Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

"Ksakru, proč mi to zatracené Ferrari nejde odemknout!?" rozčileně a bezmocně jsem vykřikla na prázdné silnici, když jsem se chtěla dostat do práce. Dneska jsem zaspala, nemám moc času se někde flákat. Potřebovala bych nutně ranní kávu, abych se probudila.
Srdce mi bilo jak o život, když jsem přemýšlela nad tím, že by mě můj šéf vykopl z práce. Nebylo to totiž poprvé, kdy se mnou tohle velmi "praktické a užitkové" auto nechtělo spolupracovat. Ta práce byla jediná věc v životě, která mě strašně nebavila, ale jak se říká: "Peníze ze stromu nepadají..."

Jsem dospělá, táhlo mi na dvacet tři a jediné, co si moji rodiče přáli, bylo, abych začala studovat medicínu, což v mém případě šlo označit za naprosto absurdní! Mým hobby bylo jezdectví a klisna Elen, kterou jsem milovala ze všech nejvíc! Koně byli pro mne lék a nedokázala jsem si představit, že bych ani jeden den po práci nestrávila ve stáji. Vždy mi připomínají anděly bez křídel, protože jejich schopnost je běhat, ne létat.

Zápletku jsem si ale dnes vytvořila svým bouchnutí do budíku, abych mohla naspat ještě dalších deset minut, jenže ve skutečnosti to nebylo pouhých deset, ale rovnou celých šedesát! A protože vím, že v práci budu trčet až do večera, nebudu moct být s Elen a s ostatními koňmi...

Rozhodla jsem se dojít na zastávku, kde jsem zrovna chytla autobus do práce. Musela jsem stát, všechny sedačky byly obsazené a já pevně doufala, aby si mě nikdo nevšiml. Všichni totiž věděli, že jsem jedna z těch bohatých a každý den si jezdím se svým autem za pět milionů.

Plot, který mě dennodenně doprovázel do práce, byl zrovna dnes ten, jenž mě přinutil si připravit nějakou omluvu pro šéfa, aby se mnou nevyrazil dveře. Když jsem ho uviděla, začala jsem se klepat ostošest. Přibližoval se ke mně, jako by mě chtěl udeřit. Nemohla jsem běžet, neexistovalo tam žádné místo, kam bych se mohla schovat, a tak jsem doufala v to, že si všechno ujasníme. Nevypadal ale, že by si chtěl poklábosit jako u kávy. Byl to totiž bývalý mafián z Vietnamu, a já věděla, že by mě byl v klidu i zabil, kdyby mu nějaká ženská kazila název firmy.
Začala jsem křičet z plných plic o pomoc, když vtom mě probudil ranní budík do práce s tím, že to celé všechno byl jenom sen!

"Fuj!" vyskočila jsem z postele a podívala se na svoje chytré hodinky. Ty ukazovaly, že čas je stejný jako každý den, co vstávám do práce, a že vůbec nemám naspěch. Sedla jsem si na postel, promnula si obličej a byla celá šťastná bez sebe kvůli tomu, že to byla jen pouhopouhá noční můra...