ČESKÝ JAZYK Literatura aneb studentský underground - čtenářský deník, životopisy, čítanka, slohové práce, slovníček pojmů - www.cesky-jazyk.czwww.cjl.cz | www.literka.cz Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.



Menu

­­­­
Hodnocení práce slohovky

Aktuální známka: 1.50
Hodnoceno: 4x Prosím, ohodnoť práci

Noční karavana

Za jedné potemnělé noci jsem se vypravil se svou karavanou do města Zamaru, abych zde byl včasně ráno a prodal místnímu hradnímu pánovi mé vyhlášené zboží, o němž si celé království povídalo. Třebaže na něm nebylo nic zvláštního, předčilo mnohé jiné v kvalitě, tudíž jsem byl nejvíce žádaným prodejcem a tím pádem mi obchod jen vzkvétal. Přiznám se, že jsem na to byl vcelku také oprávněně pyšný, ačkoliv mi to mnozí záviděli a zazlívali. Chápal jsem rozhořčení druhých kupců. Považovali mne za jakéhosi šarlatána či podvodníka. Jinak si nedokázali vysvětlit můj úspěch. Popravdě za ním ale nestály žádné podvodné praktiky, ale naopak moje dobrácká povaha a především schopnost komunikace. Proto jsem dostával loďmi zrovna dovezené zboží z exotických míst jako první, tudíž jsem jej měl i nejčerstvější. Na ty ostatní se tak dostaly jen ty zbytky.
Důvod, proč jsem vyrazil tak brzo i teď, byl prostý. Chtěl jsem si zachovat pověst a především jméno, a proto jsem se dal na cestu z doků ihned poté, co jsem jej naložil do svého vozu, v němž jsem také jel v čele mé podlouhlé karavany.

Brzy jsem poznal, že to byla obrovská chyba. V temném lese nebylo prakticky nijak vidět na cestu, a tak jsme museli zapálit louče. Stali jsme se tak snadným cílem, jenž byl vidět na míle daleko a především lehkým terčem útoků nebezpečných zlodějů a vyvrhelů společnosti, kteří se na takových odlehlých místech rádi schovávali.
První náznaky nebezpečí zpozoroval můj kůň Vlašák. Hluboce zařehtal, zafuněl a nechtěl se hnout dál. Teprve po několika úderech bičem pochopil, že jeho odpor je marný a nejistým krokem pokračoval dál. Bylo mi divné, že odporoval, protože tak nikdy nečinil, ale ignoroval jsem to. Nechtěl jsem zastavovat a už vůbec ne kvůli mému oři. Ukázalo se, že to byla chyba, protože jsme vjeli do pečlivě připravené pasti v podobě jámy, jež byla zamaskovaná větvemi a popadaným listím. Přes den by si toho jistě každý všiml, ale přes noc to byla ideální past pro blázny, jako jsem byl já.

Neměl jsem čas zkontrolovat stav mého koně nebo zásilky v rozbitém voze. Musel jsem se totiž rychle vyhrabat ven, neboť jsme byli přepadeni. Náš boj byl marný. Tohle území nepřítel znal jako své boty a navíc měl početní převahu. Ač se mí muži bili, seč jim síly stačily, nakonec asi padli, utekli nebo byli zajati. Nemohu to s jistotou říci, protože jsem dostal pořádnou ránu do zátylku a omdlel jsem. Probudil jsem se nakonec v nějaké místnosti za dřevěným stolem, kde přede mnou ležely dvě nádobky ozářené svícnem, co stál přesně uprostřed. Jedna byla plná zelené tekutiny nevábného vzhledu, druhá zcela čirá, průzračná jako zrcadlo. Nevěděl jsem, co to má znamenat, ale brzo mi to bylo objasněno.

"Á, konečně ses probudil. Dovol, abych se představil. Jsem Simon. Musím uznat, že nám dobře zaplatili za tuhle prácičku. Měli jsme tvou karavanu v lese přepadnout, okrást a nikoho nenechat naživu. Víš, ty první dvě věci mi připadaly lákavé, ale ta třetí se mi trochu příčila. Na rozdíl od svých kumpánů nejsem žádný barbar. Byť to o mě mé šaty nenasvědčují. No, jen se podívej," vyzval mne muž, který zrovna přišel dubovými dveřmi.

Jeho tvář nasvědčovala tomu, že je to asi dobrák. Usmíval se od ucha k uchu, byl upravený, oholený a nijak nezapáchal. Jeho oblečení bylo však zakrvácené a zpoza jeho opasku, kde se nacházela obrovská kudla, odkapávala v malých kapičkách krev, jež dozajista patřila jednomu z mých mužů.

"Co po mně chcete? A proč tu vlastně jsem? Celému tomu nerozumím," poznamenal jsem roztřeseně a pokusil se pohnout. Marně. Provazy byly pečlivě utaženy a já byl jak ve svěrací kazajce. Jediné místo, které nebylo svázané, byla moje hlava. Začínal jsem pomalu chápat, proč tomu tak nejspíše bylo.

"Jak už jsem řekl, nejsem barbar, a proto tady pořád jsi. Mí muži by tě nejraději pobodali a sledovali, jak bolestivě umíráš, ale mne to nijak nepovznáší. Já dávám raději přednost tomu, aby měl každý šanci a změnil tak svůj osud. Ten nyní říká, že máš zemřít, ale to je mi proti srsti. Máš tedy možnost se zachránit. A asi už chápeš proč," sdělil mi záhadný cizinec a zazubil se na mě.
"Před sebou máš dvě odlišné tekutiny. V jedné je jed, co tě během chvilky zabije, v té druhé naopak nic. Jednu z nich si musíš vybrat a tím rozhodnout o svém životě. Pokud se rozhodneš, že ani jednu nechceš, nezbude mi nic jiného, než ti podříznout hrdlo. Tak co říkáš, jakou si vybereš?" zeptal se mne bandita a podrbal se na bradě.

"Tohle je šílenství, jak se mám asi rozhodnout!" vybuchl jsem, ale to jsem neměl dělat, protože jsem tím svého věznitele rozčílil natolik, že vytáhl svůj nůž a zabodl jej těsně přede mnou do dubové desky stolu.

"Žádné šílenství! Jestli chceš umřít rovnou, tak to řekni a já už se o to postarám! Jsem až moc milosrdný a myslím si, že si tohle ani nezasloužíš. Nevděčníku!" zasyčel, ale pak se uklidnil, vytáhl svou bodnou zbraň a opět si ji zastrčil za opasek.
"Tak jak!?" vyštěkl a zkoumavě se mi zahleděl do očí. Bylo mi jasné, že v nich viděl strach, ale o to víc ho to bavilo.

Byl jsem myškou v pastičce, co bojovala o svůj život a on mlsným kocourem, jemuž stačilo málo k tomu, aby mě rozcupoval na kousky.
"Tu zelenou," odpověděl jsem mu a hlasitě jsem polkl, protože jsem si nebyl vůbec jistý svým rozhodnutím. V duchu jsem se modlil k bohu a prosil ho, aby mi odpustil všechny hříchy a v tento osudný moment při mně stál.
Zrovna jsem si říkal amen, když mi násilím trýznitel otevřel ústa a vlil do mne obsah lahvičky. Zakašlal jsem, zakuckal se a nakonec polkl. Horší pachuť jsem snad v ústech neměl, a když se tekutina převalila do žaludku, myslel jsem, že snad vybuchnu. Dlouho jsem pak lapal po dechu, než jsem se uklidnil.

"Výborně, blahopřeji ti, právě ses zachránil. Prošel jsi první zkouškou a tím pádem mi nezbývá nic jiného, než tě uvítat do druhé části. Ta už nebude tak snadná, ale věz, že se i z ní můžeš hravě dostat. Záleží jen a jen na tobě a tvých dovednostech," zašvitořil mi do ucha bandita, zatleskal a začal mne rozvazovat.
Nepatrný okamžik nato pak vešel do místnosti obrovský kolohnát, jenž mě jednou rukou snadno polapil a kamsi vlekl.
"Tome, vyplať ty, co si vsadili tady na obchodníka. Zdá se, že přežil první kolo. Kolik jich celkem ještě zůstalo? Doufám že dost. Byl bych nerad, kdyby zábava najednou skončila. Uznej, že jsme tu nikoho už dlouho neměli. Chlapům pak klesá morálka a zapálenost," poznamenal směrem k dalšímu z jeho poskoků, když procházel obrovskou chodbou společně se svalovcem, co mne nesl jako nějakou hadrovou panenku.

V ten okamžik jsem si začínal všímat, kde jsem. Stěny byly kamenné a měly hrubé rysy. Zdály se být neopracované a především působily dojmem, že je vytvořila sama příroda. Docházelo mi tak, že jsem asi v nějakém jeskynním komplexu. V sídle těchto zločinců.

"Je to bída, zůstal jen jeden. Zbylých pět se otrávilo. Ti hlupáci si mysleli, že je to obyčejná voda. Idioti," zanadával malý trpaslík, jenž měl obličej celý posetý jizvami, které by si žádný normální člověk jen tak dobrovolně neudělal.
"Co se dá dělat. Osud tedy rozhodl ve prospěch dvou, kteří se utkají ve vzájemném boji, aby uhájili svůj život před zrádným koncem. Škoda jen, že jich není víc," posteskl si vůdce banditů a mlčky šel dále až do velkého sálu, jenž svým tvarem připomínal jakousi zvláštní kulatou arénu. Uprostřed ní byla obrovská jáma, v níž již čekal jeden člověk. K mému překvapení byl ale celý nahý. I přesto jsem v jeho tváři poznal stařičkého Adama, co na mne prosebným pohledem urputně hleděl. Nejspíše doufal, že mu povím víc a dostanu ho z této šlamastiky.

"Svlékni se a skoč za tím starochem taky do jámy," přikázala mi obrovská lidská gorila a já tak pocítil její smradlavý dech, co se jí valil z úst.
"Cože?" udiveně jsem se zeptal, ale namísto toho, aby mi bylo odpovězeno, ze mě serval můj oděv jedním trhnutím, tudíž jsem dopadl na zem prakticky jen ve spodním prádle. Pořád jsem nevěřícně hleděl na cáry toho, co kdysi bývalo mým drahým rouchem, a především na mocné paže té mašiny, která z nich udělala jen pár cácorek.
"Dál to zvládneš sám. Nenuť mě to opakovat, nebo ti pomůžu," zabručel a pohrozil mi pěstí, tudíž jsem raději uposlechl a řídil se jeho příkazem. Bylo mi stydno a třásl jsem se zimou, ale skočil jsem do jámy za kočím jednoho z mých kočárů.

"Drahý pane, jste to vy? Já myslel, že jste mrtvý! Bůh při nás dnes stojí, ačkoliv jsme těm šílencům jen pro smích. Nebojte se, my se z toho dostaneme. Jen musíme dělat to, co po nás budou chtít. Plně v to věřím," oznámil mi můj přítel přátelským tónem, v němž jsem však příliš jistoty nezaznamenal. Zdálo se mi, že je na tom spíš hůř než já.

"Drazí hosté a především mí věrní, prosím zpozorněte! Sešli jsme se tu dnes, abychom viděli rozhodnutí, které vynesou tito dva stateční válečníci. Svou bystrost a především dobrý úsudek prokázali, čímž si zajistili život. Dokážou se ale i v tuto chvíli obhájit? To hned zjistíme. Stejné podmínky, stejné zbraně, stejný los. Prosím, řekněte si číslo od jedné do pěti, naši noví společníci," slavnostně nás vyzval vůdce této smečky, jež se během pár minut nahrnula do sálu.

"Tři," špitl jsem, načež mi u nohou přistála dřevěná palice, která stejně jako Simonova kudla byla celá od krve mých věrných pomocníků. Chvilku jsem nervózně stál na místě a mlčky na ni hleděl. Nechtěl jsem ji sebrat, protože se mi vražda víc než hnusila. Nakonec mne přinutilo až hlasité zakašlání a pohrožení nabitou kuší. Teprve pak jsem ji pevně uchopil do pravé ruky. Nikdy jsem s takovou zbraní nezacházel, ale nyní se zdálo, že nemám za výběr.

"Pane, nebudeme muset dělat to, co si myslím, že ne? Nechci vás zabít a ani nechci zemřít," vystrašeně hlesl Adam a sklopil oči. Prohlížel si můj kyj, jako kdyby to byla nějaká fascinující práce mistra řemeslníka. Byl to ale jen obyčejný kus dřeva.

"No tak, starochu, číslo! Nemáme na tebe celý den," zařval bandita, načež se rozesmál a odplivl si na něj.

"Pane?" zeptal se mne můj společník tak, že se mu až zachvěl hlas.
"Milý Adame, musí to tak být. Nemáme na vybranou. Jsme v situaci, kdy si nemůžeme zvolit, co chceme, ale co musíme. Buď já, nebo ty. Nedělá mi to radost a jsem si jistý že ani tobě ne. Vyber si proto číslo, ať to můžeme co nejrychleji ukončit," odpověděl jsem a nechápal, kde se ve mně ta slova berou.
Vozka na mne kývl, zdvihl ruku a ukázal na ní dva prsty. Hned, jak tak učinil, ozval se bujarý smích, tleskání a pískot, jenž vytvářeli pobavení vyvrhelové společnosti, kteří na nás hleděli jako na nějaké aktéry komického divadla.

"Bohužel, vy nic nedostanete. Pod číslem dva se nenachází nic. I takový může být osud. V jednu chvíli drží člověk všechny trumfy a v druhou nemá zhola nic," konstatoval Simon a zatleskal.
"Boj může započít. Připomínám jinak našim hostům, že pokud se nám za naši pohostinnost nechtějí odvděčit dobrou zábavou, vezmeme si jejich dar sami. Tedy jejich životy. Nechcete nás tedy urazit, že ne?" nevhodně zažertoval vůdce lapků a já tak musel udělat to, co po mně chtěl.

Povzdechl jsem si, nadechl se a započal mlátit mého přítele. Tížilo mne to u srdce a dokonce jsem se i rozplakal. Nabité kuše, co na nás mířily, mě bohužel přinutily pokračovat, protože jen tak se mohl jeden z nás zachránit.

Adam nejdříve křičel, ale pak už jen skuhral. Umíral a nemohl s tím nic dělat. Ani já ne. Pokus o útok na bandity by byla holá sebevražda. Proto jsem kočího zabil a s posledním jeho vydechnutím odhodil znechuceně palici co nejdál od sebe.

"Výborně, výborně. Nyní přejdeme ke třetí části," zajásal Simon a já dobře věděl, že tu už nepřežiji. Jak bych taky mohl, když jsem byl jediný a neměl jsem proti komu soupeřit. Navíc výběr nápoje i to, že Adam neměl žádnou zbraň, byl vlastně jen šťastný tah.

"Drazí..." začal s přednesem věznitel, ale nestačil to dopovědět, protože mu hlavu probodl šíp z luku, který vystřelil kdosi zpoza rohu. Brzo nato se do sálu navalily královské stráže a pustily se s těmi bídáky do lítého boje, na konci jehož stáli ochránci zákona jako vítězové.

Zajatců nebylo mnoho. Pouze pět a já ke své smůle patřil k nim, neboť mne považovali též za banditu. Slova o tom, že jsem obchodníkem, který byl přepaden a donucen k násilnostem, měly za nějakou vymyšlenou báchorku. Proto jsem byl opět svázán a dovlečen ven z jeskyně, kde už pomalu svítalo. Dobrou půlhodinku jsem pak musel běžet za koněm, jenž uháněl jako splašený, poněvadž by mě jinak vláčel po zemi. Teprve na kraji lesa, tam, kde bylo několik listnatých stromů, se zastavil, jelikož mu to jeho pán přikázal.
"Připravte jim šibenice. Oběsíme je tady. Není důvod tu chásku vláčet až do města. Stejně by je tam čekalo to samé. Ano, vzdali se nám dobrovolně s myšlenkou na to, že se tím zachrání, ale jejich zločiny nelze jen tak hodit za hlavu. Ne, zaslouží si trest," zavelel kapitán vojákům, co se ihned dali do díla.
Poznal jsem, že tady můj život vlastně končí. Celou dobu jsem byl poctivým člověkem, který nikoho nikdy nepodvedl, neokradl a ani neošidil. Jediný můj hřích byla vražda mého přítele, k němuž jsem byl nedobrovolně donucen. Přesto končím stejně jako ti nejhorší lidé, co po této zemi kdy chodili.

Nebráním se rozsudku a už ani neposlouchám slova, která mě usvědčují z toho, co jsem provedl. Nic to nemění na tom, že jsem si to zasloužil - zabil jsem Adama. Oprátku mi dávají přes hlavu a já zavírám oči. V posledních chvílích se modlím k bohu a pak už jen čekám na smrt. Dusím se a slyším, jak vojáci odjíždějí pryč. Jsem tu sám s těmi, co mě přepadli. Srdce mi splašeně buší na povel tak, že jej slyším až ve svých uších. Pak zpomalí tep a já už nic nevnímám. Nejspíše jsem asi mrtvý.

Poté přichází pro mne šok, protože dopadnu tvrdě na zem. Zakašlu a zhluboka se nadechnu. Cítím vzduch a dýchám. Jsem naživu. Pohlédnu vzhůru a vidím proč. Větev, na které jsem byl oběšen, nevydržela již déle tíhu mého těla a praskla. Přesto vím, že zasáhl bůh. Musel, protože si jinak nedovedu vysvětlit, proč tak dlouho otálel. Zřejmě má se mnou ještě své plány. Zřejmě jsem si zasloužil ještě žít...

Vytisknout (Ctrl+P) Stáhnout v PDF

Zdroj: Pavel Dovhanič, 10.12.2014

   
­­­­

Diskuse ke slohové práci
Noční karavana







Mapy webu Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé Důležité informace Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti


Ověřovací kód Opište kód z obrázku (jiný kód ↑)

Upozornění

 

Milý návštěvníku serveru Český-jazyk.cz,

omlouváme se, že Ti musíme zobrazovat toto hloupé vyskakovací okno, ale zjistili jsme, že je ve Tvém internetovém prohlížeči aktivní blokátor reklam, díky kterým mohou dnes tyto stránky bezplatně fungovat.

Pokud nechceš být tímto oknem neustále rušen, prosíme Tě, aby sis blokování reklam vypnul či si alespoň přidal výjimku pro náš web.

Jedině peníze z reklamy nám pomáhají tyto stránky udržovat v provozu a neustále je obsahově i rozvíjet.

Děkujeme Ti mnohokrát za pochopení.

tým Český-jazyk.cz

 

Toto sdělení zavřeš klávesou Esc nebo kliknutím na křížek v pravém horním rohu.
Po zavření okna nedojde k žádnému omezení funkčnosti serveru Český-jazyk.cz, nicméně, každé další načtení stránky může být doprovázeno otevřením tohoto upozornění, nedojde-li k odstranění či úpravě blokování reklamních ploch.

­