ČESKÝ JAZYK Literatura aneb studentský underground - čtenářský deník, životopisy, čítanka, slohové práce, slovníček pojmů - www.cesky-jazyk.czwww.cjl.cz | www.literka.cz Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.



Menu

­­­­
Hodnocení práce slohovky

Aktuální známka: 2.33
Hodnoceno: 3x Prosím, ohodnoť práci

Věk přece hraje svou roli!

Opět jsem vkročila do světnice svého tatínka a znovu zakopla o cosi válejícího se na podlaze. Neměla jsem sílu mu vyčítat, že nežije zrovna v čistém a uklizeném domě. Dnes ne.

Pokaždé jsem se snažila něco udělat. Prostě cokoliv! Přesto se zde nic nezměnilo. Jezdila jsem za tatínkem tak často, jak to jen šlo, protože byl velice osamělý. Od té doby, co umřela moje maminka, byl jako zbavený života. Žádná sláva. Dříve jsem si naivně myslela, že ho svou návštěvou potěším a povzbudím. Dnes už vím že nikoliv. Po věčném odchodu jeho ženy se uzavřel do sebe. Dny trávil sledováním televize nebo jen tak seděl a koukal z okna. Někdy se ovšem rozhodl jít na procházku, která však vždy skončila posezením v hospodě u piva. Mezi lidi jinak příliš nevycházel. Proto i málokdy nakupoval a byl pohublý. Doma neuklízel, takže se vše válelo po zemi, stole, něco málo bylo i na verandě.

Já sama mám hodně práce. Nejen se svým obchodem, ale také se svojí rodinou. Můj manžel je rovněž vytížený a obě dcery chodí do školy...

"Ahoj tati," pozdravím a snažím se vypadat vesele.
"Ahoj Naďo," prohodí mým směrem, aniž by otočil hlavu od televizní obrazovky.
Tudíž se pustím do práce jako vždy. Při pohledu na neumyté nádobí, které je zevnitř vyplněno pavučinami a škvory, se mi zvedne žaludek. Překousnu to a pustím se do toho. K mému zděšení však není kam odložit umyté kusy. Zkontroluji tedy stav skříní. U první jsou dvě ulomená ucha, takže se nemohu dostat dovnitř. Jedna skříň je plná starých novin. Další dvířka ani kontrolovat nemusím - jsou vylomená, přesto dovnitř naskládám nádobí. Jakmile jsem hotová s hrůzou číslo jedna, hodlám vyházet staré jídlo. Jen co otevřu lednici, vím, že musím okamžitě navštívit záchod. Mezitímco zvracím u záchodové mísy, nešťastně přemítám, co bych mohla udělat, abych tatínkovi konečně pořádně pomohla. Samozřejmě mě nic nenapadá a vracím se k lednici. Zbytek dne strávím v jeho domečku, kde se snažím o lepší bydlení pro tátu.

Když je vše uklizeno, natáhnu se vedle něho na gauči.
"Tak a je to!" zahlaholím radostně, protože se mi vážně ulevilo. Zase!
"Díky," řekne bez většího zájmu otec. Ostatně jako vždy!
Moje nervy už nevydrží tuhle pravidelnou rutinu a donutí má ústa k nepřiměřené reakci.
"Do hajzlu! Myslíš si, že mě baví pořád ti uklízet, aniž bys projevil nějakou vděčnost? Vážně ne! Ještě ke všemu žiješ jako prase, takže se téměř pokaždé pobliju! Slyšíš mě? Je to strašný! Nevím, jak ti mám pomoct. Fakt netuším, co bych pro tebe mohla udělat! Jestli ale nezačneš se sebou něco dělat, tak tady shniješ! Nazdar, měj se!" naštvaně odkráčím ke dveřím. Jedinou útěchou pro mě je, že otec alespoň zvedl při mém výstupu hlavu.

V autě už to nevydržím a rozpláču se. Je toho na mě moc! Opravdu moc. Jsem v koncích, nevím co změnit. Ještě ke všemu jsem neuvěřitelně křičela na tatínka. Byla jsem neskutečně hnusná. Vždyť on nemůže za to, že maminka umřela, ale zároveň by se mohl snažit žít! Je to těžké...

Teprve až po měsíci jsem se rozhodla vydat se znovu na "návštěvu" k tatínkovi a všechno dát do pořádku. Ale ne. To se může stát jenom mně... Zabloudila jsem! Tenhle dům přece není jeho. Rozhodnu se objet vesnici znovu. Když však potřetí jedu kolem tohoto stavení, vystoupím rozhodnutá zeptat se na cestu. Jakmile po zaťukání vejdu dovnitř, spatřím u plotny nějakého muže.
"Promiňte, hledám..."
"Ahoj Naděnko, tak ty ses přeci jenom vrátila!" řekne s úsměvem.
"Tati? Jsi to ty?" zeptám se celá překvapená, až se mi nakrabatí čelo.
"Jistě! Co tak koukáš? Vzal jsem si k srdci, co jsi mi minule řekla."
"Spíš, co jsem na tebe zařvala," opravím ho s omluvným tónem v hlase.
"Promiň tati, byla jsem naštvaná a přepracovaná," řeknu lítostivě.
"Ne, ty promiň. Hrál jsem si na chudáčka bez ohledu na tebe. Jsem rád, žes mi otevřela oči a já jsem se konečně sebral."
"Víš, že vypadáš dobře, když si oholíš vousy, necháš se ostříhat a oblékneš se konečně do něčeho čistého!?"
Rozesmál se. Naservíroval mi jídlo, které uvařil a světe div se... Byla to svíčková! Chrochtala jsem pomalu blahem a radostí se zalykala při každé větě, kterou jsem prohodila. Poprvé za čtyři roky jsem odjížděla veselá a čistá! Byla by to škoda, kdyby se muž ve svých padesáti pěti letech uzavřel do sebe a snažil se nějak dožít. Dobrý pocit se ve mně rozlil jako horké mléko a já jsem věděla, že tatínkovi tenhle skvělý systém vydrží! Od té doby jsem se u něj zastavila většinou tak po dvou měsících, jenom abych zkontrolovala, jestli je vše v pořádku.

Po nějakém čase jsem zastavila u jeho pozemku a zpozorovala cizí auto, které stálo před garáží a tudíž jsem nemohla vjet dovnitř. Nejistě jsem vešla do domu a uviděla tatínka v objetí s nějakou slečnou.
"Ahoj tati," pozdravím důrazně.
Oba se naráz otočí a vypadají rozpačitě.
"Ahoj Naděnko."
"Dobrý den," pozdravím hlasitě.
"Můžeš mi klidně tykat, Naďo. Jsem Iveta," řekne a natáhne ke mně ruku.
"Pro vás vždy paní Vránová," odvětím naštvaně.
Oba se na sebe vyděšeně zahledí.
"Můžu s tebou mluvit, tati? O samotě!" zeptám se a hrnu se ke dveřím.

"Co to má jako být? Nepřipadá ti mladá?" zeptám se naštvaně, sotva se zabouchnou dveře.
"Ale Naděnko, co se děje?" zeptá se nevinně.
"Začít si s takovou mladou dívkou... To mi nepřijde moc důstojné od muže tvého věku. A co víc... Zrazuješ tím maminku!"
"Naďo!" okřikne mě, div se neleknu.
"Je to moje bývalá studentka, kterou jsem potkal na výletě v Praze. Tehdy spěchala, a tak jsem ji pozval na návštěvu, aby mi mohla říct, kde pracuje a tak dále. Nechápu, co sis myslela!? Měla by ses jí omluvit!"
"Aha, tak... Promiň." Teď je mi vážně trapně. Před vlastním tátou!
Společně vejdeme dovnitř a já se neodvážím zvednout hlavu. Připadám si jako malé dítě.
"Promiňte," vyleze ze mě pozvolna.
"V pořádku. Asi to vypadalo blbě, ale známe se opravdu z dřívějších dob jako profesor a studentka," odpoví s úsměvem.
Také se usměji a nenápadně zkontroluji stav tatínkova obydlí. Vše je v pořádku, tudíž mohu odjet. Navíc má návštěvu...
"Tak jsem vás ráda poznala," potřesu rukou Ivetě, "a tebe jsem moc ráda viděla, tati."
"Mě též těšilo," znovu se na mě usměje.
"Zase někdy přijeď. Budu se těšit," pozve mě k sobě tatínek.
"Tak na shledanou," zavolám ještě od dveří.
"Dobře dojeďte," popřeje mi Iveta.
"Ahoj," utne naše loučení tatínek.

V autě si celou situaci přemítám znovu a pořád dokola. Stejně mi to přijde divné. Že by se jen tak objímal se studentkou. Ale na druhou stranu, proč by mi lhal!? Nebudu se tím už trápit, rozhodla jsem se v duchu. Tatínek dokonce začal jezdit na výlety, takže se evidentně nenudí. Můžu přijet zase až za dlouhou dobu. Aspoň něco pozitivního.

O DVA MĚSÍCE POZDĚJI PŘIŠEL DOPIS:

Drazí přátelé,
tímto vám oznamujeme radostnou novinu. Já, Alois Nárožný, se dne 23.4. tohoto roku žením s Ivetou Kolářovou. Srdečně vás zveme na hostinu, která se bude konat v našem domečku.
S láskou Iveta a Alois

"No to snad ne!" zakřičím na celou kuchyň.
"Copak je miláčku?" ozve se z obýváku manželův hlas.
"Táta se nám žení!" odpovím zničeně.
"Jak to myslíš?" podívá se na mě nechápavě.
"Přečti si to," vnutím mu papír do ruky.
"Co tomu říkáš?" zeptám se dychtivě.
"Přijde mi to... nečekané."
"To je to nejmenší! Víš koho si bere? Nějakou pětadvacetiletou studentku!"
"To nemyslíš vážně!?"
"Už je to tak. To je neuvěřitelný. On mi ještě kvůli ní lhal!"
"Lhal?"
"Vysvětlím ti to později, teď musím jet za tátou."
"Naďo," jemně mě chytne za paži, "stejně mu to nevymluvíš."
"Já vím, ale jsem zoufalá. Chápeš? Co mám dělat jiného."
"Pojď ke mně," řekne chlácholivě a přitiskne mě k sobě.
Rozpláču se...

Nastal tatínkův den a my jsme byli připraveni před domem. Čekali jsme na svatební auto. Už když jsme jeli směrem k baráčku, v němž se měla konat svatba, cítila jsem divné chvění kolem žaludku. Měla jsem co dělat, abych se nerozplakala. Jakmile jsem vystoupila z auta, bylo mi jasné, že tady dlouho nevydržím! Hned, co nás tatínek uviděl, přispěchal, aby se s námi přivítal.
"Ahoj rodino!" zahlaholil hlasitě.
"Ahoj tati," opětovala jsem pozdrav a zamračila se na něj.
"Naděnko, já se ti omlouvám. Věděl jsem, že kdybych ti to tehdy řekl, ztropíš scénu a Ivetka by se mohla leknout..."
"Mohla by to být moje mladší sestra," procedím skrze zuby.
Podíval se na mě tak všelijak a už nás zval dovnitř, kde netrpělivě sedělo pár sousedů z vesnice a spousta známých od Ivety! Byli jsme posazeni hned v první řadě. Nevím, jestli jsem to měla brát jako poklonu nebo jako fakt, že mi tím otec důrazně ukazuje, že se žení.
"Drazí svatebčané..." a bylo to tady! Sevřel se mi krk a pomalu jsem začínala lapat po dechu. Když pak ještě vstoupila nevěsta v nádherných šatech, které musely stát jmění a které určitě zaplatil táta, bylo mi na omdlení.
"Podívej, jak jí to sluší, mami," řekla nadšeně moje mladší dcera.
"Nádhera," přitakám spíše ironicky, ale má holčička nic nepozná...
Táta se usmíval neuvěřitelným způsobem. Musím uznat, že vypadal opravdu šťastně. Jenže když můj pohled zavítal k nevěstiným rtům, bylo mi jasné, že někdo tady hraje na mého tátu divadlo. A právě to mě iritovalo ze všeho nejvíc. O věcech kolem jejich manželství jsem přemýšlela během celého obřadu. Nevědomky se moje rodina přesunula na zahradu, kde se konala hostina.
"Prosím tě, miláčku, nemohla by ses usmívat? Vždyť se ti žení tatínek!" podíval se na mě manžel povzbudivě.
"No právě! On se žení! A podívej, koho si bere. Prosím tě, opravdu moc tě prosím, nemohli bychom jet domů?" zeptám se a žadoníc semknu dlaně.
"Už?" zvedne jedno obočí a vpije se do mých očí. Když spatří mou zoufalost, zmatek, chaos, zkrátka vše, co se v nich během obřadu nakupilo, svolí.
Urychleně se rozloučím s tátou, jenž stojí v hloučku známých své vyvolené a zrovna se s ní objímá. Vlastně ani nezaregistroval, že jsme odjeli. Večer si znovu vše dokola přemítám, až mě to unaví a vyčerpáním usnu na křesle v obývacím pokoji. Jakmile ráno zazvonil budík, dala jsem si předsevzetí, že na to již nebudu myslet. Je to jeho volba, dospělosti dosáhl už dávno, tak proč se čehokoliv obávat!?

Dny míjely, práce bylo pořád dost. Pomalu jsem zapomněla na nějaké trápení ohledně mého tatínka. Byli spolu s Ivetou něco málo přes půl roku. Stále jsem nad tátovým rozhodnutím kroutila hlavou a zároveň jsem se plně zaměstnávala čímkoliv dalším, hlavně ne jeho starostmi a radostmi. Pomalu mi přestal volat domů, jak se mu daří, jelikož o jeho blaho se starala mladá, teď už paní. I já jsem za ním přestala jezdit. Proč taky? Nepotřebovala jsem být u toho, když se ti dva cukrovali a čekali, než zase vyrazím směr domov. Neuvěřitelné! Už zase o tom přemýšlím. Je to normální!? Zrovna jsem pekla koláč, když vtom se rozezvučel zvonek u dveří. Hbitě jsem si umyla ruce a spěchala otevřít. Ve dveřích stál táta. Sám!
"Ahoj tati," pozdravím překvapeně.
"Ahoj Naďo," řekl zničeným hlasem a sunul se dovnitř. Vypadal příšerně.
"Co se stalo?" zeptala jsem se s upřímnou zvědavostí.
"Ivetka podala žádost o rozvod!" naplnil mé nejhorší představy svým zlomeným hlasem.
"To nemyslíš vážně! Proč!?"
Podíval se na mě svýma smutnýma, opuchlýma očima.
Neměla jsem chuť dál se vyptávat ani sílu mu cokoliv vyčítat. Od začátku mi to bylo divné. Ale teď? Když tady seděl - dospělý muž a vypadalo to, že se rozpláče... Mé srdce náhle roztálo a já ho přitiskla k sobě.
"Tati, slibuji ti, že ti pomůžu, jak budeš potřebovat!"
Seděli jsme v obýváku snad hodinu. Zkrátka dost dlouho na to, aby se koláč mohl totálně spálit. Tatínek u nás zůstal ještě týden a potom jsme společně odjeli do jeho domečku.

NA STOLE BYL POLOŽENÝ DOPIS:

Lojzo,
mezi námi je konec. Prostě nám to neklape... Přesto se mi zalíbilo ve tvém domečku. Takže jsem podala žádost o jeho vlastnictví... Divíš se? Ale to nevadí. Můžu to udělat. Víš proč? Jsem stále tvoje žena. Tak si užij poslední chvíle ve svém obydlí.
Měj se...
Ivetka

PS: Sejdeme se u soudu!

"Mrcha!" vylítne ze mě.
"To teda!" oddechne si naštvaně otec.
"Neboj tati, ten dům ti zůstane. Seženeme nejlepšího právníka a bude to v pořádku."
"Naďo, ty nevíš, čeho je schopná. Vždycky, když si něco umanula, tak se stalo po jejím. Mě naprosto zmanipulovala. Podívej se na moje vlasy. Kvůli ní jsem si je nechal obarvit, aby se za mě na veřejnosti nestyděla," odpověděl zkušeně.
"Co tedy budeš dělat?"
"Nemám tušení," řekne smutně.
"Mohl bys bydlet u nás..." odvětím pomalu.
Usmál se na mě po dlouhé době a pak sklonil hlavu. Oba nás vyděsilo, že jsme to vzdali tak rychle...
"Ale my se vlastně nemáme čeho bát. Vždyť soudní proces ještě nezačal," vykřiknu odhodlaně.
"Sice nezačal, ale je to předem prohrané."
Jeho zoufalost už neznala hranic a mě to začínalo štvát.
"Stejně tam budeš muset dorazit," nadhodím po chvíli.
"Já vím. Naprosto mě dorazí. Uvidíš. Budu rád, když mi zůstane pár korun."
"Proč sis jí vůbec bral?" zeptám se konečně na něco, co mi nejde do hlavy.
"Nechtěl jsem umřít sám. Zdála se být jako fajn holka. Říkal jsem si, že se o mě bude starat a já ji na oplátku sem tam dám peníze, ať si koupí něco pro radost," řekl upřímně.
"Tati! Ale o tom přece manželství vůbec není!"
"Já to vím!" zařve nepřiměřeně hlasitě... "Promiň," dodá po chvíli.
"Víš co? Zkusím někoho sehnat. Nějakého schopného právníka. Pak ti ještě zavolám a domluvíme se na podrobnostech."
"Tak dobře."
"Bude to v pořádku," povzbudím ho a poplácám po rameni.

Další dny jsem se pilně věnovala shánění těch nejlepších právníků. Hrůza, děs! Co vám budu povídat... A jak vypadal soud? O tom lepší nemluvit! Iveta nás rozdrtila na celé čáře. Tatínek měl pravdu. Obrala ho naprosto o všechno. Jedinou ponožku mu nenechala. Vážně nechápu, jak to udělala. Že by omámila soudce? Těžko říct. Odjížděli jsme domů a v našem autě bylo něco nedýchatelného cítit. Porážka! Dlouhou dobu po skončení procesu jsem si ji stále nechtěla připustit.

Brzy poté jsem poslala tatínka na nákup. Opravdu dlouho se nevracel. Několik hodin po jeho odchodu zazvonil telefon.
"Prosím?" ozvu se do sluchátka.
"Paní Vránová? Jste dcera pana Aloise Nárožného?"
"Ano, jsem. Stalo se něco?"
"Váš otec byl odvezen do ústavu pro duševně choré, jelikož jeho chování v obchodě vyděsilo několik lidí a ti nás zavolali. Vše vám vysvětlím. Vyšetřili jsme ho a bude tu muset zůstat..."
"Jak dlouho?" vyhrknu vyděšeně.
"Přinejmenším pár let," odpoví hlas lékařky.
"Hned za ním přijedu."
"To není dobrý nápad. Je na tom opravdu velmi špatně. Zavolám vám, až se jeho stav zlepší a domluvíme se na dalších postupech."
"Tak dobrá," vydechnu zklamaně.
"Zatím na slyšenou."
Položím sluchátko beze slov a složím se na zem v usedavém pláči. Tohle už je vážně moc. Proč se tohle muselo stát zrovna mně? Nám? Tatínkovi?

Po pár měsících, co jsem navštívila tatínka, mi došlo, jak moc jsem slabá. Zjistila jsem, že vážím o osm kilo míň a mé vlasy zoufale potřebovaly kadeřníka. S tatínkem se to nelepšilo. Naopak! Den ode dne to bylo horší. Nezajímal se o své okolí, přestal přijímat potravu a po dvou letech už bylo jasné, že tu s námi dlouho nebude. Ivetu už jsem nikdy nepotkala - a jsem za to vděčná. Pak na nás navíc poslala exekutory, že prý nedostala vše, co jí soud právem přidělil. Takový je už život... Nevyzpytatelný!

Vytisknout (Ctrl+P) Stáhnout v PDF

Zdroj: petuliczech.kac, 10.03.2011

   
­­­­

Diskuse ke slohové práci
Věk přece hraje svou roli!







Mapy webu Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé Důležité informace Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti


Ověřovací kód Opište kód z obrázku (jiný kód ↑)

Upozornění

 

Milý návštěvníku serveru Český-jazyk.cz,

omlouváme se, že Ti musíme zobrazovat toto hloupé vyskakovací okno, ale zjistili jsme, že je ve Tvém internetovém prohlížeči aktivní blokátor reklam, díky kterým mohou dnes tyto stránky bezplatně fungovat.

Pokud nechceš být tímto oknem neustále rušen, prosíme Tě, aby sis blokování reklam vypnul či si alespoň přidal výjimku pro náš web.

Jedině peníze z reklamy nám pomáhají tyto stránky udržovat v provozu a neustále je obsahově i rozvíjet.

Děkujeme Ti mnohokrát za pochopení.

tým Český-jazyk.cz

 

Toto sdělení zavřeš klávesou Esc nebo kliknutím na křížek v pravém horním rohu.
Po zavření okna nedojde k žádnému omezení funkčnosti serveru Český-jazyk.cz, nicméně, každé další načtení stránky může být doprovázeno otevřením tohoto upozornění, nedojde-li k odstranění či úpravě blokování reklamních ploch.

­