ČESKÝ JAZYK Literatura aneb studentský underground - čtenářský deník, životopisy, čítanka, slohové práce, slovníček pojmů - www.cesky-jazyk.czwww.cjl.cz | www.literka.cz Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.



Menu

­

Solženicyn Alexandr Isajevič (*11.12.1918 - †03.08.2008)

­­­­

Souostroví Gulag

Věnováno všem, jimž život nestačil,
aby o tom vyprávěli.
A nechť mi odpustí, že jsem všechno neviděl,
na všechno si nevzpomněl a všechno nevytušil.

S tísní v srdci jsem celá léta po dokončení této knihy zadržoval její tisk: povinnost vůči dosud žijícím převažovala nad povinností vůči zemřelým. Nyní však, kdy se státní bezpečnost této knihy stejně již zmocnila, nezbývá mi nic jiného než ji hned uveřejnit.

Září 1973, A. SOLŽENICYN


V této knize nejsou vymyšlené osoby ani vymyšlené události. Lidé i místa mají svá vlastní jména. Jsou-li uvedena jen začáteční písmena, děje se tak z osobních důvodů. Nejsou-li jména uvedena vůbec, je to jen proto, že je lidská paměť nezachovala - všechno se však událo přesně rak, jak bylo vylíčeno.

Napsat tuto knihu by bylo nad síly jednoho člověka. Kromě toho, co jsem vynesl ze Souostroví Gulag na vlastním těle, v poměti, ve svých uších a očích, poskytly mi materiál k této knize vzpomínky, vyprávění a dopisy 227 osob, jejichž jména by zde měla být uvedena.
Svou osobní vděčnost jim tu nemusím vyslovovat: tato kniha je náš společně vybudovaný pomník všem těm, kteří byli umučeni a zavražděni.
Z onoho seznamu bych chtěl zvlášť vyzvednout ty, kteří mi s vynaložením všech sil pomáhali opatřit toto dílo bibliografickými údaji a citáty nejen z knih, jež jsou dnes v knihovnách, ale i z těch, jež byly už dávno vyřazeny a zničeny takže sehnat uchovaný výtisk stálo mnoho námahy; a ještě víc musím vyzvednout ty, kteří mi pomáhali skrývat rukopis ve zlých dobách a později jej rozmnožit.
Ještě však nenastal čas, abych se mohl odvážit je jmenovat. Redaktorem této knihy by měl být starý vězeň ze Solověckých ostrovů Dmitrij Petrovič Vitkovskij. Avšak půlka života, kterou tam prožil (jeho vzpomínky z lágru se také jmenují "Půl života"), se projevila předčasným ochrnutím. Nemohl už mluvit, ale mohl si ještě přečíst několik hotových kapitol a přesvědčit se, že nic nebude zapomenuto.
Jestliže ještě dlouho nezasvitne v naší zemi světlo svobody, bude rozšiřování této knihy spojeno s velkým nebezpečím, a proto musím i budoucím čtenářům vyřídit dík - od těch, kteří zahynuli.
Když jsem v roce 1958 začal psát tuto knihu, neznal jsem žádné paměti nebo umělecká díla ze života v lágrech. Během práce jsem se postupně do roku 1967 seznámil s "Kolymskými povídkami" Varlama Salamova a se vzpomínkami D. Vitkovského, J. Ginzburgové a O. Adamovové-Sliozbergové, na něž se při svém líčení odvolávám jako na literární fakta, známá všem (tak tomu také nakonec bude!).
V rozporu se svými záměry a proti své vůli poskytli pro tuto knihu neocenitelný materiál a zachytili mnoho důležitých skutečností a číselných údajů, ba i sám vzduch, který dýchali: čekista M. J. Sudrabs-Lacis, N. V. Krylenko, dlouhá léta hlavní státní žalobce, a jeho nástupce A. J. Vyšinskij ) se svými právnickými přisluhovači, mezi nimiž musíme zvláště vyzvednout I. L. Averbacha.
Materiál k této knize dodalo rovněž třicet šest sovětských spisovatelů v čele s Maximem Gorkým - autoři hanebné knihy o Bělomořskobaltském průplavu, která jako první v ruské literatuře oslavovala otrockou práci.

Předmluva

V roce tisícím devítistém čtyřicátém devátém jsme s přáteli přišli náhodou na pozoruhodnou noticku v časopise Příroda, vydávaném Akademií věd. Bylo tam drobným písmem napsáno, že na řece Kolymě byla při výkopech objevena podzemní ledová čočka, zmrzlý dávnověký potok - a v něm zamrzlí představitelé fosilní (několik desítek tisíc let staré] zvířeny. Tyto ryby či mloci se uchovali tak čerství, potvrzoval vědecký dopisovatel, že přítomní rozbili led a hned je s chutí snědli.
Nepočetní čtenáři časopisu byli jistě nemálo udiveni, jak dlouho se může rybí maso v ledu uchovat. Leč málokterý z nich mohl pochopit skutečný velkolepý smysl této neopatrné noticky.
My jsme jej pochopili hned. Viděli jsme před sebou živě celý ten výjev do nejmenších podrobností: jak přítomní, aniž dbají ušlechtilých zájmů ichtyologie, rozbíjejí se zuřivým chvatem led, navzájem se odstrkují lokty, trhají kousky tisíciletého masa, běží s nimi k ohni, rozmrazují je a hltají.
Pochopili jsme to proto, že jsme sami patřili k oněm přítomným, k onomu mohutnému, na celé zeměkouli ojedinělému kmeni zeků neboli muklů, kteří jedině byli s to s chutí pozřít mloka.
Kolyma byla největší a nejproslulejší ostrov, pól krutosti oné podivné země Gulag, roztříštěné svou geografií na souostroví, avšak stmelené svou psychologií v kontinent, oné skoro neviditelné a nehmatatelné země, jež byla zalidněna národem zeků.
Toto souostroví protínalo a prostupovalo jinou, rozlehlejší zem, zařezávalo se do jejích měst, viselo hrozivě nad jejími ulicemi - a přesto někteří vůbec nic netušili, mnozí o něm zaslechli jen něco neurčitého, a pouze ti, kteří tam byli, věděli vše.
Ti však zachovávali mlčení, jako by na Souostroví Gulag ztratili řeč.
Nečekaný obrat v našich dějinách způsobil, že přece jen něco, i když mizivě málo, proniklo o něm na denní světlo. Avšak tytéž ruce, jež nám nasazovaly pouta, napínají k nám teď smířlivé dlaně: "Co bylo, bylo! Nač se hrabat v minulosti?! ... Kdo na minulé vzpomíná, o oko přijde!" Přísloví však pokračuje: "Ale kdo zapomíná, o obě přijde!"
Desetiletí míjejí a nenávratně zahlazují jizvy a vředy minulosti. Některé ostrovy se v této době zachvěly, rozplynuly se a dnes se nad nimi rozprostírá ledové moře zapomnění. A jednou v daleké budoucnosti se toto souostroví, jeho ovzduší i kosti jeho obyvatel, zamrzlé v ledové čočce, budou jevit jako nějaký neuvěřitelný mlok.
Neodvažuji se psát dějiny tohoto souostroví: nenaskytla se mi možnost prostudovat dokumenty. Naskytne se však vůbec někdy někomu? ... Ti, kdo nechtějí vzpomínat, měli už dost času (a ještě ho budou mít), aby všechny dokumenty do jednoho zničili.
Po tom co jsem svých jedenáct let prožitých na souostroví přijal ne jako hanbu nebo zlý sen, ale naopak jsem si ten zrůdný svět téměř zamiloval, po tom co jsem se šťastným řízením osudu stal teď důvěrníkem mnoha pozdních vyprávění a dopisů - po tom všem snad budu s to vypovědět něco o těch kůstkách a mase - o ostatně ještě živém mase ještě dnes žijícího mloka.

Tisk (Ctrl+P) Uložit jako PDF

Vloženo: 11.12.2013

Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Sdílet na Facebooku
   






MAPY WEBU Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé DŮLEŽITÉ INFORMACE Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti OPTIME - prodej reklamy - marketingové zastoupení pro Český-jazyk.cz
- web: www.optime.cz
- kontaktní osoba: Mgr. Marek Sochor
- více informací o možnostech reklamy na Český-jazyk.cz


Ověřovací kód Opište kód z obrázku (jiný kód ↑)

Upozornění

 

Stop blokování reklam

Milý návštěvníku serveru Český-jazyk.cz,

omlouváme se, že Ti musíme zobrazovat toto hloupé vyskakovací okno, ale zjistili jsme, že je ve Tvém internetovém prohlížeči aktivní blokátor reklam, díky kterým mohou dnes tyto stránky bezplatně fungovat.

Pokud nechceš být tímto oknem neustále rušen, prosíme Tě, aby sis blokování reklam vypnul či si alespoň přidal výjimku pro náš web.

Jedině peníze z reklamy nám pomáhají tyto stránky udržovat v provozu a neustále je obsahově i rozvíjet.

Děkujeme Ti mnohokrát za pochopení.

tým Český-jazyk.cz

 

Toto sdělení zavřeš klávesou Esc nebo kliknutím na křížek v pravém horním rohu.
Po zavření okna nedojde k žádnému omezení funkčnosti serveru Český-jazyk.cz, nicméně, každé další načtení stránky může být doprovázeno otevřením tohoto upozornění, nedojde-li k odstranění či úpravě blokování reklamních ploch.

­