Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Přicházím domů. Všude pusto. Dívám se za roh, jestli se tam neschovává brácha. Nic, nikde nikdo. Háži asi dvacetikilovou aktovku na kupu oblečení. Otočím se. Rozbíhám se a skáču na sedačku. Už od rána tam stojí sklenička s pitím. Najednou mě napadá stejný nápad jako v šesté třídě. Nebudu se přece natahovat takovou dálku...ale nakonec se raději natáhnu, protože se mi to už jednou vymstilo. No a to vám teď budu vyprávět. "Pohodlně se usaďte, zas tak dlouhé to nebude..."

Byl jsem mladý a nerozumný. Sedím si tak doma, přemýšlím, jak by to šlo udělat. Nejlepší asi bude vzít izolepu a slepit brčka dohromady. Ha, už jsem jako Einstein, na všechno hned přijdu. Vzal jsem všechny pomůcky a s chirurgickou přesností začal přilepovat jedno brčko ke druhému. Sestava už byla hotova, zdálo se, že se nic nemůže pokazit. Strčil jsem jeden konec do skleničky a druhý do pusy, pomalu srkal, ale ve spoji se objevila kapka a další a další, až byla podlaha celá mokrá. "Do pr..." Běžím pro hadr a rychle zahlazuju stopy. Vtom slyším rachot klíčů. Otevírají se dveře. A do bytu vstupuje mamka: "Co jsi to tady proboha dělal!?" zaječí a zabouchne za sebou dveře. Naštěstí se nic nezničilo a vše pomalu utichlo.
Znáte to? Když se na něco snažíte přijít, nedá vám to usnou? Já jo. Něco takového jsem prožíval. Asi po čtrnácti dnech jsem jel navštívit babičku a dědu. Děda zrovna něco svářel. A v tom mě to ťuklo. Oheň. Ano, oheň by dokázal brčka spojit k sobě. Nedočkavě a snad i drze přemlouvám mamku: "Mami, no tak, už jedem." Samo sebou jsem všem zkazil náladu, ale přesto se začalo nasedat. Jakmile jsme se vrátili domů, začal jsem se připravovat na akci. Do baťohu jsem hodil hrst brček, zapalovač a rukavice. Sedl jsem na kolo a pádil ostošest na chalupu do Mělčan. Tam jsem si všechno pečlivě připravil, navlékl si rukavice, otočil kšilt směrem dozadu a škrtl. Najednou před sebou vidím celý život. Světlo. Jsem mrtvý? Tak mladý? Ale bolest mě rychle vyvedla z omylu. Odhodil jsem zapalovač. Křičím "Au!". A pak několik slov, které ani nebudu psát. Brčko se mě naštěstí přichytilo k rukavicím, ale krk jsem měl celý poprskaný od umělé hmoty. Začal jsem brečet. Naneštěstí jsem propadl panice. Skáču a skáču. Běhám a nakonec zakopnu o práh. To mě probralo. Rychle se zvednu a skočím na kolo. Jedu zpět domů. Lidi na mne koukali jako na výjev z budoucnosti, ohlíželi se a z očí jim koukala zvědavost: "Nová móda nebo co? Roztrhané tričko a žluté rukavice." Doma mně to mamka zchladila vodou. Utěšovala mne, že jsem statečný.
Ano, tak to byl jeden z mála mých příběhů. Naštěstí se na mně nic z tohoto zážitku nepodepsalo. Tak zase vstávám a jedu do Mělčan. "Jé, a to mi zase připomíná jinou příhodu". Stala se nedávno... No ale o tom možná až příště.