ČESKÝ JAZYK Literatura aneb studentský underground - čtenářský deník, životopisy, čítanka, slohové práce, slovníček pojmů - www.cesky-jazyk.czwww.cjl.cz | www.literka.cz Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.



Menu

Brigda    
­­­­
Hodnocení pojmu slovnicek-pojmu

Aktuální známka: 2.19
Hodnoceno: 16x Prosím, ohodnoť pojem

Kritický realismus, literární a umělecký směr převládající zejména ve druhé polovině 19. století, staví do centra pozornosti společenského člověka v jeho konkrétní podobě a souvislostech.
Autoři kritického realismu úmyslně zobrazovali realistickou skutečnost plnou sociálních konfliktů, pozorovali člověka i jeho vztahy k okolí a rozebírali poměry ve společnosti.

Někteří spisovatelé, literární teoretici a kritici začali chápat literaturu jako vědeckou analýzu společnosti a pokoušeli se ve svých dílech studovat člověka a přitom užívat některých postupů běžných v exaktních vědách.
Tento přístup je vlastní realismu, který asi v polovině 19. století dosáhl naprosté nadvlády ve všech evropských literaturách a pronikl postupně i do literatur mimoevropských.
Literární realismus nebyl ovšem objeven až v polovině 19. století (ve Francii a Anglii o něco dříve), rozvíjel se už současně s romantismem, o romantismu a realismu můžeme mluvit u Stendhala, Puškina a Lermontova a určité realistické prvky můžeme najít i u literatury starší.

Zastánci realismu vyžadovali přesné a všestranné studium společenského života.
Na rozdíl od romantismu, jenž rád vytvářel výjimečné jedince, realismus věnoval pozornost typickému jednotlivci, člověku, jímž mohl být charakterizován určitý kolektiv lidí.
Charakter literárního hrdiny je nejen typický, ale také se v průběhu děje proměňuje a vyvíjí.
Realisté přistupovali ke své látce objektivně, to znamená, že autoři zpravidla nejsou v díle přímo účastni (až na zvláštní případy při použití ich-formy, tj. vyprávění v první osobě, či románů v dopisech), stojí tedy nad příběhem. To ovšem neznamená, že autor realistického románu nebo prózy vůbec neuplatňuje své osobní názory a sympatie. Činí tak výběrem faktů, volbou postav, jejich charakterů apod.

kritickém realismu jako uměleckém směru 19. století jsou charaktery lidí utvářeny jakoby zevnitř skutečnosti, mají obecnější platnost. Individuální charaktery a jejich osudy jsou dobově a společensky podmíněny. Rozlišování obecného přístupu od umělecké metody ztěžuje i to, že kritický realismus prakticky nevchází v život nějakým prohlášením, programovým vystoupením, jako tomu bylo u romantismu a jiných uměleckých směrů. Programová prohlášení pozdější (například Zolovo) jsou motivována spíš naturalisticky, do extrému dovádějí některé principy realismu a omezují jednání člověka na projevy biologického jedince.

Francie

Ve francouzské literatuře se rozvíjí kritický realismus v těsné blízkosti s romantismem, mnohdy tu není následnost ani mezi autory ani mezi uměleckými díly.

Romantické prvky obsahují i romány nejvýznamnějšího tvůrce francouzského realismu, Honoré de Balzaca. Balzac vystudoval práva a pokoušel se prosadit nejrůznějším způsobem. V první řadě se však snažil stát spisovatelem. 10 let usiloval o to, aby se ujal jako autor dobrodružných románů, avšak bezvýsledně. Jelikož svůj neúspěch přičítal i soudobé nakladatelské praxi, stal se i vlastním nakladatelem a tiskařem. Neuspěl však ani v tomto oboru a jen se pro celý život zadlužil a odsoudil k vysilující a hektické práci. K proměně v jeho literární činnosti došlo až v roce 1829, kdy vydal historický román Šuani, obraz z doby Velké francouzské revoluce, první dílo, jež vešlo do jeho velkolepého cyklu Lidská komedie. Tou se Balzac snažil zachytit mravy doby, ve které o všech morálních, lidských, rodinných i společenských hodnotách počaly rozhodovat peníze. Myšlenka na tento obrovitý společenský obraz, skládající se z více než devadesáti románů a povídek, zrála v Balzacovi již několik let. Jádro Lidské komedie tvoří tyto tři romány:

  • Otec Goriot – příběh otce, jenž dal veškerý majetek svým dcerám, aby byl jimi potom opuštěn
  • Ztracené iluze – paralelní historie venkovského básníka a vynálezce v Paříži
  • Lesk a bída kurtizán – dobrodružné líčení vztahů nejvyšších společenských špiček se zločineckým podsvětím

Balzac pracoval s nesmírně podrobným a přesným popisem prostředí. Tyto popisy však nejsou samoúčelné, každý detail má vztah k některé z postav jeho románů, napomáhá odhalovat její minulost, její současný stav i dává tušit, jakým způsobem se bude vyvíjet její budoucí osud. Balzac ve svých románech vytvořil obrovské množství postav, lidí vysoce postavených i dobrodruhů, ničemů a zločinců, na druhé straně však i množství lidí čestných, většinou však bezmocných. Každá postava u Balzaca je sama živým charakterem, je propracována s nesmírnou důkladností a pečlivostí, ať už jde o velkou postavu, procházející několika romány, nebo o dílčí typ z jediné práce.

Příkrým kritikem měšťácké společnosti, i když jiného charakteru, byl prozaik Gustave Flaubert, mistr v zobrazení lidských vášní a citových vztahů. Flaubertovo dílo není encyklopedickým obrazem francouzské společnosti jako dílo Balzacovo. Flaubert netvořil horečně, ale pozorně po léta svá díla propracovával. Mezi nejvýznamnější Flaubertovy práce patří román Paní Bovaryová, psychologický hluboce pojatý příběh mladé ženy, která kolem sebe nachází pouze plochost, šeď a ubohost. Ve svém hledání skutečného života, pojatém výlučně eroticky, však naprosto ztroskotává.
Příběhem deziluze a životního zklamání, tentokrát mužského hrdiny, je román Citová výchova. Zásadní a nepřekonatelný rozpor mezi ideálem a skutečností se u Flauberta objevuje nejen v prózách ze současnosti, ale i v románu Salambo z dávné kartáginské historie.

Na část Flaubertovy prózy navazovalo několik mladších francouzských prozaiků, z nichž nejvýraznějšími zůstali Flaubertův chráněnec, romanopisec a geniálně stručný a úsporný povídkář Guy de Maupassant a především Emile Zola, jenž chtěl vytvořit nový literární směr, dovádějící do krajnosti některé zásady literárního realismu. Tento nový směr, programově nazývaný naturalismus, měl být jakousi svéráznou vědou o životě lidské společnosti a člověka vůbec.

Anglie

O určitých znacích kritického realismu můžeme v anglické literatuře mluvit již v 18. století. Potvrzují to díla světoznámých autorů, jako byli Daniel Defoe, Jonathan Swift nebo Henry Fielding. Avšak stejně jako v jiných evropských literaturách i v té anglické přichází rozkvět kritického realismu asi ve třetině 19. století.

Nejvýraznější postavou anglické realistické literatury této doby je Charles Dickens. Ten prožil málo radostné dětství, jako syn zadluženého úředníka si už jako dítě musel vydělávat na obživu v ponurém prostředí mezi krutými lidmi. Proto se ve svém díle často zabývá příběhy nešťastných dětí bez domova, s láskou sleduje jejich osudy a příběhy koncipuje na základě vlastních zkušeností. Je tomu tak například v románech Oliver Twist, David Copperfield a Malá Dorritka. Nejvíce však Dickense proslavilo dílo psané v mládí na objednávku – Kronika Pickwickova klubu.

Dickensovým vrstevníkem je i další z anglických kritických realistů, William Makepeace Thackeray. Thackeray popisuje stejnou Anglii jako Dickens, jeho pohled je ovšem daleko méně laskavý, je někdy pronikavější, vždy však ironičtější. Všechny jeho práce je možné označit za společenské satiry. Známá je Thackerayova Kniha o snobech, ve které útočí na nízkost, hloupost a omezenost určité části vyšší anglické společnosti.

Rusko

Ve druhé polovině 19. století ohromila a uchvátila evropské čtenáře díla ruského kritického realismu, jež na rozdíl od děl francouzského a anglického realismu přinesla prohloubení psychologického pohledu na člověka.

I ruský kritický realismus se rozvíjel v těsné blízkosti romantismu, a tak za předchůdce nebo dokonce zakladatele ruského realismu je možné považovat Puškina. Realistické postupy nalezneme i u Lermontova a k realismu se přiklání též literární dílo Gogola.

Česká realistická literatura

Z výše uvedené evropské realistické literatury vyplynulo, že počátky této literatury lze klást do třicátých let devatenáctého století a že k jejímu největšímu rozmachu dochází během následujících čtyřiceti až padesáti let. Svědčí o tom data vydání významných realistických děl literatury francouzské, anglické i ruské.

Je snadno pochopitelné, že realismus v jednotlivých literaturách nastupuje v nestejných dobách, někde dříve a jinde později, podle stupně společenského a uměleckého vývoje.
Naproti tomu je zřejmé, že tyto časové rozdíly nejsou příliš velké, podmínky v jednotlivých zemích se poměrně rychle vyrovnávaly a nepochybně tu působily i vzájemné styky, které z určitého hlediska překonávaly i nerovnost podmínek.
To byly příčiny, proč se i u nás ve čtyřicátých letech 19. století objevují první příznaky nastupujícího realismu. Celá česká společnost se totiž v této době upevňovala a přes veškerou zaostalost státního a politického zřízení se rozvíjelo průmyslové podnikání. Společnost na tomto stupni vývoje měla zájem nejen o dobré či špatné příklady, ale i o skutečnou analýzu společenského stavu, kterou je schopen kritický realismus přinést.

V roce 1844 vystupuje romantický básník Václav Bolemír Nebeský s požadavkem zkoumání a realistického zachycení života venkovského lidu. O rok později pak přichází Karel Havlíček Borovský se svou kritikou Tylova Posledního Čecha. Havlíček v ní sice výslovně nežádal realismus v literárním díle, ale požadoval ho v národním životě. Celkový Havlíčkův názor na literaturu je však zřejmý a vynikne tím více, uvědomíme-li si, že v časové blízkosti kritiky Tylovy povídky vznikají i Havlíčkovy Obrazy z Rus, v nichž realistické prvky jsou již nesporné.

Autorkou, u níž se politika stala důležitou vnitřní pružinou jejího díla, je i Božena Němcová. Nejde tu přitom jen o její známý fejeton Selská politika, ve kterém otevřeně a nebojácně připomíná sociální stránku revolučního hnutí v roce 1848, ale i o starší cestopisné studie Obrazy z okolí domažlického, ve kterých jako by Němcová odpovídala na teoretické požadavky V.B.Nebeského.

Výše uvedené nás opravňuje k tomu, abychom mluvili o Karlu Havlíčkovi a Boženě Němcové jako o prvních průkopnících kritického realismu u nás, i když je zřejmé, že kritéria tohoto nového uměleckého zaměření nemůžeme uplatnit na celé jejich dílo.

Tisk (Ctrl+P) Uložit jako PDF

Vloženo/upraveno: 04.10.2013

­­­­

Diskuse k pojmu
Kritický realismus

Buďte první, kdo přidá komentář.







MAPY WEBU Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé DŮLEŽITÉ INFORMACE Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti OPTIME - prodej reklamy - marketingové zastoupení pro Český-jazyk.cz
- web: www.optime.cz
- kontaktní osoba: Mgr. Marek Sochor
- více informací o možnostech reklamy na Český-jazyk.cz


Ověřovací kód Opište kód z obrázku (jiný kód ↑)

Upozornění

 

Stop blokování reklam

Milý návštěvníku serveru Český-jazyk.cz,

omlouváme se, že Ti musíme zobrazovat toto hloupé vyskakovací okno, ale zjistili jsme, že je ve Tvém internetovém prohlížeči aktivní blokátor reklam, díky kterým mohou dnes tyto stránky bezplatně fungovat.

Pokud nechceš být tímto oknem neustále rušen, prosíme Tě, aby sis blokování reklam vypnul či si alespoň přidal výjimku pro náš web.

Jedině peníze z reklamy nám pomáhají tyto stránky udržovat v provozu a neustále je obsahově i rozvíjet.

Děkujeme Ti mnohokrát za pochopení.

tým Český-jazyk.cz

 

Toto sdělení zavřeš klávesou Esc nebo kliknutím na křížek v pravém horním rohu.
Po zavření okna nedojde k žádnému omezení funkčnosti serveru Český-jazyk.cz, nicméně, každé další načtení stránky může být doprovázeno otevřením tohoto upozornění, nedojde-li k odstranění či úpravě blokování reklamních ploch.

­