Alighieri Dante
(1265 - 14.09.1321)
Božská komedie (2)
V čase, kdy život je vpolou své pouti,
jsem zabloudil, kolem byl hustý les,
já z pravé cesty zabředl v houšť proutí.
Ach, těžko se to říká ještě dnes,
neschůdný, hustý hvozd divoce trčí,
jen vzpomenu a obchází mne děs!
Trpko je v něm, že smrt jen už je trpčí.
Ale i za dobro vděčím těm tmám,
a o tom psát chci, ostatní ať mlčí...
Jak octl jsem se v lese, nevím sám,
šel jsem jak v snách, jen nejasně jsem tušil,
že mimo pravou cestu klopýtám,
A najednou jsem přišel pod návrší
uzavírající to údolí,
jež úzkostí mi rozmrazilo duši,
a vzhlédl jsem a spatřil vrchol,
jež oběžnice oblévala jasem,
za nímž jít přímo může kdokoli.
Polevil trochu strach, běžící s třasem
jezerem mého srdce v úzkostech
po celou noc, již tady probloumal jsem.
A jako ten, kdo popadaje dech
vyvázne z moře a ohromen civí
na hrozné vody, v kterých hledal břeh,
tak ještě v běhu můj duch úzkostlivý
se podával na průsmyk pod horu,
jímž nepronikl dosud nikdo živý.
Po chvíli jsem se vydal nahoru
tím pustým svahem, trochu odpočatý,
hledaje nohou pevnou oporu.
A na tom srázu, hned u jeho paty.
hle, vstane pardál, vlní se jak had,
vláčný a mrštný, celý kropenatý,
podívám se a on zůstane stát,
a dokonce mi v další cestě brání.
že málem už chci zpátky utíkat.
A to se stalo právě za svítání,
stoupalo slunce uprostřed svých hvězd
jak v den, kdy boží láska kolotání
do krásných věcí rozhodla se vnést.
Zdolám tu šelmu, víra ve mně hlesla,
v tom rozbřesku jsem viděl dobrou zvěst,
a bylo jaro, byla sladká vesna.
A přesto jsem se zhrozil ještě víc:
lev objevil se, šelma stejně děsná.
A zdálo se, že plíží se mi vstříc
zuřivý hladem, vlála nad ním hříva,
sám vzduch se nad ním chvěl jak plamen svíc.
A vlčice, hle, taky je tu, chtivý
a všeho lačná, přitom vychrtlá,
a co sklíčila lidí odjakživa,
hrůza vidět to dovršení zla,
cítil jsem, jak má naděje se hroutí,
víra, že dojdu na vrch, opadla.
Byl jsem jak ten, kdo touží zbohatnouti,
a ocitne se čase samých ztrát
a s pláčem v nitru nad nimi se rmoutí.
Ta šelma na mne začla dotírat
a srážela mne zpátky, dolů, k zemi,
kde zmlklá slunce, byl to dlouhý pád.
Když jsem však padal, tu on zjevil se mi,
ve chvíli, kdy jsem klesal do hlubin
a byl po dlouhém mlčení jak němý.
Zdroj: w..., 13. 05. 2007
Možnosti:  ,
|
