Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Milý páníčku,
chtěl bych Ti napsat pár řádků, abys věděl, že na Tebe stále vzpomínám.
Už si sice nepamatuješ na to, kdy jsi si mne vzal od mé psí mámy, zato si dobře pamatuji na Tvůj měkký pelíšek, do kterého jsem se zavrtával pokaždé, co jsi ráno odešel do školy. Já vím, poznal jsi to, ale nikdy jsi mi nevynadal.
Pamatuju si, jak ses o mne bál, když jsem onemocněl a musel jsi se mnou denně chodit ke zvěrolékaři. I já se bál, jenže já z těch injekcí a nepříjemného vrtání v oušku. Ale pokáždé jsme pak od Tebe dostal za statečnost něco dobrého!
Jediné, co Ti musím vyčíst, byla Tvá nekonečně dlouhá příprava mého jídla. Vždy mi připadalo, že mou stravu vaříš zbytěčně dlouho. Pokaždé se Ti to velice podařilo, ale ta čekací doba byla nesnesitelná! Asi jsem Tě musel někdy dost naštvat. To si mne pak "ošidil" granulemi.
Pak přišlo něco, co jsme nejdřív nechápal, ale později jsem věděl, že to přichází pravidelně jednou v roce: období plné jídla, dárků a návštěv. Pod stromečkem jsme našel bůvolí kost, která mi dala dost zabrat. Každý den jsem pak měl spostu dobrot. Nejen od Tebe, ale i od Tvých přátel.
Vzpomínám si, že ses na mne po Vánocích trochu zlobil za to, že jsem byl tlustý jako válec. Proto jsme absolvovali denně podstatně delší vycházky. No, ale trpěl jsi i Ty! Také jsi přibral, takže jsi na vycházce pěkně funěl! Ovšem oba jsme to skvěle zvládli.
Dodnes ovšem nechápu, jaký smysl měla ta hra s klacíkem! Pokaždé, co jsi ho zahodil, poslušně jsem ho přinesl zpět. Tys mě pochválil, ale znovu jsi ho zahodil. Nediv se mi, že po půlhodinovém běhání mě to přestalo bavit!
Vzpomínam na naše chvilky u televize. Oba jsme se na pohovce vzájemně zahřívali a spokojeně pochrupovali.
Jeden by asi neveřil, že čas tak rychle běží. Dvanáct let jsi byl na mne moc hodný a já Ti dvanáct let věrně sloužil. Píši Ti proto, abys věděl, že mi bylo s Tebou moc dobře. Aniž bys tušil, stále Tě sleduji z "psího nebíčka" a vzpomínám na Tebe v dobrém.