fontenillou. Zbožňuji tuto šelmičku. Ještě nikdy jsem nedělala tolik čísel. Ó, má drahá, my jsme prováděly věci!"
"Neuvěřitelné, není-liž pravda?" řekla Delbene. "Ale přece si troufám dnes večer dokázat něco zvláštního."
"U čerta, pak si tedy pospěšme," řekla Saint-Elme, "jsem chlípná, neboť jsem spala sama." Odkryla se a zvolala: "Podívejte se na mou dírku, potřebuje pomoci."
"Delbeno, podívej se přece na Volmarovou," řekla Eliška, "líbá Juliettě zadek: patrně ji pokládá za chlapce a chce ji mrdat odzadu."
"Nevíš, že Volmarová je mužem?" pravila Saint-Elme. "Má klitoris tři coule dlouhý." Přistoupila ke mně a ohmatávala mne se všech stran. "Je dobře urostlá, šelmička," pokračovala, "a přísahám, že ještě před večerem ochutnám její semeno."
"Mám chuť! Nač ještě čekáš? Musíme ještě před výpraskem prosit? Svléknout šaty, přítelkyně!" Okamžitě se objevilo šest božsky nahých děvčat.
"Teď byste mne však mohly trochu poslouchat," řekla prosebně Delbene. "Poslyšte: Julietta si lehne na postel a vy si s ní uděláte jedna po druhé, nač budete mít chuť. Při odchodu každou přijmu já a u mne doděláte, co začnete na Juliettě. Já se však zdržím, abych byla hotova, až po vás po všech."
Rozkazy představené byly přesně splněny. Všechny byly velmi rozvášněné.
Eliška si lehla na okraj postele a lechtala Delbenin poštěváček. Flavia si klekla tak, že měla nohy pod postelí a hlavu ve výši ramen představené a mohla ji pohodlně líbat. Na Elišce ležela Saint-Elme zadkem u jejího obličeje a celé její ohanbí bylo vystaveno polibkům Delbeniným, již Volmarová mrdala zezadu. Musela jsem skupinu doplnit.
Skloněna přes Saint-Elme, nabídla jsem Delbeně zezadu to, co hledala vpředu, a její jazyk skákal neuvěřitelnou rychlostí z mé pochvy do mé řiti a zase zpět. Ssála a lízala, takže byla každou minutu hotova.
"Ó, ďáble," řekla Delbene, odstupujíc rudá jako bakchantka, "kolikrát mi to přišlo! Ale to nevadí, pokračujme! Lehněte si teď všechny na postel. Julietta si od vás po řadě vezme, po čem touží. Ale protože je dosud nováčkem v těchto věcech, budu jí radit a musí být tolikrát hotova až poprosí o milost."
První byla Eliška. "Postav se tak, abys mohla líbat její svěží ústa a přitom ji lechtej. Vezmu si zatím na starost tvůj zadek. Flavia pomůže Elišce při práci. Doporučuji ti zvlášť její pěkné prsy. Chceš-li potěšit Volmarovou, vstrč jí jazyk do zadnice, zatím co ona tě bude lízat. Víš, co uděláme se Saint-Elme?" ptala se představená. "Postaví se tak, abych jí mohla současně lízat zadek i pochvu, a při tom ona totéž udělá tobě. Co se mne týče, jsem docela volná a tobě k službám."
Okouzlená tím, co jsem viděla u Volmarové, zvolala jsem:
"Budu tě mrdat pomocí godemiché do zadnice."
"Velmi dobře," pravila Delbene potěšena, "tady je!"
"Kupředu tedy," pravila jsem. "Začněme. Drahá Volmarová, udělej mi poštěváčkem to, co já dělám Delbene. Chtěla bych lechtat Flavii a Elišku a lízat Flavii kundu." Sedmkrát nás zalil výtok z pochev.
Delbene si všimla, že dávám přednost Saint-Elme, již jsem zbožňovala.
"Protože vidím, že bys chtěla někoho připravit o panenství nebo sama o ně přijít," řekla mi druhého dne Delbene, "musíš mi přísahat, že se už se Saint-Elme nebudeš stýkat a vyplním všechna tvoje přání."
Těšíc se na slíbené požitky, slíbila jsem všechno.
"Dobře," pravila Delbene po měsíční zkoušce. "Jsi rozhodnuta? Koho chceš znásilnit?"
"Což nevidíte, drahá přítelkyně na koho se upírají mé chlípné oči? Na děvče, jež vidíte před sebou - na moji sestru."
Paní Delbene ji však dobře znala a zrazovala mne.
"Dobře," pravila jsem, "dej mi tedy Laurettu. Její dětství (bylo jí sotva deset let), svěží obličej a její urozený původ mne neobyčejně dráždí." Představená v tom neviděla překážku, neboť Lauretta byla sirotek a já jsem již v duchu obětovala její nevinnost.
V předvečer tohoto slavnostního dne mne Delbene pozvala k sobě na noc.
Rozpálena dlouhým rozhovorem s ní, vrhla jsem se jí do náručí. Děkovala jsem jí tisíckrát za práci, jakou si dává s mojí výchovou.
"Jsem ti dlužna víc, než svůj život," volala jsem. "Jakou cenu má život, trávíme-li jej v díře lži a nesmyslů? Buď ujištěna, že tě budu hodna."
Delbene mne stále líbala a projevila naději, že ze mne bude stejně nemravné a bezbožné stvoření, jako je ona sama.
"Protože tedy chceš být zbavena panenství, chci tě hned uspokojit," řekla mi. V opojení chlípnosti si opásala godemické. Nejdřív mne lechtala, aby, jak řekla, uspala bolesti, a pak vyrazila tak mocně, že při druhém nárazu bylo po mém panenství.
Nemůžete si ani představit, jak jsem trpěla; brzy však po hořkých bolestech protržení následovaly syté rozkoše a požitek.
Delbene, již nic nemohlo vyčerpat, toho ještě neměla dost. Přirážela mocně dále, až jsem ji za hodinu prosila o slitování.
Změnila jsem se nyní v něžnou milenku vášnivého milence. Zmocnila se jí a myslím, že nepoznám již ženy, která by byla šílenější v užívání, než ona. Desetkrát za sebou byla v mém objetí hotova.
Když jsme byly obě vyčerpány touto zábavou, vzpomněla si má vychovatelka na svůj slib ohledně znásilnění Lauretty.
"Nezapomněla jsem na to," odvětila paní Delbene, "až dnes večer půjdete spat, musíš se pokusit utéci. Volmarová a Flavia přijdou též; o ostatní se nemusíš starat. Jsi nyní zasvěcena do našich tajemství, buď odvážná, Julietto, a ukáži ti úžasné věci."
Opustila jsem svou přítelkyni a vrátila jsem se domů. Tím víc jsem se však divila, když jsme se doslechla, že jedna schovanka prchla z kláštera. Ptala jsem se na její jméno. Byla to Lauretta.
"Lauretta," vykřikla jsem a k sobě jsem si řekla: "Ó, bože, a právě s ní jsem počítala, právě ona rozpálila mé touhy!"
Ptala jsem se na podrobnosti, ale nikdo mi ni nemohl říci. Pospíchala jsem k Delbeně, abych jí o tom zpravila, našla jsem však její dveře zamčeny a nemohla jsem ji před smluvenou hodinou nalézti. Ah, jak pomalu mi ubíhal čas!
Konečně přišla naše hodina. Volmarová a Flavia šly napřed a zastihla jsem je již u Delbeny.
"Jak dostojíš svému slovu?" ptala jsem se představené. "Lauretta zmizela. Kdo ji nahradí?" A dodala jsem: "Ah, nepoznám již nikdy rozkoše, kterou jste mi slíbily."
"Julietto," odpověděla mi velmi vážně paní Delbene, "první podmínkou přátelství je důvěra. Chceš-li být jednou z nás, musíš být opatrnější a ne tak zlostná. Což je pravděpodobno, že bych ti slíbila zábavu, kdybych ti ji pak nemohla poskytnout, a důvěřuješ tak málo mé obratnosti a mé moci, že máš strach o splnění svých přání? Pojď za námi, ale tiše. Neřekla jsem ti, že uvidíš něco zvláštního?"
Delbene rozžala malou svítilnu a šla napřed. Následovala jsem ji s Volmarovou a s Flavií ke kostelu. Jaký byl můj údiv, když tam otevřela hrobku sestupovala do sídla smrti! Mé společnice šly tiše za ní a jenom já jsem nedovedla skrýti trochu strachu. Volmarová mne však uklidnila a brzy jsme byly v podzemním prostoru, určeném pro pohřbívání mrtvých klášternic. Šly jsme dolů po schodech a přišly jsme do skvěle vyzdobeného sálu, jehož větráky vedly na hřbitov. Ó, milí přátelé! Koho jsem tu našla! Laurettu, vyšňořenou jako panny, které bývaly obětovány Bakchovi, dále abbé Ducroze, biskupského vikáře z Paříže, a našeho zpovědníka pátera Téléma.
"Má strach," řekla Delbene a přistoupila k oběma mužům a představila mne jim.
"Uvidíš, ty neviňátko, že se tu scházím jen k mrdání a zločinům. Vstupujeme do říše mrtvých jen proto, abychom byli co nejdále od živých. Kdo má tak zkažené sklony jako my, ten by se nejraději skryl do středu země, jen aby unikl lidem a jejich nesmyslným zákonům."
Nyní poručila Delbene Volmarové, aby mne svlékla.
"Ducroz bude Juliettu obrábět zpředu, Volmarová jí bude lízat zadek; já si lehnu pod Volmarovou a budu ji svým jazykem líbat poštěváček. Télém mne při tom bude mrdat a dráždit Laurettě pochvu.
A pak mne mrdejte odzadu," pokračovala, "jeden po druhém, poslužte si, tady je můj zadek! Julietto, zde je tvá oběť," ukázala na Laurettu, "zprzni ji zepředu i zezadu. Téléme a Ducrozi, vy si sedněte vedle mne, chci mít vaše údy v rukou.
Čerta! Jsou tvrdé a trčí k nebesům! Kupředu, přátelé, zpracujte můj nenasytný zadek! Ať utiší proudy vašeho semene můj žár. Julietto, chci lízat tvou kundu, zatím co mne narážejí zezadu. Volmarová ať si vleze na tebe a zlíbej všechny její vnady! Pravicí lechtej Flavii, levou rukou stiskni Laurettě zadek."
Její přání byla splněna.
Protože mi byla určena role obětníka, navlékli mi veliký umělý úd, dříve namaštěný.
Lauretta byla přivázána na stoličku tak, že její roztažené nohy a ruce byly kruhy připevněny k zemi. Télém jí držel hlavu a Ducroz si vlezl na mne zezadu.
Poblíže stojící oltář posloužil představené jako lenoška.
Lauretta byla strašně roztržena. Povzbuzovali mne však se všech stran, a já sama jsem byla tolik rozčilena, že jsem si počínala jako nejžhavější milenec. Potoky krve a příšerný křik naší oběti nám ukázaly, že operace neměla hladký průběh. skutečně byla maličká tak poraněna, že jsme se báli o její život.
Delbene však vykřikla:
"Ta kurva je naším majetkem, nešetřte ji. Nejsem za ni nikomu odpovědna."
"Ona však zemře!" namítla jsem.
"Dále," volala abatyše, jejíž příšernou povahu jsem poznala teprve nyní. "Nepřestávej, dokud nebudeš plně ukojena."
Dostavilo se mi to ještě jednou a megera se přiblížila s otázkou: "Je mrtva?"
"Je na tom hůř než po prvním útoku," řekl Ducroz.
"Co mi záleží na jejím životě? Ať třeba pojde!"
"Má drahá Delbene, jak chceš potom zabránit neštěstí?"
"Ránu, kterou utrpíš ty, zahojím mastí. Lauretta je naším výhradním vlastnictvím a stane se obětí naší rozkoše. Nyní pojďme jíst."
Lauretta nás obsluhovala a brzy jsme viděli, že je také obětí. Neudělala krůčku bez rány nebo poličku.
Bylo veliké horko a mi byli všichni nazí. Volmarová se přiblížila se sklenicí punče k oběma mužům, kteří do nápoje musili vstrčit své ocasy. Pak jim třela údy, až do něj vypustili své semeno.
"Dovolím to jen, když se přidá Juliettina moč," řekla představená.
Namočila jsem do směsi a celá společnost pila.
Když jsme byli nasyceni, přerušila Delbene stolování. Julietta šla do jejího pokoje aby si trochu pohovořily.
"Poslyš, Julietto, je neuvěřitelno, jak mnoho potřebuješ poučení..."
Právě při těchto slovech vstoupil mou matkou poslaný lokaj, jenž přinesl představené zprávu o hrozném úrazu mého otce. Matka žádala, abych se sestrou hned opustila klášter.
"Hrome," řekla Delbene, "zapomněla jsem ti spravit tvé panenství; počkej, andílku, vezmi si tuto nádobku, namaž se vždy ráno a večer po devět dní myrtovou esencí. Buď jista, že desátý den budeš zase čistou pannou, jako by se ti nikdy ni nestalo." Pak mne odevzdala lokajovi s rozkazem, abychom se vrátili co nejdříve.
Můj otec zemřel a po tomto neštěstí následovalo nové. Do měsíce zavřela oči i matka a my byly obě opuštěny. Justina, jež nevěděla o mých stycích s představenou, nedozvěděla se ani o mé návštěvě u ní.
"S vaší bídou, která vás tísní, odkazuji vás na Eufrosinu. Věnovala se bez nátlaku řemeslu kurvy - udělejte totéž, bude-li nutno. Nenavštěvujte mne však již. Možná, že budete mít neúspěch a bídu a budete potřebovat peníze nebo doporučení. Nemohla bych vám dát ani jedno ani druhé."
S těmi slovy přerušila Delbene rozmluvu a nechala mne stát v úžasu.
Hned jsem se vrátila s rozhodnutím, že uposlechnu její rady, která mohla být nebezpečnou. Na štěstí jsem si ale vzpomněla na jméno a adresu paní, o níž Eufrosina jednou mluvila, a spěchala jsem k ní.
Duvergierová mne přijala neobyčejně laskavě.
Skvělý prostředek Delbenin oklamal stejně její bystrozrak, jako ostatně každého; rozešla jsem se se sestrou a začala jsem novou životní dráhu, zcela odlišnou od její.
Má učednická léta byla velmi hořká a tak mne zkazila, že musím přejít podrobnosti, abych nemusila před vámi kreslit obraz nejdivočejších výstředností.
U paní Duvergier bylo nyní šest žen, ale více než tři sta jich bylo v jejích službách. Dva lokajové pět stop a osm palců vysocí s nelidskými údy a dva 14 a 15 letí jockeyové byli u ní k disposici těm, kdož toužili po lásce, a když nestačili, měla náhradu v osmdesáti mimo dům žijících mužích.
Během šesti týdnů prodala tato obratná ničema mé panenství aspoň padesáti osobám a každý večer opravovala mou natrženou nevinnost mastí. Protože všichni tito lupiči panenství byli velmi neohrabaní, ušetřím vás jednotlivostí.
Krásnou Fatimu, nejmilejší z mých společnic, ohromně těšilo mé vyprávění. Měla více štěstí, neboť ukradla jednomu knížeti tobolku s padesáti louisdory, aby se odškodnila za utrpěné bolesti.
"Jak jsi se toho mohla odvážit?" ptala jsem se.
"Když to jde, má drahá - svědomí mi to neztíží!" odvětila. "Peníze těchto ničemů jsou určeny pro nás a byly bychom hloupé nehrabat, kde je vidíme. Jsi snad tak hloupá, že vidíš v krádeži něco špatného?"
"Ó, ty zkažené děvče," odvětila jsem "ty zkazíš úplně i mne. Cítím jasně, že takové ničemnosti by mne jen těšily. Ale pokračuj, budu tvou učenlivou žačkou. - Dovolí ti to Duvergierová?"
"O to se nestarej," řekla Fatima.
Druhého dne časně ráno odvezl nás fiakr navenek. Vstoupily jsme do odlehlého, ale vybraně vypadajícího domu. Přijal nás sluha, a když nás uvedl do skvěle zařízeného pokoje, zmizel. Teprve když kočár odejel, svěřila se mi Fatima.
"Víš, u koho jsi?" ptala se.
"Ne", odvětila jsem.
"U velmi zvláštního muže," pokračovala má společnice. "Oklamala jsem tě, když jsem ti ho vydávala za svého milence. Ve skutečnosti je mým dobrým klientem a já podvádím paní Duvergier. Co si vysloužím, patří tedy jediné mně; není to však zcela bez nebezpečí..."
"Vysvětli mi to blíže," odvětila jsem živě, "vzbuzuješ mou zvědavost."
"Jsi u nejslavnějšího pařížského zloděje. Dorval se živí krádežemi a při svém povolání užívá největších rozkoší. I při projevech milostných vášní musí míti dojem, jako by naše důkazy přízně kradl, takže se musíme tvářit, jako bychom nebyly placeny, ačkoliv jsem dostala peníze již napřed. Zde je důkaz, Julietto: Těchto 10 louisů patří tobě; nechávám si pro sebe stejně.
Tento muž stopuje pomocí nesčetných zvědů bohaté cizince, přicházející do Paříže. Přijímá a hostí je v přítomnosti žen našeho druhu a my musíme hosty při aktu vášně okrádat. Odevzdáváme mu všechno a dostáváme vedle svého platu ještě čtvrtinu kořisti.
Dnes přijdou dva nebo tři cizinci; po jídle jdeme vždy po párech do pokojíku. Olup obratně tvého; já se již o svého postarám. Dorval se bude dívat z úkrytu. Až bude po všem, uspíme nápojem své oběti a strávíme zbytek večera s pánem domu, jenž po několika hodinách vždy odchází."
Sotva jsme domluvily, vstoupil Dorval. Mohlo mu býti čtyřicet let a zářil laskavostí a duchem. Zdálo se, že umí skvěle svádět, což hrálo v jeho povolání velkou úlohu.
"Fatimo, čekám dva Němce, kteří hoří touhou poznati nějaká pěkná děvčata. Jeden z nich nosí diamant v ceně 20.000 tolarů; toho nechám tobě, Fatimo. Druhého přidělím vám, Julietto. Vykonejte dobře svou úlohu a uvidíme se ještě častěji."
Vstoupily jsme. Scheffner, můj ctitel, byl stár 45 let, žrout a hlupák. Kohout, jejž měla oškubat má přítelkyně, jmenoval se Konrád. Byl opravdu jako poset démanty, jinak se však úžasně podobal svému příteli.
Fatima, jež byla stejně krásná jako obratná, popletla brzy ubohému Konrádovi hlavu a také má nevinnost a bázlivé chování získaly mi velmi rychle Scheffnerovo srdce.
Dorval, jenž chtěl každou z nás zvláště pozorovat, zdržel Konrádovu vášeň pod záminkou, že má jen jednu místnost určenou holdování Venuši, - a já jsem se dala s Scheffnerem do práce.
Dobrý Němec byl docela okouzlen a stále neměl dost mazlení. Bylo horko a řekla jsem mu, aby se svlékl docela do naha. Abych ho více rozdráždila, svlékla jsem se též, a zatím co na mne vlezl a tiskl zamilovaně hlavu na má prsa, prohledala jsem nerušeně jeho šaty pravou rukou. V pravé kapse jeho obleku jsem našla peněženku a skryla jsem ji rychle pod matraci našeho lůžka lásky.
Někdo zvonil. Objevilo se děvče, jež hodného Němce upravilo a nabídlo mu nápoj s příslušným obsahem; pak ho zavedlo do pokoje, kde upadl v hluboký spánek, že ještě za osm hodin chrápal. Sotva byl odbyt, vstoupil Dorval a řekl:
"Jste okouzlující, slečno." Při tom mne objal a pokračoval. "Viděl jsem všechno. Podívejte se na můj úd, jenž je tvrdší než železná tyč; tolik jste mne vzrušila."
Pak se se mnou vrhl na pohovku a poddal se své vášni: ukrást mi vystříknuté semeno z pochvy. Ssál tak zručně a uměl jazykem vniknout tak hluboko, že jsem ho opravdu zaplavila.
Potom šel k mé přítelkyni. Protože jsem ho nyní mohla pozorovat, viděla jsem, že i jí vložil hlavu mezi stehna a stejně jí vyssál semeno vstříknuté Konrádem. Schoval pak kořist a oběma Němci jsme byli jisti; odebrali jsme se do rozkošného pokojíku, kde nám Dorval - když udělal ještě jedno číslo - podal vysvětlení svých zvláštních sklonů. Blížila se noc a Dorval nás ještě potřeboval.
Vstrčil oba Němce do kočáru a poručil svým lidem, kteří mu při takové práci vždy pomáhali, aby je vyhodili v některé liduprázdné ulici a nechali je tam nahé ležet.
Rozkaz byl přesně splněn. Oba Němci spali jako mrtvoly a dozvěděly jsme se později, že je vysadili v temné uličce poblíž nového boulevardu. Druhého dne byli odvedeni na policejní komisařství, kdež je brzo propustili, když nemohli proniknout záhadou tohoto dobrodružství.
Když je odnesli, dal nám Dorval přesně čtvrtinu kořisti a odešel.
Musily jsme se také vzdálit. Venku čekal kočár a za pět čtvrtí hodiny jsme zas byly u matky našeho bordelu.
Paní Duvergier ještě spala, proto jsme vklouzly do svých pokojů.
"Nemluv o tom," řekla Fatimu, "Duvergierová nemusí nic vědět. Víš, že se to vše děje za jejími zády. Tím, co jsi se právě u Dorvala naučila, můžeš při každé příležitosti vydělat tři až čtyřikrát více než dosud."

Na mém těle se vystřídalo 15 až 16 mužů měsíčně s více méně všedními příhodami, když jsem byla poslána k muži jménem Noirceuil, jenž se choval tak zvláštně, že o něm přece musím vyprávět.
Ve své neuvěřitelné rafinovanosti žádal tento okouzlující muž, aby jeho paní byla svědkem našeho hýření a aby jej při tom obsluhovala.
Paní de Noirceuil byla velmi hezká a nejvýš dvacet let stará. Byla v mládí spoutána se svým 40letým a zhýralým mužem.
Oba čekali v budoáru, do něhož jsem vstoupila. Na znamení zvonkem se objevili dva nazí hoši ve stáří 16 a 18 let.
"Slyšel jsem, srdíčko, že máte nejkrásnější zadek na světě," řekl mi Noirceuil. "Dovolte, ať se podívám. Paní," pokračoval obrácen k své manželce.
"Můj pane, žádáte věci --" odpověděla ubohá paní.
"Zcela jednoduché, madame. Děláte to už tak dlouho, že jste si už mohla zvyknout."
Zarděla jsem se za tu ubohou ženu a chtěla jsem jí ušetřit námahu a svléci se, ale Noirceuil mi v tom zabránil a vyjel si na svou paní tak, že konečně uposlechla. Během této předehry dal se Noirceuil líbat od jednoho chlapce a zpracovával ji rukou. Jeden hoch mu lechtal zadnici, druhý úd.
Když jsem byla nahá, přivedla mne paní Noirceuil na rozkaz svého muže k němu a ten ničema mi líbal s vilnou chlípnosti zadek. Brzy byli oba chlapci, dík obratným rukám jeho paní, v stejném stavu jako já.
Noirceuil a jeho paní se svlékli též a ničema si nevybíral, ale pomiloval nám všem bez rozdílu pohlaví zadnice. Když byl konečně dosti rozdrážděn, poručil své manželce, aby mne položila na pohovku břichem dolů, a když navlhčil jazykem dostatečně otvor mé zadnice musila do něj zavésti jeho úd, který byl sedm palců silný a jedenáct palců dlouhý.
Následkem toho jsem jej pojala jen s velikou bolestí. Přece však vnikl dovnitř až po sáček a při tom do jeho zadku vnikl jeden z hochů. Pak položil ten lotr svou paní vedle mne a vystavil ji stejným výstřelkům, jimž poddával své vlastní tělo.
Zůstal totiž ještě jeden úd volný. Noirceuil jej chytil, a jak ležel na mně, vstrčil jej do něžné zadní dírky své drahé manželské polovice. Okamžik se zdálo, že se chce bránit, ale její příšerný manžel ji silnou rukou přemohl.
"Nyní jsem spokojen," pravil, když všechno klaplo.
"Jsem mrdán, sám mrdám pannu zezadu a mé paní se vede stejně. Nic nechybí mé úplné rozkoši."
"Ó, můj pane," zvolala ubohá manželka, "přivedete mne k zoufalství."
"Samozřejmě, paní, a musím vám s otevřeností, na niž jste u mne zvyklá, doznat, že by můj požitek byl mnohem menší, kdyby se vám to líbilo."
Když bylo všechno hotovo, změnili jsme polohy. Sám Noirceuil, jenž stále tyranisoval svou ženu, dostal chuť na něco nového, a poručil jí proto, aby se připravila na věci jí známé.
"Jak, můj pane," odpověděla tato nešťastnice, chcete tedy zase provádět to hnusné svinstvo?"
"Stále, madame."
A přinutil ji, aby si lehla na pohovku a přijala do úst jeho semeno, které zanechal v mé zadnici. Vypustila jsem všechno; trochu s potěšením ze zla, že může neřest tolik pokořovat ctnost.
Nešťastnice všechno spolykala a myslím, že by ji byl její muž při nejmenší neposlušnosti zmlátil. Těmi hnusnými věcmi byl strašný manžel povzbuzen k novým ničemnostem.
Paní Noirceuil si musila lehnout a přijmout po řadě úd svého muže a obou chlapců. Konečně znásilnil Noirceuil oba mladíky, při čemž se dráždil zadnicí své ženy.
Na konec tyto ničemnosti vyvrcholily. Noirceuil slíbil tři louisy tomu z nás jenž jeho paní nejvíc ublíží. Směli jsme použít všech prostředků. Nohou, pěstí, facek i ran do žeber. Zločinec se dráždil pohledem na tento výprask. Nedovedete si představit naši vynalézavost, s jakou jsme nešťastnici mučili. Noirceuil, jemuž se má postava a mé ničemnosti zalíbily, zdržel mne a oba mladíky na večeři. Jedli jsme v rozkošném pokojíku docela nazí a obsluhovala nás stejně nahá paní de Noirceuil.
Noirceuil měl ducha a dovedl své bláznovství znamenitě ospravedlniti. Pokoušela jsem se mu vyčítat jeho chování k své paní.
"Nemáte právo," řekla jsem mu, "zacházet tak s tímto ubohým stvořením."
"To nemám, pravda," řekl, "ale jen s hlediska mé paní. Co se mne týče, není nic správnějšího, než co jsem udělal. Důkaz je v tom, že mne nic na světě tak nepotěší. Každá vášeň má dvě formy, Julietto, a jenom příroda mi vnukla tuto vášeň, čímž je mé chování přirozené."
Paní de Noirceuil a oba chlapci usnuli.
"Jsou to hlupáci, jsou pouze nástroji naší chlípnosti a příliš tupí, než aby na to mysleli. Tvůj jemný duch se mi líbí, Julietto. Vidím, že jsi docela zlá."
"Zcela mimořádně, můj pane, rozpaluje mi to hlavu."
"Dostaneš se daleko, mé dítě. Miluji tě a chci si tě tu nechat. Nevrátíš se už k Duvergierové."
"Ale, můj pane, co vaše žena?"
"Ta se již poddá; budeš v mém domě vládnout a jen tebe budou poslouchat."
"Příroda mne stvořila k lásce, pojď ukaž mi svůj krásný zadek, Julietto."

Zůstala jsem tedy v jeho domě. Nechtěl mne ani pustit k Duvergierové pro moje zavazadla. Druhého dne mne představil služebnictvu a známým jako sestřenici, jež má v domě všechna práva.
Bylo mi skoro nemožno třebas jen na chvíli navštíviti svou bývalou matronu. Když se mi to podařilo, dělala jsem, jako když mi na ní záleží.
"Pojď, drahá Julietto," řekla Duvergierová, když mne spatřila, "mám ti říci tisícero věcí." Zavřely jsme se do pokoje a ona začla:
"Poslyš, Julietto, nevím, jak si představuješ své nové postavené. Ale kdyby sis myslela, že jako vydržovaná milenka musíš být věrná svému muži, jenž má do roka aspoň 700 až 800 jiných, mýlila by ses velmi, můj andílku."
"Bezpochyby, madame. Budu k vám stále přicházet; jednak pro svoji radost jednak z prospěchu. Ale řeknu vám přímo, že pod 50 louis nejsem k mání."
"Jistě se udržíš," řekla Duvergierová, "chci mít jen tvůj souhlas, peníze jsou vedlejší. Budeš-li poslušná, ochotná a nebudeš-li nikdy odporovat, opatřím ti celé hory peněz."
Opustila jsem ji brzo, neboť bylo již pozdě a bála jsem se, aby nebyl Noirceuil znepokojen mou dlouhou nepřítomností.
Paní de Noirceuil nebylo docela lhostejno, že jsem převzala vedení domácnosti. Denně plakala z nenávisti ke mně.
Bydlela jsem lépe než ona, byla jsem lépe obsluhována, měla jsem lepší šaty a svůj vůz jen pro sebe. Můžete si představit, jak mnou opovrhovala.
Přece se však Noirceuil tak nechoval jen z lásky ke mně. Viděl v mé společnosti jen prostředek k zločinu. Neboť jeho hříchy bývaly velmi dobře rozmyšleny.
Pravidelně denně mu dodávala Duvergierová jednu pannu, jež nesměla být starší šestnácti a mladší 15 let. Za každou platil sto tolarů a Duvergierová ručila dvacetipěti louisy, kdyby Noirceuil dokázal, že děvče nebylo úplně panenské. Přes toto opatření byl každodenně oklamán, jak vám dokazuje můj případ.
Zasedání konalo se pravidelně večer. Oba chlapci, madame de Noirceuil a já jsme se tu vždy sešli a Noirceuilova něžná a nešťastná choť bývala obětí jeho zvláštního poblouznění. Později všichni odešli a já jsem večeřela sama s Noirceuilem, který usínal v mém náručí.
Již pár dní po mém odchodu poslala Duvergierová pro mne.
Měla jsem se sejít s milionářem, jenž na svých zábavách nešetřil a jenž každého, kdo posloužil jeho hanebným zvrácenostem, zasypával penězi.
Šest rozkošných děvčat z domu Duvergierové provázelo mne k tomuto Kroesovi, ale jen já sama jsem měla být předmětem jeho uctívání; ostatní sloužily jen jako kněžky.
Když jsme přišly, vpustili nás do kabinetu potaženého hnědým hedvábím a naše vůdkyně nám poručila se svléci. Nahou mne zahalila do černého, stříbrem vyšívaného závoje, aby mne odlišila od mých společnic.
Konečně vstoupil Mondor. Byl asi 60 let stár, malý, sražený, měl však živé a smyslné oči. Přistoupil ke mně a řekl mi jakousi něžnost, jaké nalézáme v slovníku pasáků.
"Dobře, jsou-li dámy připraveny, můžeme se dát hned do práce." Následující scéna lásky měla tři akty.
Zatím co jsem budila ústy velmi slabý život tohoto zpustlíka, postavilo se mých šest společnic do tří skupin, představujících nejdivočejší výjevy saphické lásky.
Tyto předehry trvaly asi půl hodiny, než jsem zpozorovala nějaký pokrok u svého šedesátníka.
"Krásný anděle, zdá se mi, že tyto kurvy mi jej ještě postaví. Ukažte teď své zadní tváře, hned se pokusím dostat se do nich."
Mondor však přecenil své síly.
"Musíte se postavit všechny okolo mne."
Pak nás ozbrojila domácí paní karabáči a každá z nás musila po řadě bičovat scvrklý zadek ubohého Mondora.
Na konec krvácel, potil se, vzdychal a prosil nás o pomoc.
"Ach, mé dámy," řekla jeho hospodyně a mazala rozdrásaný zadek pánův kolínskou vodou, "znám jen jediný prostředek, který by pánovi vrátil život."
"Jakýpak?" ptala jsem se.
"Nu, položím ho na pohovku. Vy, milá Julietto, si musíte kleknout před něj a ve svých růžových ústech zahřát jeho chladný úd. Jinému by se to asi nepodařilo. Vy, mé dámy, s ním musíte provést po řadě tři zvláštnosti. Nejdřív ho důkladně zfackujete, pak mu naplivete do obličeje a na konec ho budete tahat za nos. Podivíte se účinkům."
Vše se stalo podle jejích slov a musím doznat, že výsledek byl podivuhodný. Balon se v mých ústech nadouval a dalo mi práci udržeti jej.
Konečně se líný úd nadmul tak, že jsem se bála, aby mi neroztrhal ústa, a Mondor dal služce znamení, aby všechno připravila.
Stará mne postavila, jak je to potřebí při sodomii, a Mondor se zuřivě vrhl do chrámu nejsladší rozkoše.
Přece to však nebylo ještě všechno. Nejdříve se musila jeho hospodyně ozbrojit obrovským godemické a vlézti na něj zezadu, stejně jako to dělal on mně. Za druhé si musila jedna dívka kleknout pode mne a jazykem mi lízat pochvu, aby slyšel mlaskání. Za třetí jsem musila v každé ruce svírat jednu krásnou zadnici. Konečně dvě děvčata musila své lejno vyprázdnit do úst a na čelo chlípného kozla. V těchto rolích jsme se tak dlouho střídaly, až se podařilo Mondorovi bídné své semeno vypustit do mého zadku.
"Má krásko," řekl mi Mondor, "odvlékaje mne do odlehlého kabinetu a louče se s ostatními ženami, musíte nyní napodobit své společnice a poskytnout mým ústům své božské lejno a šťávu, jíž jsem zavlažil váš zadek."
"Ráda, můj pane," odpověděla jsem ochotně, "jsem připravena vás poslechnout."
"Ach, božské děvče, už si to nikdy neudělám tak pěkně!"
Při vstupu do tohoto pokojíku jsem zpozorovala na psacím stole dosti veliký balíček a zdálo se mi, že jeho obsah by hezky rozmnožil můj majetek.
Sotva jsem jej spatřila, zchvátila mne v srdci touha po něm. Ale jak to provést? Byla jsem nahá a kam bych skryla ten dosti veliký balíček.
"Nepotřebujete něčí pomoci?" ptala jsem se Mondora.
"Ne, toto poslední blaho užiji docela sám, stávají se při tom všelijaké chlípné věci," pokračoval finančník.
"Ó, to nevadí, potřebujeme přece někoho."
"Myslíš, můj anděli?"
"Zajisté, pane."
"Nu, podívej se tedy, zda neodešly všechny ženy, a pusť jsem tu nejmladší. Její zadek se mi líbil nejvíce."
"Ale, můj pane, neznám váš dům a ostatně nemám žádné šaty."
"Zazvoním tedy."
"Nedělejte to, pane, nechci, aby mne vaši sluhové takto viděli."
"Vždyť přijde jen ta stará."
"Ale kdežpak, ta přece doprovází děvčata."
"Ó, kolik času jsme již ztratili," a s těmi slovy odběhl ten hňup do pokoje, z něhož jsme přišli, nevšímaje si, že mne nechává samotnou uprostřed svých pokladů.
Neměla jsem již důvodu, abych se mírnila, jako u Noirceuila. Neztrácela jsem ani okamžik. Jak mi můj muž ukázal záda, zmocnila jsem se balíčku a dobře jej skryla.
Sotva jsem byla hotova, již mne Mondor volal. Děvčata ještě neodešla a chtěl, aby se následující scéna odehrála na stejném místě jako předchozí. Nejmladší děvče musilo lízat jeho úd a on mu naplnil ústa semenem, a pak jsem je já poskytla jemu, smíšené s jeho oblíbeným pokrmem. Nevšiml si ničeho a odjely jsme v sedmi kočárech s bohatou odměnou.
"Oh, bože," řekla jsem, když jsem se vrátila k Noirceuilovi a mohla jsem v klidu prohlédnouti svůj nový majetek.
Je možné, že by nebesa požehnala hned mojí první krádeži? Balíček obsahoval peněžní poukázky na 60.000 franků.
Neváhala jsem a uložila co nejlépe u Mondora ukradené peníze. Krádež jsem musila Noirceuilovi zatajit, neboť by v tom měl důkaz pro moji nevěru a bál by se ještě o svůj majetek. Proto jsem se rozhodla, že mu ničeho neřeknu a že budu své úspory i nadále takto rozmnožovat.
Brzy mi Duvergierová poskytla novou příležitost.
Šlo o to, abych se zúčastnila hostiny u muže, jehož vášní bylo bičovati děvčata.
Sešla jsem se s třemi okouzlujícími stvořeními v kavárně u brány sv. Antonína, vstoupily jsme do kočáru a jely ke knížeti Dennemarovi na jeho překrásné letní sídlo Saint-Maur.
Nejstaršímu děvčeti nebylo ještě 18 let a jmenovalo se Minetta. Líbila se mi tolik, že jsem stěží udržela, abych ji nezahrnula chlípnými něžnostmi. Druhé dvě byly 16 a 14 roků staré a stejně rozkošné.
Dozvěděla jsem se, že kníže byl sveden mým mládím a krásou, že se odřekl své zásady: nezadávati si ve společnosti s děvčaty. Mé společnice byly mladé modistky, jimž podobné scény byly úplně cizí.
Nyní byly svedeny velkými obnosy, jež kníže sliboval, a ujištěním, že se jejich panenství nic nestane. Každá jsme dostaly 50 louisů. Naše vůdkyně nás přivedla do nádherného pokoje a poručila, abychom se svlékly.
Mohla jsem pohodlně pozorovat nevinné půvaby svých mladých kamarádek. Jejich postavy byly velmi něžné, prsy svěží a jejich zadnice opravdu okouzlující. Pokryla jsem děvčata něžnými polibky a ona mi odpovídala s takovou nevinností, že jsem byla v jejich náručí brzy hotova. Tak jsme se bavily asi tři čtvrtě hodiny, až konečně vstoupil krásný, velký, polonahý lokaj a sdělil nám, že máme vstoupit podle stáří.
Přišla jsem tedy třetí na řadu. Pokoj, v němž nás kníže přijal, byl okrouhlý a celý obložený zrcadly a uprostřed stál asi deset coulů vysoký porfyrový sloup. Musila jsem vystoupit na tento podstavec a komorník spoutal mé nohy bronzovým kruhem; ruce jsem měla přivázány nahoru provazem.
Nyní přistoupil ke mně sám kníže, jenž dosud ležel na pohovce. Měl hnědou hedvábnou vestu, od boků dolů byl však úplně nahý. V levé ruce držel tenkou, černým páskem obtočenou metlu.
Knížeti bylo asi čtyřicet let a rysy jeho obličeje byly velmi tvrdé.
"Lubine," řekl svému sluhovi, "tahle se mi líbí víc než ty ostatní, její zadek je kulatější, pleť jemnější a obličej zajímavější a lituji jí, neboť bude trpět stejně."
S těmi slovy přistoupil ošklivec ke mně, políbil moji zadnici a kousl mne do ní.
Vyrazila jsem výkřik.
"Ach, ach, zdá se mi, že jste citlivá, tím hůř neboť ještě nejsme hotovi," řekl a cítila jsem, jak se jeho ostré nehty vrývají do mého masa. Mé výkřiky toho zločince je potěšily, a on vjel dvěma prsty do mé pochvy a vytáhl je teprve, když byla jemná kůže úplně roztržena.
"Triumfuji, Lubine," řekl svému komorníkovi a ukázal mu své zakrvácené prsty, "mám kůži z její pochvy." Při tom jí pokryl špičku Lubinova pyje, jenž byl neobyčejně vzrušen. Pak otevřel malou, zrcadlem zakrytou skřínku a vytáhl dlouhou guirlandu spletenou ze zelených listů. Nevěděla jsem, co s tím udělá, ale jak se přiblížil, viděla jsem, že je poseta trny.
Nyní ji obtočil se svým pomocníkem třikrát nebo čtyřikrát okolo mého těla, takže bylo celé kromě zadních tváří rozedráno. Jenom ony zůstaly odkryty a nabízely se ranám metly toho zpustlíka. Deset poměrně lehkých ran přecházelo strašné bouři, jež zavalila můj zadek.
"Kupředu, k čertu, nešetřit jí," křičel a víc než dvěstěkrát mne udeřil bez přerušení. Zatím co mne týral, pokoušel se jeho sluha vyssát mu jed, jenž jej dělal tak zlým.
"Ach, ta kurva, potvora - oh, jak se štítím žen - proč je nemohu zničit ranami biče - ah, konečně krvácí. Cucej, Lubine, cucej jsem šťasten, vidím krev."
Přiblížil se ústy k mé zadnici a opatrně sbíral krev, která stékala. Pak pokračoval: "Vidíš, Lubine, že mi nestojí a proto musím bičovat dál, a až se mi postaví, nepřestanu, dokud nebudu hotov. Kupředu, holka je mladá, něco vydrží."
A nyní začal znovu krvavý obřad, přece však se změnou, neboť Lubin svého pána již nelízal, nýbrž bičoval býkovcem, stejně jako on mne.
Byla jsem pokryta krví. Mlátil mne do stehen a zkrvavěl celý podstavec; nevěděla jsem, která část těla mne bolí více, až konečně můj chlípností říjící kat poručil, aby mne rozvázali. Chvějíc se, přikročila jsem k němu.
"Lechtejte mne," pravil a líbal mi stopy své surovosti, "nebo ne, lechtejte Lubina, to je mi milejší."
Lubin mne chytil a přitiskl k sobě, jak jsem byla ještě ovázána ostnatou guirlandou. Stál tak, že kdyby má snaha měla úspěch, musilo by jeho semeno vystříknout do pánova obličeje.
Konečně byl sluha hotov a obličej jeho pána byl zaplaven jeho spermatem. Dennemar si však svoje šetřil na větší chlípnosti.
"Jděte ven," řekl mi, když byl Lubin hotov. "Než se vrátíte, musím vyřídit vaši čtvrtou přítelkyni."
Otevřely se mi dveře a ve vedlejším pokoji jsem viděla děvčata, jež byla na řadě přede mnou. Ale, spravedlivý bože, v jakém stavu jsem je spatřila! Byla na tom hůře než já. Jejich dříve svěží a bílá těla vypadala nyní hrozně. Nešťastnice plakaly a litovaly, že podnikly takové dobrodružství.
Jen já jsem byla hrdá, silnější a pamatovala jsem na své odškodnění. Polootevřenými dveřmi jsem viděla do ložnice knížete a směle jsem vstoupila. Spatřila jsem ihned tři věci: plnou peněženku, krásný diamant a báječné hodinky. Rychle jsem otevřela okno a viděla jsem, že vedou ke dveřím, jimiž jsme vstoupily. Popadla jsem punčochu, všechny tři věci jsem vstrčila do ní a hodila jsem ji do křoví pod okny. Pak jsem se vrátila ke svým společnicím.
Po chvilce pro nás přišel Lubin. Nyní nás chtěl velekněz obětovat všechny najednou. Podstavec byl již pryč. Lubin poručil, abychom si lehly do středu pokoje na břicho. Uspořádal nás tak obratně, že bylo vidět pouze naše zadnice.
Jen si pomyslete, v jakém stavu byl kníže, když k nám přistoupil a lil na nás vařící se olej. Na štěstí krise netrvala dlouho.
"Ach, shořte přece, kurvy!" křičel a mísil své semeno do vařící se tekutiny.
"Ach, jsem hotov."
Zdvihly jsme se v takovém stavu, že jedině lékař by jej dovedl popsati. Trvalo také deset dní, než se zahojily stopy těchto strašných scén.
Ať jsem byla sebe více zničena, přece jsem neztratila hlavu a při odchodu se mi podařilo zmocniti se mého pokladu, jenž mne měl odškodnit za utrpěná muka.
Noirceuilovi jsem vzkázala, že jsem nemocná a že ho prosím o pár dní klidu, což on, nejsa nijak zneklidněn nebo zamilován, rád přijal.
Desátého dne jsem byla svěžejší než předtím a mohla jsem v klidu prohlédnout svou kořist. Našla jsem v peněžence 300 louisdorů, diamant v ceně 50.000 franků a hodinky byly odhadnuty na 1000 tolarů. Přidala jsem obnos k ostatním úsporám, takže jsem nyní měla téměř dvanáct tisíc liber renty.
Tak uběhl rok, v němž jsem zažila ještě několik dobrodružství, ale takové štěstí jsem, již neměla nikdy.
Noirceuil, jenž mne vůbec nemiloval, vydával přece na mne mnoho peněz. Vyplácel mi ročně 24.000 franků, a přičtete-li k tomu rentu 125.000, které jsem si sama vydělala, musíte uznat, že se mi nedařilo zle.
Jednoho dne mne prosila přítelkyně o pomoc pro svého příbuzného, jemuž se přihodilo cosi nepříjemného. Řekla, že bych mohla pohnout k zakročení svého milence, jenž měl veliký vliv na ministra..
Proti své vůli jsem dostala chuť někoho obšťastnit, přikývla jsem a mladík se objevil.
Nebesa! Jak jsem byla překvapena, když jsem v něm poznala Lubina. Ze vší síly jsem se snažila skrýt svůj zmatek. Lubin mi vyprávěl, že již není u knížete a nažvanil mi jakýsi román, který neměl ani hlavu ani patu. Slíbila jsem, že mu pomohu. Zrádce odešel s ujištěním, že je rád, že mne konečně po roce marného hledání našel.
Pár dní uběhlo bez zvláštní příhody, až jednou večer při odchodu z italské komedie zadrželo šest mužů můj kočár, přinutili mne vystoupit a s křikem: Do vězení! mne vstrčili do fiakru.
Ptala jsem se mužů:
"Pánové, nemýlíte se?"
"Prosím za odpuštění, slečno," řekl jeden ze zločinců, v němž jsem hned poznala Lubina, "máme vás teď odvézti na šibenici. Protože však musíme mít přece jen trochu ohledu na pana de Noirceuil, stane se to s malým zdržením, ale doufám, že přece brzy."
Byla jsem již dva dni ve svém strašném vězení, když se otevřely s velikým hlukem dveře.
"Oh, Noirceuile," zvolala jsem, poznávajíc svého manžela, "který dobrý bůh vás přivádí ke mně a jak bych vzbudila váš zájem o mé neštěstí?"
"Způsob, jakým jsme spolu žili, milá Julie," odvětil Noirceuil "dokud jsme byli sami, nedává mi právo dělat vám výčitky. Byla jste volná. Smýšleli jsme oba podobně, ale přece jste mi nevěnovala svoji důvěru, což je pochopitelné.
Nemyslete si, že vás zbavím řetězů ze soucitu. Jednám jen z egoismu a přísáhám vám, že bych ani chvíli neváhal, kdybych měl větší požitek z vašeho oběšení. Ale vaše společnost je mi příjemná. I kdybyste zasluhovala oběšení, je to dostatečný důvod k vaší záchraně. Pojďte za mnou, jste volná."
Na Julii byla vznesena žaloba, a když stála před soudem, promluvil Noirceuil: "Moji pánové," řekl soudcům, "ta slečna nemá v úmyslu skrývat vám jméno zlodějky; právě mi sdělila, že to bylo jedno ze tří děvčat, které je doprovázely k panu Dennemarovi. Promluvte, Julietto, vzpomínáte si na jméno onoho děvčete?"
"Ano, opravdu, můj pane," odvětila jsem, chápajíc okamžitě ničemův plán. "Byla to ta nejhezčí, asi 19 let stará, Minetta."
"To je všechno, co od vás potřebujeme, slečno," pravil soudce; "můžete svou výpověď odpřisáhnout?"
"Ale ovšem," odvětila jsem, zdvihajíc ruku ke kříži.
"Potvrzuji a přísahám," mluvila jsem po něm nahlas a přesvědčivě, "a skládám před bohem svědectví, že krádeží u pana Dennemara je vinna Minetta."
Odešli jsme a rychle vstoupili do kočáru.
"Nu, Julietto," řekl mi můj milenec, "líbej mne, anděle, ať ochutnám tvé křivopřísežné rty na svých ústech. Ach, chovala jsi se božsky. Minetta bude oběšena a tak nevinnost zaujme místo hříchu."
"Ó, Noirceuile, jak tě miluji," zvolala jsem, "jsi jediná osoba na světě mně rovná."
"Musíš si však dát pozor na svoji známost s Duvergierovou. Stýká se jen se zpustlíky, jejichž strašné náklonnosti by tě zničily. Kdyby ses mi byla svěřila se svojí pletkou, byl bych ti opatřil sám deset výnosných dobrodružství, při nichž by nebezpečí bylo mnohem menší, a mohla bys krást podle chuti, neboť nic není prostšího a užitečnějšího ne krádež.
Přišla jsi o mnoho, Julietto, neboť pět či šest mých přátel hořelo touhou po tobě a já jsem je odmítl, neznaje tvé názory. Ostatně," pokračoval Noirceuil, "bez toho prokletého Lubina bych se byl nic nedozvěděl.
Ale jsi pomstěna, andílku, poslali jsme ho totiž včera do vězení, v němž stráví zbytek svého života. Bude též dobře, abys věděla, že za své osvobození vděčíš mému příteli, ministru Saint-Fondovi. Byla bys již zítra oběšena, neboť bylo proti tobě dvacet svědků. Ale i kdyby jich bylo pět set, nemusili bychom se jich báti, neboť náš vliv je nesmírný.
Kníže jen žádal popravu jednoho děvčete: nyní je spokojen a my též.
Lubin byl i v mých službách, pracoval však špatně a byl velmi drahý; štítil jsem se ho tak, že už jsem ho chtěl dát dávno zavřít. Ministr však tě přece chce vidět, a proto povečeříme dnes společně. Je mimořádně zvrácený a nepotřebuji ti říkat, že svou vděčnost mu musíš osvědčit naprosto slepou poslušností."
"Dělej se mnou, co chceš náležím ti plně, jsem spokojena s postavením ženy úplně závislé."
"Ne tak docela," odpověděl Noirceuil, "blahobyt, v němž žiješ, tvůj duch a charakter tě úplně zbavují všeho otroctví. Jen manželky a kurvy jsou odvislé.
Chci, abys byla paní a otrokyní mých přátel a mou; všem ostatním můžeš vládnout. Ministr mi poručil, abych ti dal tento dopis. Obsahuje poukázku na 1000 tolarů hotově splatných v nemocnici. Nemocní dostanou o trochu polévky méně, na tom nesejde. Máš nyní 25.000 liber roční renty a z toho vidíš, že následky zločinu nejsou vždycky nejhorší. Ach, spáchej zločinů sebe víc, zaručuji ti beztrestnost."
"Oh, Noirceuile, jak nespravedlivé jsou lidské zákony. Nevinná žabka úpí v žaláři a hříšná Julietta je zahrnuta bohatstvím. Ráda bych si od tebe vyprosila jednu laskavost, Noirceuile. Přítelkyně, která ke mně přivedla Lubina, vzbuzuje ve mně touhu po pomstě a chtěla bych ji potrestat."
"Jen mi řekni její jméno a adresu a již zítra bude uvězněna."
Právě jsme se vrátili.
"Zde je Julietta," řekl Noirceuila a předvedl mne své paní, "byla obětí falešného udání, je však nejpočestnějším děvčetem na světě a prosím vás, paní, abyste jí i nadále prokazovala patřičnou úctu."
"Nebesa," zvolala jsem, když jsem byla opět ve svých komnatách a přemýšlela jsem o svém štěstí, jaký život nyní povedu, "vaše božské pošetilosti, které nazýváte zločinem, budou od nynějška mou jedinou radostí."
Mé ženy na mne čekaly, aby mi připravily lázeň. Svěží jako růže jsem se objevila večer u ministra. Ujišťovali mne, že jsem krásnější než hvězda a proklínali darebáky, kteří mne jim na celé dva dni uloupili.

Panu de Saint-Fond bylo 50 let. S nespoutaným sklonem k výstřednostem se v něm spojovala ukrutnost a nenucená povýšenost.
Uměl znamenitě okrádat Francii; a neváhal vydávati zatykače, i když po tom zatoužilo sebe menší hnutí jeho vášně. Následkem toho úpělo nyní přes 20.000 osob obojího pohlaví a všeho stáří ve vězeních, jimiž je Francie poseta.
Přece však z těch 20.000 nebyl ani jediný vinen, jak mne vesele při příležitosti ujišťoval. Večeře se zúčastnil též d'Albert, první předseda pařížského soudního dvora, což mi řekl Noirceuil až při mém vstupu.
Čtyři rozkošná děvčata mimo paní de Noirceuil a mne tvořila serail pro tyto pány. Tato dosud panenská stvoření obstarala Duvergierová.
Šest hochů od 15 do 20 let nás obsluhovalo; byli nazí a měli ženský účes; všichni ti zpustlí účastníci večeře mohli svou chlípnost ukojit na čtyřech osobách: na dvou chlapcích a dvou děvčatech. Protože dosud nebyl nikdo přítomen, líbali a objímali mne asi čtvrt hodiny d'Albert a Saint-Fond. Bavili se a žertovali o mém dobrodružství.
"Rozkošná slečinka," řekl Noirceuil, "aby vám dokázala vděčnost za svoji záchranu před smrtí, je ochotna bez váhání ukojit vaše žádosti."
"Máte pravdu, ale přece se mi zdá, že bychom měli víc jednat a míň žvanit. Chcete poznat Juliettiny půvaby než přijdou ostatní?"
"Já ne, řekl d'Albert, "netoužím vůbec po tête à tête, neumím se při tom chovat. Potřebuji vždycky podporu, a proto dám přednost trpělivému čekání na příchod všech ostatních."
"Nesouhlasím s tím tak docela," odpověděl Saint-Fond, "a rád bych se chvíli pobavil s Juliettou v koutku tohoto budoáru."
"Ujistili mne, že budete mým fantastickým výstřednostem po vůli; budou vám možná trochu odporné, rád věřím, ale počítám s vaší vděčností. Víte, co jsem již pro vás učinil, bude toho však ještě více: jste zlá a pomstychtivá; dobrá, potěšte se tímto." Při tom mi podal šest zatykačů, které stačilo jen vyplnit, abych kohokoli mohla zbavit svobody. "Přijměte též tento diamant, má cenu tisíc louisů - jako dík za potěšení, jež mám z vaší známosti. Jen berte, nic mne to nestojí, jsou to státní peníze."
"Můj pane, vaše dobrota mne již opravdu mate."
"Ó! Nezůstanu jen při tom! Chtěl bych si vás vzíti k sobě; potřebuji ženu, jako jste vy, všeho schopnou. Chci jí svěřit přípravu jedů."
"Jakže, můj pane, pracujete i takovými prostředky?"
"Je to nutno, neboť se často musím leckoho zbavit... Nemáte přece předsudků, doufám?"
"Ani v nejmenším; přísahám vám, že se nebojím žádného zločinu, naopak každý mne těší."
"Ach, dejte mi hubičku! Jste rozkošná. Budiž! Za tento slib se vám zaručuji, že se postarám o vaši naprostou beztrestnost. Jednejte, jak sama uznáte za vhodné; prohlašuji slavnostně, že vás ochráním ve všech zlých příhodách, které vás potkají, musíte mi však hned dokázat, že máte schopnost k povolání, jež jsem vám nabídl.
Zde vezměte," a podával mi malou krabičku, "posadím dnes vedle vás tu osobu, na níž chci vyzkoušet vaši dovednost. Chovejte se k ní hezky, neboť přetvářka je nutným pláštíkem ničemnosti. Hleďte ji co nejlépe oklamat a po jídle jí vsypte tento prášek do její sklenice. Účinek na sebe nedá dlouhou čekat; poznám z toho, jste-li mne hodna. Pak máte své postavení zajištěno."
"Ó, můj pane," odvětila jsem horlivě, "jsem plně k vaší disposici, dejte to sem a uvidíte, jak obratně vše zařídím."
"Rozkošná! Pobavme se nyní trochu, slečno, vaše nevázanost mne velmi dráždí... Dovolte však nejdřív, abych vás upozornil na pravidlo, jehož se musíte držet: Nesmíte nikdy ztratit poníženou úctu, již vyžaduji a jež mi náleží nejen pro mé postavení; v tom ohledu je moje hrdost bezmezná. Nikdy vám nebudu tykat; chovejte se stejně a oslovujte mne vždy "Monseigneur". Užívejte pokud možno třetí osoby a tvařte se vždy uctivě."

***

Vytisknout (Ctrl+P) Stáhnout v PDF

Vložené: 02.12.2014

­­­­

Diskuse k úryvku
Donatien A. François Sade - Julietta čili Slasti neřesti







Mapy webu Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé Důležité informace Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti - Nastavení soukromí


Ověřovací kód Opište kód z obrázku (jiný kód ↑)