Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

V ten nejasný den, kdy se mělo rozhodnout o našem osudu, jsem seděl doma u psacího stolu a psal právě tento text. Myslel jsem při psaní na něco jiného než to, co právě píši. Myslel jsem na domov, ne tento domov, ale skutečný - na svou vlast, která byla daleko, ale i přesto blízko. Myslel jsem na to vyprahlé léto, kdy jsem ji musel opustit, kdy mě povolali ze zálohy a já musel dvacet let po skončené válce znovu usednout do kokpitu tanku s vidinou toho, že tam, kam jedu, rozhodně nebudu vítán, naopak, budu nenáviděn. To bylo zcela něco jiného, než kdy jsme takhle jeli a osvobozovali území od Němců a vítali nás jako spasitele, a stejně tak jsme se i cítili, jenomže v roce 68? Kdo se cítil jako osvoboditel a kdo jako zrádce? U každého se to projevovalo jinak, jenomže voják je voják a nemůže dát veliteli najevo, co si o tom myslí nebo mu snad odporovat - to by pak zbytek života viděl svět jen za mřížemi, či vůbec.

A tak jsme sem přišli, nikoho nezabíjeli, jen stříleli do vzduchu, abychom rozehnali naštvaný dav, který nám pomalovával tanky a obšťastňoval vajíčky a rajčaty. Slíbili nám, že jakmile se lid umoudří, můžeme odjet domů. A ačkoliv se lid po nějaké době vskutku umoudřil, v Moskvě o tom nechtěli ani slyšet, neboť dokud jsou mezi lidmi stále disidenti, nesmíme zemi opustit.

Čtvrt roku po revoluci a my tu stále tvrdneme. Proč? Na co? Možná je to kvůli tomu, že jsme se tu již usadili, nazýváme kasárny svými domovy a našli jsme tu i lásky. Nechce se nám odsud, neboť nevíme, co s námi ve vlasti bude.

Já osobně jsem byl z valné části pro odjezd, protože poslední dobou jsme byli ze strany Čechů stále sabotováni a napadáni. Ztěžovali nám to tu, jen co to šlo, abychom už konečně vypadli. Dokonce i těm, kteří nikdy na nikoho nevystřelili ani nemířili, jenomže jak to poznat? Byli tu a tím to stačilo. Nakonec nám v tento den bylo řečeno, že u nás ve vlasti budeme mít zařízené ubytování a rodiny můžeme vzít s sebou, leč všechen majetek, který se nedá vzít v podpaží, tu musíme zanechat, bez náhrady. Já sám jsem měl jen ten stůl a skříň, ale mnozí tady investovali, nakoupili nemovitosti či založili podniky. Zkrátka a dobře, od doby, kdy jsme přijeli na toto území, jsme uzavřeli pakt s ďáblem a možná že mnozí z nás netušili, že si nás ten ďábel odnese tam, kam patříme. Nicméně, tak či onak, byla to poslední naděje, jak odtud zmizet ještě s nějakým tím majetkem. Víme, jak vypadal odsun Němců, sám jsem při tom asistoval - a těm, co nechtěli opustit zemi, pořádně prohnali kožich...

Dnes večer vyjíždí vlak, první vlak, který nás odsud odveze do země, pro kterou jsme umírali, bojovali a obsazovali. Nyní se vracíme jak spráskaní psi s půlkou majetku a nejistou vyhlídkou budoucnosti, budeme stále vojáky, či ne? Začleníme se do postsovětské společnosti? Už tam nebudeme tak moc vítaní jako v roce 45, nádraží budou pustá a možná, až se všichni shromáždíme, nějaký pohublý úředníček v brejličkách nám přidělí kvartýry v nějaké nejbližší ubytovně a dá nějakou tu práci, aby se neřeklo.

Ne, nejsem jasnovidec, ale takový průběh se dá s těmi, co prohráli, předpokládat. Jsou to kecy, že studená válka skončila remízou, ve skutečnosti to západ vyhrál a my se mu podvolili. Proto teď budeme muset dělat to, co bychom měli.

Tak tedy sbohem, republiko, byla jsi mým domovem více než dvacet let, přirostla jsi mi k srdci, ale nyní patříš jiným, těm, co v ní žili dávno před námi a budou v níž žít i nadále. Konec, tečka, nic.