Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Ne, nebojte se! To nejsou vrahovy řádky, jak se z tohoto nadpisu zdá. Nůž mám jen na chleba, sekerku na dříví a se střelnou zbraní jsem se již dávno rozloučil. I přesto mám pocit vraha. Proč takové divoké řádky?
Začalo mne hryzat svědomí z úkonu, který poznal snad každý rybář. Chci zdůraznit slovo snad, protože z vlastní zkušenosti vím, že jsou i výjimky.
Zabil jsem krásnou a nádhernou svou první velkou rybu! Teď si jistě řeknete: "No a co je na tom? Je to přece přirozené!". Ano, je to přirozený pud lovce, který každý zná, ale lidský vývoj jde stále rychle kupředu a začíná vyznávat již jiné hodnoty, než onen slastný pocit z vítězství, který je na závěr boje obarven krví.
Od té chvíle jsem si začal vážit ryb daleko více než tomu bylo dříve. Teď přišla ta správná chvíle na patřičné sousloví – všechno zlé, je pro něco dobré. Alespoň se člověk zamyslí sám nad sebou.
Byl jsem vždy pyšný na to, že jsem byl ten, který ryby vždy rád pouštěl a když zabíjel, bylo to vždy jen pro potřeby handicapovaných vodních zvířat, která občas sem tam nějakou rybičku potřebovala.
Teď jsem zabil jen pro ten pocit lovce a pro svůj malý okamžik vítězné radosti, který zakrátko vyprchal.
Jen mne utěšoval falešný pocit z toho, že ten krásný duhák byl uloven na soukromém revíru a ke všemu za peníze a kdybych ho nechytil já, chytil by ho za chvíli určitě někdo jiný. Škaredé to utěšování. Asi ještě máme v sobě geny po pravěkých lovcích, které se ještě škaredě ozývají.
Ulovit takový hezký kousek na paní řece, která si svá tajemství velmi dobře ukrývá, tak bych ho s čistým svědomím a bez rozpaků pustil zpět stejně tak, jakoukoli jinou rybičku. Bral bych to jako povinnost k té nádherné řece, která mne dokázala obdařit tím nejkrásnějším dárkem a tím je stát se alespoň na pár chvil její součástí.
Začal jsem si uvědomovat, kolik týdnů života musí stát rybičku každý její centimetr a že nemáme právo zasahovat do řádu přírody, který nemůžeme ničím vykoupit. Co jsme pro tu přírodu tak velkého a světoborného udělali, že můžeme svévolně rozhodovat o zabíjení? Kdykoliv, když mám jakoukoli rybu již v rukách, tak odněkud slyším jak mi někdo jemným a tajemným hlasem povídá: "Co jsi udělal proto, aby jsi mne mohl zabít?" Tehdy se začnu stydět a šupinatka je opět tam, kde byla před pár minutami. Tehdy dostávám takový zvláštní a opravdu velmi hezký pocit, jako kdyby mne řeka podávala ruku a říkala DĚKUJI.