ČESKÝ JAZYK Literatura aneb studentský underground - čtenářský deník, životopisy, čítanka, slohové práce, slovníček pojmů - www.cesky-jazyk.czwww.cjl.cz | www.literka.cz Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.



Menu

­­­­
Hodnocení práce slohovky

Aktuální známka: 2.23
Hodnoceno: 48x Prosím, ohodnoť práci

Vzpomínky na Barcelonu

Do Barcelony jedou všichni Pavlíčkovi, Lenka s Kateřinou, moje maličkost a jeden milenecký pár, s nímž jsme zatím neměli tu čest. Seděli cestu sem před námi v autobuse. Vypadali srandovně, pořád jim něco padalo pod naše sedadlo. Ona mi trochu v obličeji připomínala naši sousedku a on svými vlasy Simply Reda. To si pište, že jsem mu to řekla. Zvláštní, ještě mu to nikdo neřekl. :)
David (náš delegát) s námi nejede, protože je plný autobus. Vyprovází nás o půl druhé odpoledne na jednu křižovatku v Blanes. Trochu mě mrzí, že nejede, vždyť by byla legrace. Všude je rušno. Tato ulice je zřejmě nástupní třídou. Přijede autobus, naloží turisty, odjede. Pak další a další. Ale kde je ten náš? Ondra, Lukáš a Jirka měli odvoz hned. Jedou do Barcelony jako my, ale mají navíc i olympijský stadion. Ti jsou fuč a my tady tvrdneme.
Teprve ve čtvrt na tři přijíždí luxusní dvoupatrák. Nasedáme a ani neřekneme čau Davidovi. Počasí nám přeje. Není totiž vedro a dusno. Na různých zastávkách nabíráme turisty. V Santa Susanně, Calelle. Sedíme všichni dole v autobuse. Přímo přede mnou sedí ještě povedenější rodinka, než je Pavlíčkovic. Tvoří ji dva přátelské manželské páry a jejich čtyři děti. Po této zkušenosti bych s klidným srdcem prohlásila Pavlíčkovi za svaté. Tak úděsné lidi svět neviděl!
Neminula minuta, aby něco nekritizovali: pozdní odjezd, "á pán má plný močový měchýř a doufá, že sežene toaletu". To jsou věci, to jsou věci. Jejich věčné poznámky, a výtečně se baví, jsou prokládány výkladem průvodce. - Ve vnitrozemí je sucho a teplo. - Za chvíli to poznávám na vlastní kůži. Jsem vyloženě nabalená. Ach jo. K poznámkám je připojen i ječivý sten připomínající nějaký skřek zvířat z džungle. Aha, obarvená paní se své jízlivé ironii pokouší zasmát. Vykulím oči. Nezbývá nám, než žasnout nad tím, co tady proboha tito lidé dělají. Jsou to typičtí turisté, kteří každý rok jedou na dovolenou, aby všechno zkritizovali a pak doma všechno vychválili. Kysele se dívám z okna. To to pěkně začíná.
V Barceloně jsme zhruba po jedné a půl hodině. A začíná fofr. Přijíždíme k chrámu Sv. rodiny, symbolu Gaudího originality a Barcelony samotné. Máme 45 minut, abychom chrám obešli. Protože se chrám Sagrada Familia dokončuje již 100 let, jsou všude stavební jeřáby, chrám je obehnaný plechovým plotem, všude plno dělníků. Jeden posílá vzdušný polibek. Zvíře. Tolik národů a autobusů jsem pohromadě jaktěživ neviděla. Ani v Benátkách nebyl takový chaos a hlava na hlavě jako tu. Všichni mladí se vydáváme kol chrámu. K mé hluboké lítosti nejde pořádně fotit. Protihráčem je slunce a jak jinak – autobusy a človíčci. Kupujeme pohledy, já pěkně drahý pohled Barcelony, který posílám známým do Holandska. Chrám, jehož čtyři věže vypadají jako čtyři svíce, ze kterých kane vosk, máme za chvilku obejitý. Udělám čtyři zoufalá fota chrámu. Beztak je na můj vkus dosti přeplácaný (dovnitř jsme nešli). Je důkazem, jaké je člověk schopen fantazie. Objevujeme náš autobus. Nasedat! Odjíždíme!
A už jsme zase doma. Velice chytrý pán přede mnou všem vnucuje svůj názor na nedokončený chrám: "Proč neudělaj celonárodní sbírku? Dyž jim vo to de. Měli by to z krku. Takhle se s tím patlat." A ještě si zasadí zrzatina: "Nevím, proč sme měli 45 minut rozchod, když máme chrám za pět minut vobešlý." Kupodivu zjišťuji, že oba protivové nejsou manželi. Jejich drahé polovičky poněkud mlčí. Asi na tom rčení, že se protiklady přitahují, něco bude. Pravděpodobně je sem vyslali přátelé a známí, aby protentokrát otravovali vzduch někde jinde.
Jedeme do zahrad Parc Guell. Architekt Gaudí se tu opětovně vyřádil. Dalších 45 minut k dobru. Spěcháme. Lenka s Kateřinou se mi ztrácí z očí. Odchytávám je a ještě je využiji k vyfotografování mé osůbky. Kráčím nyní po parku sama. Je krásné slunečné odpoledne. Spěchám a ani neprojdu celý park. V tomto kvapu se to nedá stihnout :( Což se od těchto hromadných zájezdů dalo předpokládat...
Projíždíme Barcelonou. Žasnu nad rozlohou tohoto velkoměsta. Jaká je vlastně Barcelona? Samozřejmě to člověk z okružní jízdy nepozná, bože, chraň! Je obrovská, velkolepá, špinavá, šedivá, ale i zelená, zvláštním kouzlem krásná a především plná lidí různých kultur a vyznání. Snažím se pochytit touto okružní jízdou něco z jejího rušného života, to něco málo z obchůdků a parků. Mimochodem, parky jsou uprostřed hlavních tříd, takže je lemují silnice. Zkrátka dokonalá to šachovnice čtvercových bloků a ulic lemovaných stromy! Míjíme parčíky přeměněné na moment v hřiště. Španělští dědečkové spokojeně lelkují na lavičkách a hlavně především rozehrávají turnaj v petanque. Španělští caparti se támhle perou o hračku. Neodmyslitelné balkónky mi kmitají před očima. Projíždíme okolo slavné koridy, prozatím se uvnitř žádné krvavé drama neodehrává. Zvenčí vypadá tato budova, která ke Španělsku neodmyslitelně patří, pěkně, ale zevnitř bych ji rozhodně vidět nechtěla. Jo, a prý jednou z nejlepších Gaudího prací je dům Casa Mila. Zahlédnu ho z okénka busíku. V celém domě není ani jedna rovná stěna. Nemohu posoudit, uvnitř jsem nebyla. Ale vypadá zajímavě. Vzhledem k tomu, že každý blok budov má jinou architekturu, šla mi z toho hlava kolem. Patlanina? Chaos? Nemyslím, jen na to nejsme zvyklí. Alespoň já ne.
Ani se nenaději a jsme v přístavu. Zde máme dvě hodiny rozchod. Jen míjíme sochu Kryštofa Kolumba, který ukazuje směrem k moři a typické žlutočerné taxíky kmitající ulicemi. Proslulou tržnici Boquería, třídu La Rambla, bohužel neuvidím, neboť jdu do mořského akvária. Jde dost lidí z autobusu. Akvárium je krásné. Tedy ty ryby v něm. Žasnu nad tím, jak příroda dokáže čarovat. Ty nádherné ryby rozličných barev! Super! Tropické korály až neskutečných barev, chobotnice. Piraně s ostrými zoubky rychle míjím. Kdo jim dělá zubaře? A žraloci? Pěkní to obři, to přiznávám i bez mučení...
Je po prohlídce. Pár fotek přístavu již mám, tak se vydávám pomalu k autobusu. Za sebou zahlédnu semetriku mladou Pavlíčkovou s chotěm, tak nespěchám. Ještě čekám deset minut až se zvedne padací most a hurá k busu. Čekáme samozřejmě na Pavlíčkovi.
Autobus nás vyveze na vyhlídku, strmý pahorek Montjuic, další úchvatné místo. Jsou zde muzea a galerie (kde jsme samozřejmě nebyli) a je odtud nádherný výhled na město a na Středozemní moře. Najdete zde též onen proslulý olympijský stadion. Tam někde budou kluci. Deset minutek volna a jedem k zpívající fontáně.
Před půl desátou večer nás autobus vyklopí u fontány. Přivítají nás návaly lidí, jak jinak. Snažím se fotit než padne tma. Moc víry ve svůj fotoaparát ale nemám. Nádhera přede mnou mi bere dech. Hrají moji oblíbenou SYMPHONY NO 40 IN G MINOR od Mozarta. Pak je hudební pauza. Fontána stříká za ticha v doprovodu blesků fotoaparátů dál. Když chrlí duhové vodotrysky, jako by k nám sestoupila samotná duha. Všichni zatají dech. V druhé části hudební projekce - nevím co to, ale návštěvníků ubylo - slyšíme modernu. Představení mě zcela pohltilo. Najednou po produkci lidé odchází, ale já tu pořád ještě stojím. Není konec a já to vím. Nesmí býti konec, aniž by zahráli, co s napětím očekávám. Pak náhle vyšlehne, jako plamen do nekonečné výše, jako paprsek světla přetínající temnotu, fontána vodní spršku jako výzvu, těm, co již odchází. Nemůžete odejít, dokud fontána "nezazpívá" Mercuryho Barcelonu. Mráz mi přeběhne po zádech. Dospívám k názoru, že bych měla mít takovou fontánu doma na zahradě.
Tak brzy byl konec. Pomalu scházím ze schodů a odcházím. Zdráhavě se otočím. V duchu se ptám: "Uvidím ji ještě?" Asi těžko, v tom rozrušení jsem do ní nevhodila žádnou minci :(
Ticho v autobuse přerušuje hlasité chrápání asi 14letého syna oné skřehotající ironičky a samozřejmě její křečovitý smích. Před půlnocí jsme v Blanes. Zastávka u nějakého hotelu. Nevíme, kde nám zastaví, zda již nemáme vystoupit. Iniciativy se chopí kvákající žabka. Uděluje rady, instrukce typu: zeptejte se průvodce. "A z jakýho hotelu to vůbec ste?" Pane jo, ta kdyby věděla, že jsme z kempu... Svorně mlčíme. Naše tajemství je ale prozrazeno. "Sou prej z ňákýho kempu nebo co!" posílá dál zrzatina. Popadáme se za břicho, když nás autobus vyloží na nějakém rohu. Měli jste vidět ten její výraz. Stál za to.
O půlnoci jsme v kempu. Zahlédnu kluky, jak sedí před svým stanem. Měli se vrátit až v jednu. Jsem unavená a plná zážitků. Nevím, zda budu mít někdy cestu do Španělska, kdo ví... Zívám. Jdu na kutě, a to už věru zajímavé není... tak dobrou noc.

Přenesla jsem sem na tyto stránky jeden z mých četných úryvků z "cestovníčku". Byly to kusé poznámky, psané mnohdy na koleni a v kodrcajícím autobuse (vyluštila jsem je. Hurá! :)), tak očekávám pochopení :-)
Španělsko je krásná země. Barcelona je galerií barev a slohů, ale to musíte vidět, zažít. Snad se mi podařilo zaset snítku touhy po poznání. Dovolím si drobnou připomínku: chcete–li opravdu, ale opravdu "vidět" Barcelonu, zajeďte tam ze svého letoviska vlakem. Je to levné, cesta vede podél pobřeží, takže nějaká ta romantika na druhou. Kromě toho jste pánem svého času a máte Barcelonu "sami pro sebe". Prosím vás, zastavte se u fontány, a že ji pozdravuji!
Tak třeba zase někdy příště. Jo, a z takových vypečených rodinek si nic nedělejte. Pokud možno se jim velikánským obloukem vyhýbejte a není-li zbytí, smějte se. Smích je půlka zdraví. Prosím vás, ale lidsky.

Vytisknout (Ctrl+P) Stáhnout v PDF

Zdroj: morfium, 10.01.2005

   
­­­­

Diskuse ke slohové práci
Vzpomínky na Barcelonu







Mapy webu Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé Důležité informace Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti


Ověřovací kód Opište kód z obrázku (jiný kód ↑)

Upozornění

 

Milý návštěvníku serveru Český-jazyk.cz,

omlouváme se, že Ti musíme zobrazovat toto hloupé vyskakovací okno, ale zjistili jsme, že je ve Tvém internetovém prohlížeči aktivní blokátor reklam, díky kterým mohou dnes tyto stránky bezplatně fungovat.

Pokud nechceš být tímto oknem neustále rušen, prosíme Tě, aby sis blokování reklam vypnul či si alespoň přidal výjimku pro náš web.

Jedině peníze z reklamy nám pomáhají tyto stránky udržovat v provozu a neustále je obsahově i rozvíjet.

Děkujeme Ti mnohokrát za pochopení.

tým Český-jazyk.cz

 

Toto sdělení zavřeš klávesou Esc nebo kliknutím na křížek v pravém horním rohu.
Po zavření okna nedojde k žádnému omezení funkčnosti serveru Český-jazyk.cz, nicméně, každé další načtení stránky může být doprovázeno otevřením tohoto upozornění, nedojde-li k odstranění či úpravě blokování reklamních ploch.

­