Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Snad každý známe ty okamžité asociace - někdo řekne slovo a nám se hned vybaví určitá myšlenka. Řekněme, že asociace některých slov jsou víc než jasné. Třeba slovo maminka. Na jakou jinou byste v první chvíli měli pomyslet než na tu svou?

Co se ale člověku v mysli zrodí jako první, když se řekne strach? Někdo má hrůzu z myší, druhý z odříkání básně před třídou, třetí ze závazku a čtvrtý z pocitu, že ho nikdo nebude mít rád. V této úvaze bych se ráda na jednotlivé druhy strachu podívala z různých úhlů a motivovala čtenáře k zamyšlení, jak vlastně strach vzniká a jaký má v našem životě význam.

Když člověku položíme otázku, z čeho má největší strach, v devadesáti procentech zmíní pavouky, hady, myši, výšky či uzavřené prostory. Tento druh strachu, jinak též nazývaný fobie, bývá nejčastěji psychickým traumatem získaným zkušeností nebo také strachem od někoho naučeným. Například vidíme-li jako malé děti vyděšeného staršího sourozence z pro nás tenkrát nevinného malého pavoučka, je víc než pravděpodobné, že od té chvíle budeme trpět arachnofobií i my. Stavy úzkosti člověka s určitou fobií bývají velmi těžko kontrolovatelné, avšak již dávno existují druhy psychologické terapie, jak se jich zbavit. Osobně tomu moc nedůvěřuji. Jen ta představa, že na tu černou, osminohou a hýbající se příšeru budu muset sáhnout, mne téměř posílá do bezvědomí.

Specifickým druhem fobie je fobie sociální. Mírným strachem, tedy trémou ze sebeprezentace před lidmi, trpíme čas od času snad všichni. Koneckonců říká se, že tréma je ukazatelem, jak moc nám na výsledku záleží. Na druhou stranu dlouhodobý strach už jen ze zkoumavých pohledů lidí, telefonování na veřejnosti, návštěv, v těžších formách z jakéhokoli lidského kontaktu je problémem, který denně značně narušuje psychickou pohodu člověka.

"Až dojedeš domů, napiš mi."
"Sama tam nepůjdeš, mám o tebe strach."
Tyto věty jsou téměř vytrženy z kontextu denní mluvy každého starostlivého rodiče. Starost o ostatní je totiž další formou strachu, dává svým způsobem najevo, že nám druhý není lhostejný. V období dospívání, kdy většina z nás touží po pocitu svobody a nezávislosti, nám strach rodičů může připadat přehnaný a zbytečný. Otázka, zda a do jaké míry je tento strach potřebný pro naši ochranu, či nám jen zabraňuje v osobním rozkvětu, by vydala na samostatnou práci. Každý touží po svobodě, ale chtě nechtě i po lásce. A jak pan Robert Fulghum zmínil, opakem lásky není nenávist, ale právě lhostejnost.

Vůbec nemusíme mít fobii z výšek, a přesto z Eiffelovy věže neskočíme. Brání nám pud sebezáchovy, který je vlastně také lidským strachem, ač spíše biologickým než získaným. Tento strach je možná základním stavebním kamenem všech ostatních strachů, vždyť bez něj bychom na světě dlouho nebyli. V souvislosti s pudem sebezáchovy mne napadá jedna psychologická záhada - intuice. Oboje bych totiž nazvala jakýmsi vnitřním hlasem, jenž nás varuje před nebezpečím. K zamyšlení je, zda něco jako intuice vůbec existuje. Spíše se přikláním k názoru, že něco mezi nebem a zemí existovat musí, koneckonců to "něco" mi už několikrát zachránilo život.

Smrt je v dnešní společnosti tématem dosti kontroverzním, možná proto jsem si strach z jediné jistoty tady na planetě Zemi nechala až na úplný závěr. Podle mého názoru lidé spíše než ze smrti mají strach z neznáma, z toho, co je čeká po smrti nebo bezprostředně před ní. Sdílím myšlenku pro mne jednoho z největších našich básníků, Jiřího Wolkera, totiž "smrti se nebojím, smrt není zlá, ve smrti tisíce se mnou jsou, v umírání však každý je sám a z úzkostí nemůže ven."
Zeptáte-li se téměř kohokoli, má-li ze smrti strach, odpoví ano. Nejedná se ale spíše než o strach ze smrti právě o strach ze samoty?

Na závěr mě napadá jedna poslední asociace, taková ta velmi známá, ale lehce přeformulovaná věta: "Kolik strachů máš, tolikrát jsi člověkem."
Neříkám, že s myšlenkou úplně souhlasím. Co když ale právě ty různé lidské strachy a psychické poruchy obecně z nás dělají to, čím jsme a bez nich bychom byli všichni stejní?