Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Magdalena Novotná pocházela z Olešnice na slezských hranicích. Za války se stala vdovou a jediným potěšením jí byly tři děti. Postupem času však děti odcházely a Magdalena zůstala sama. V pokročilém stadiu života se ovšem mohla radovat ze svých vnoučat (Barunky, Adélky, Jana a Vilíma), když byla pozvána na Staré bělidlo, kde žila její dcera Terezka Prošková.
Vnoučata si babičku představovala jinak, proto ji neustále pozorovala. Bílé vlasy, vrásčitý obličej, scvrklé ruce a pár zubů. Tak přece babičky nevypadají! I přes babiččin neobvyklý vzhled si ji však zamilovali. Babička jim přinesla dárky, odpovídala na všechny zvídavé otázky a brzy ukázala svou přívětivou povahu.
Hned po příchodu si babička vzala na starost některé domácí práce. Především pečení chleba bylo její výsadou. Mezi zaděláním a vyndáním z pece ho několikrát požehnala a každý musel při vstupu do světnice říci: "Pánbůh požehnej!" Děti nesměly šlapat po drobtech, jinak by duše v očistci plakaly. Pokud na stole zbyl kousek chleba, schovala ho babička do kapsáře a poté ho nasypala zvířátkům. Chlebem se uctíval kdejaký host, dokonce i inspekce ze zámku. Paní správcová a dvě paničky byly zvyklé na lepší stravu a pochopitelně odmítly chléb se solí, který jim babička nabízela. Nejvíce se to ovšem dotklo babičky, jež prohlásila, že kdo u ní nepřijme chléb a sůl, ten není hoden, aby mu židli podala.
V létě vstávala babička ve čtyři hodiny, v zimě v pět. Nejdříve se požehnala, políbila křížek visící na klokočovém růženci a poté se pokropila svěcenou vodou. Nato si sedla ke kolovrátku a předla. Po hodině šla dát krmení drůbeži a vzbudila služky. Barunku probrala ze spánku jemným zaklepáním na čelo. Tímto způsobem se totiž duše nejdříve probudila. Ustrojila všechny děti (s velikým úsilím) a posléze s nimi poklekla před obraz Krista a pomodlila se otčenášek. Potom se obyvatelé Starého bělidla nasnídali a každý se pustil do práce. Babička buď znovu předla nebo šla s dětmi na procházku. Večer se ubírala do svého lože s vědomím, že splnila úkol, který si ráno předsevzala. Pokud se schylovalo k bouři, připravila na stůl hromničnou svíčku a do bílého plátna zabalila bochník chleba. Pomodlila se, růženec si dala pod polštář a usnula.
Na prvním místě v hodnotovém žebříčku byla u babičky rodina. Pro vnoučata by udělala cokoliv, jen aby byla šťastná. Terezka jí překvapila svou zpanštělostí (přebrala návyky vyšších společenských vrstev), proto měla nejspíš raději švagra Jana, jenž byl dobrosrdečný a sdílný. Jeho jedinou chybou byla rodná řeč - němčina. Babička milovala český jazyk a svou rodnou zemi. Mnohdy vlast stavěla na stejné místo jako matku, základ našeho života. K vlastenectví vedla i svá vnoučata. Vyprávěla jim různé příběhy z historie a učila je milovat domov (své rodné stavení i otčinu).
Svou dobrosrdečností si babička dokázala získat srdce všech obyvatel ratibořického údolí. Kdokoli mohl přijít a žádat o radu. Babiččina zkušenost a moudrost se vždy postaraly o vyřešení problému. Rovněž na zámku vítali laskavou tvář, za kterou se skrývalo četné množství dobroty. Paní kněžna si vážila babičky pro její přímost a starostlivost. Vyvstává otázka, zda je reálné, aby existovala harmonie mezi venkovskou a urozenou ženou. V tehdejší (možná i dnešní) době bylo něco takového velice nepravděpodobné. Kněžna by si babičky nejspíše ani nevšimla a dál by žila ve svém panském světě plném přetvářky a nenávisti. Tento vztah tedy působí zidealizovaně stejně jako celá babička. Mnohé z jejích vlastností vyznívají smyšleně.
Dnes už se o skutečné povaze babičky Boženy Němcové můžeme jen dohadovat. Pokud byla stejně laskavá a obětavá jako její knižní podoba, můžeme Němcové jen tiše závidět. I když totiž byla babička pouze chudá stařenka, zapsala se do povědomí nejen svým sousedům, ale i všem generacím čtenářů, kteří dokázali ocenit její prostotu a charakter.