ČESKÝ JAZYK Literatura aneb studentský underground - čtenářský deník, životopisy, čítanka, slohové práce, slovníček pojmů - www.cesky-jazyk.czwww.cjl.cz | www.literka.cz Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.



Menu

­

Monyová Simona (*17.03.1967 - †03.08.2011)

­­­­

Jednou nohou v blázinci

  • ukázka
  • 2005 (nakladatelství Boris Ingr - MONY)

Věnováno všem matkám, které obdobně jako já, zhltaly kdejakou příručku o výchově dětí, a přitom nadále zůstaly pouhými amatérkami.

Ukliďte si knihovnu!
Příručky na správnou výchovu dětí jsem si pořídila dříve než těhotenské šaty, pleny nebo kojenecké láhve. A než se první syn narodil, několikrát jsem je všechny prostudovala.
Vyzbrojena informacemi, jak zvládnout úmyslné rozbíjení hraček, noční můry nebo pomočování dítěte předškolního věku, jsem nabyla jistoty, že výchova bude v podstatě zábavný proces, podobající se dlouhé návštěvě lunaparku či zoologické zahrady. Mýlila jsem se, i když připouštím, že jistou podobnost naší domácnosti se zoologickou zahradou popřít nelze.
Již velice záhy po návratu z porodnice jsem začala zjišťovat, že příručky jsou pro jinou odrůdu dětí. Dětí bez vynalézavosti a patřičné kreativity. Dětí, které zlobí tak nějak obyčejně, bez fantazie. Moji synové nikdy netrpěli nočními můrami, chodit na nočníček se naučili dříve, než přijímat tuhou stravu, a hračky nerozbíjeli - vyhazovali je z oken, polykali je nebo rovnou splachovali do záchodu.
Moji synové byli mnohem rafinovanější než děti z příruček. Tak například spánek. Jedna ze základních fyziologických potřeb dítěte. Malé děti spí rády, pokud jsou ukládány v klidu, bez nervozity, ve stejnou dobu a na stejné místo, míní odborník. Možná že malé děti rády spí, ale zřejmě jen ty jeho. Moje tedy rozhodně ne. Prvorozený syn v odmítání spánku dosáhl naprosté virtuozity a já se díky němu ocitla jednou nohou v blázinci.
Byl mu sotva rok, když zjistil, že nejúčinnější metoda, jak se dostat po obědě ven z postýlky není křik. Takhle primitivně protestují jen příručkové děti. Můj hošánek se nechal uložit, deset minut pracoval na jistém výtvarném díle, o kterém si byl jist, že matku zabaví na zbytek odpoledne a jemu zaručí pobyt ve vaně s koupelovou pěnou a všemi těmi kachničkami a lodičkami, což je podstatně lepší zábava, než ležet na zádech a čekat až se dostaví odpolední spánek, že...
Je to až k nevíře, ale vycházelo mu to dokonale. Pokoušela jsem se ho přelstít a den co den ho nechávala sedět po obědě na nočníčku až měl zadeček do ruda otlačený a bradička mu únavou padala na hrudník. A nic. Sotva jsem ho uložila do postýlky, lehl si, pak dvakrát třikrát zatlačil a takto podomácky vyrobenou plastelínou vyzdobil vše, na co z postýlky dosáhl. Když byl s postmoderní plastikou hotov, nespustil hurónský řev, nýbrž jaksi mimochodem zvolal: "Aa! Aa!" a měl vyhráno.
Zkusila jsem hlídkovat u postýlky až do okamžiku, kdy začal pravidelně oddechovat, ale sotva jsem se vzdálila z pokoje, ihned se pustil do svého fekálního projektu. Začala jsem ho tedy na odpolední spánek oblékat do oblečku, který nápadně připomínal svěrací kazajku. Vymanil se z něho rychleji než David Copperfield. Přelepila jsem mu plíny lepicí páskou na koberce. Dostal se i z nich. Dala jsem mu půl prášku na spaní. Zapatlal vše včetně záclony a plyšového králíka a pak spokojeně usnul ve vaně, kam jsem ho dala odmočit. A tak jsem střídavě po odpoledních zvracela, střídavě plakala. Střídavě jsem si z telefonního seznamu vypisovala adresy psychiatrů a střídavě adresy dětských domovů, kam bych mohla chlapce umístit, až si definitivně přiznám, že na to, abych mu byla důslednou a trpělivou matkou, skutečně nemám dost silný žaludek.
V době, kterou jsem trávila odstraňováním synáčkova lejna špachtlí ze stěny nebo ho vyškrabovala párátkem na zuby ze škvír dřevěného rámu postýlky, jsem vážně pochybovala o svých rodičovských citech. A mnohdy jsem trpce litovala, že mi v době dospívání současně s operací apendixu neprovedli i hysterektomii. A taky jsem častokrát záviděla manželovi jeho prozřetelnost, díky níž se od nás odstěhoval ještě v době šestinedělí...
Přesně po čtyřech týdnech a třech dnech jsem konečně prohlédla a kapitulovala.
Zrušila jsem odpolední spánek, uklidila si knihovnu a všechny příručky o výchově dětí zařadila mezi literaturu sci-fi.
A pokud vám mohu radit, udělejte totéž: ukliďte si knihovnu!

Andílek
"Mami, viděl jsem v televizi tetu Můru," pravil můj sotva pětiletý syn s tváří anděla.
"Nevymýšlíš si?" otázala jsem se obezřetně. Tu jeho přebujelou fantazii znám totiž dokonale. Nedávno to byla údajně zcela holohlavá učitelka z mateřské školy, kterou jsem druhý den zahlédla u kadeřnice, jak si nechává dělat trvalou.
"Ne, vážně, byla tam!" skoro plačtivě vykřikl Andílek.
"Dobře," připustila jsem tedy možnost, že spatřil moji sestru v televizi. "A co tam dělala? Jezdila ve spodním prádle na lachtanovi?"
"Ale, mami," uraženě našpulil rtíky. "Když to chceš vědět, tak vyhrála v té nové soutěži hróózně moc peněz."
"Mně se to nějak nezdá," znovu jsem zapochybovala, ovšem již značně nahlodána.
Zrychleně zamrkal a v očích se mu zaleskly slzičky. Bůhvíproč je tak lítostivý... možná je to tím, že od rozvodu s Tyranem žijeme sami dva, uvažovala jsem a současně zkoumala synka rentgenovým zrakem.
"A co měla Můra na sobě?!" vybafla jsem kontrolní otázku.
"Ty modrý šaty, co se ti tak líbily, když jsme byli u babičky," odvětil pohotově.
Přesvědčil mě.
Zastyděla jsem se za svoji podezřívavost.
"Promiň," špitla jsem provinile. Bylo mi hanba. Ale kdo by se mohl divit mojí nedůvěře po tom, co jsem minulý týden zhruba třiceti nájemníkům domu sdělila, že je nebezpečné používat výtah, posléze nákup vyvlekla s vypětím sil do desátého patra a večer se dověděla, že si to synáček vymyslel?
Zazvonil telefon.
"Ahoj, tady Můra..." ozvala se ze sluchátka moje sestra.
Že by telepatie?
"Ahoj," odpověděla jsem zvesela. "Právě jsme o tobě mluvili. Slyšela jsem tu novinu. Gratuluju!" šveholila jsem srdečně, i když moje hašteřivá sestra zrovna není ten člověk, kterému bych výhru od srdce přála.
"Děláš si legraci?" vyjela Můra ostře.
Nechápala jsem: "Ty snad nemáš radost?"
Požádat ji o půjčku na nové kolo pro Andílka jsem si zatím netroufala.
"Ne!" odsekla nenávistně. "Ale ty zjevně ano!"
"No..." přitakala jsem přiblble.
"To, že mě Ťunťa opustil nic neznamená, on se vrátí, ale kdo by měl zájem o takovou semetriku, jako seš ty, to teda nevím! Vůbec se nedivím, že se ti od rozvodu nepodařilo sehnat Andílkovi tátu!"
"Co do toho pleteš Ťunťu?!" ignorovala jsem všechny invektivy. Ostatně, měla pravdu. Jsem skoro pět let rozvedená. Nestydím se za to, ale na druhou stranu se nedá říct, že bych na to byla právě pyšná.
Můra beze slova zavěsila.
Tady něco nehrálo. Že by švagr odešel od Můry po devítiletém manželství proto, že vyhrála desetitisíce v televizní soutěži, mi připadalo značně nepravděpodobné.
"Andílku!" zaječela jsem nepříčetně.
Přišoural se, nevinnost sama.
"Pravdu!" vyštěkla jsem.
"Nerozumím..."
"Chci slyšet pravdu. A to hned," trvala jsem na svém.
"Já jsem nelhal," zakňoural nepřesvědčivě.
"No, tak! Bude to!" zvyšovala jsem hlas do pištivé fistulky, kterou tolik nesnáším. "Vyhrála Můra v nějaké soutěži?"
Zavrtěl hlavou.
"Ale v televizi byla," snažil se zachránit situaci.
Z očí mi šlehaly blesky, a kdyby to nebylo v rozporu s mojí výchovnou strategií, nafackovala bych mu s chutí.
"Nelži..." zasyčela jsem.
Zíral na mě svýma velkýma průzračnýma očima bez známek nervozity.
"Andílku," zaštkala jsem procítěně, "my dva si přece nebudeme lhát."
"Tak jo... nebyla v televizi," přiznal kajícně. "Mami, to bylo naposled, opravdu," zavzlykal.
Nebylo možné neuvěřit. Pro jistotu jsem však vynesla verdikt: "Do konce týdne žádná televize!"
Horlivě přikyvoval, hlavička se mu třepala na útlém dětském krčku.
"Teď zajedu za Můrou... ať sekáš dobrotu!" řekla jsem a se smíšenými pocity zamkla svého syna doma.
Za slabé dvě hodinky jsem byla zpět. S obavami jsem otáčela klíčem v zámku. Obavy, jak se zdálo, byly zbytečné.
Andílek seděl v kuchyni u stolu a rovnal do krabice figurky od Člověče, nezlob se.
"Tak, copak jsi tady dělal?" zeptala jsem se mile. Vše bylo odpuštěno.
"Hrál jsem Člověče..."
"Sám se sebou?" usmála jsem se dojatě jak vzorného mám synka.
"Ne, s jedním chlápkem," odvětil klidně.
Zatmělo se mi před očima.
Můj syn nevydrží mluvit pravdu ani pět minut!
"Co jsem komu udělala?!" úpěla jsem.
"Co je ti, mami?" otázal se. Svatouškovský výraz mi byl silně povědomý.
"Ten chlápek prošel zdí?" opáčila jsem sarkasticky.
"Ne, přišel přes balkon."
"Bydlíme v desátém patře!" vybuchla jsem. "Pravdu!"
Chvíli přešlapoval, a pak zkroušeně zamumlal: "Tak teda jo... nikdo tady nebyl."
Ulevilo se mi. Skutečnost, že se přiznal okamžitě, mne rozjařila. Hle! První pedagogický úspěch!
Maličko křivě jsem se pousmála a vyřkla svoji oblíbenou formulku: "My dva si přece nebudeme lhát, viď?"
Andílek přitakal.
Ozval se zvonek u dveří.
Ještě s úsměvem na rtech jsem otevřela. Stál tam cizí chlápek v montérkách.
"Dobrej den," pozdravil bodře. "Nějak mi to nedalo... přišel jsem se omluvit, že jsem sem tak vpadnul, ale když ten váš kluk byl tak smutnej..."
"Co prosím?" otázala jsem se shovívavě. Vím jakým způsobem jednat se slabomyslnými, koneckonců byla jsem dva roky ze jednoho z nich vdaná.
"Spárujeme tady panely... váš kluk mě viděl viset na laně a zlákal mě na partičku Člověče, nezlob se... tak se nehněvejte, bylo mně ho jen líto..." řekl, spiklenecky zamrkal na Andílka a odešel.
Než jsem se skácela k zemi, blesklo mi hlavou, zda moje sestra přece jen nevyhrála spoustu peněz, a jak je to vlastně s těmi vlasy Andílkové paní učitelky...

Komik
Ten chlápek za volantem na mě zíral dost vyděšeně. Možná i pobaveně, čert ví. Sklonila jsem se ke spuštěnému okénku, za kterým se šklebil můj syn. "Tak, aby bylo jasno, Andílku," spustila jsem autoritativně, "to je naposledy, co ses nějakýmu cizímu člověku nasomroval do auta. Teď tady pánovi poděkujeme, že byl tak hodný a neodvezl tě do polepšovny, kam už dávno patříš, ty si vystoupíš a já se na všechno pokusím zapomenout dřív, než dojdeme domů."
Byla jsem na sebe pyšná. Proslov se mi povedl, hlas se mi ani jednou nezachvěl, a díkybohu, ani jsem se nerozbrečela jako posledně, kdy si Andílek vlezl do oprýskaného žigulíka s olomouckou poznávací značkou a já za nimi běžela přes půl ulice s rukama nad hlavou, než si ten idiot za volantem vůbec povšiml, že má vzadu místo tří děcek čtyři. I když synka nade vše miluji, do Olomouce bych s dechem nevydržela, to vím jistě.
"Tak vylezeš už konečně!" zamračila jsem se na nezdárného potomka, pohodlně rozvaleného na zadním sedadle poměrně zachovalé škodovky.
"Jestli můžu nějak pomoct..." zjevně se bavil majitel vozu. Chtělo se mi křiknout, ať se nevměšuje do našich soukromých záležitostí, ale pak mi to přišlo trapné vzhledem k nezanedbatelnému faktu, že auto, ve kterém si Andílek hověl, bylo jeho. Děti se bohužel reklamovat nedají. A ačkoliv má Andílek (mimo jiné) drobnou úchylku cpát se cizím lidem do jejich aut a žádat svezení, je můj a mám ho ráda.
"No, tak," zalomcovala jsem klikou. Malý mizera se pochopitelně uvnitř zamkl. Obrátila jsem se na cizího muže a nejprosebnějším tónem, jakého jsem vůbec schopna, jsem ho požádala, aby vystrnadil mého kluka ze svého vozu, abychom se pak každý mohl odebrat do svých domovů, a pokud možno se už nikdy nevidět.
"Milá paní, já vám ho nemůžu vydat. Tohleto je totiž únos," pravil chlápek smrtelně vážně a Andílek se vzadu vzrušeně zachichotal. Zbledla jsem: "Co to povídáte?!"
Cizí muž se otočil na Andílka a výrazně na něj zamrkal, což mohlo znamenat, že je buď velký srandista nebo nebezpečný psychopat na útěku. Jelikož mám od osudového přehmatu, kdy jsem se provdala za Tyrana, sklon vidět svět spíš černě, vybrala jsem si druhou možnost.
Přidala jsem na razanci, co se týče lomcování s klikou. "Okamžitě pusťte mého syna ven nebo zavolám policii!" snažila jsem se ze všech sil překřičet Andílka, který se řehtal tak hlasitě, až se zalykal. A najednou chlápek nastartoval, vůz se dal pomalu do pohybu a sotva krokem jel podél obrubníku. Jakmile jsem pustila dveře, ten pedofil za volantem přidal plyn a ujel. Běžela jsem k první telefonní budce, abych zjistila, že telefon má utržené sluchátko. Sedla jsem si na obrubník a hlasitě se rozvzlykala. Nechápu, proč kluk, kterému je pět, si místo čekání na matku před obchodem nastoupí do auta k cizímu člověku, a taky nechápu, proč kluk, který tohle dělá obden, musí být zrovna můj. Copak jsem ho strašila málo zlými lidmi, kteří lákají drobné hošíky na hrst bonbónů, aby je pak zavřeli do temné místnosti o hladu a žízni? Na druhou stranu, za bonbóny by Andílek s nikým nešel, to vím jistě. Můj chlapeček míří výš. Žádný úchyl v baloňáku s balíčkem žvýkaček by u něj neměl šanci. Andílek zásadně důvěřuje pouze motorizovaným únoscům.
Náhle telefonní budku míjela bleděmodrá škodovka, na jejímž zadním sedadle mával rozjařený synáček. Slíbila jsem si, že příští týden už opravdu navštívím psychiatra, kterého mi stále doporučuje moje sestra a utřela jsem si nos i oči do rukávu, aby ten nafoukaný chlap nepostřehl, že jsem nervově labilní hysterka, která nerozumí fóru. Byť pěkně uhozenému. Usmála jsem se, abych zamaskovala i to, že jsem brečela.
"Ježiši, vy jste brečela?" klidně vystoupil z auta člověk, co mi unesl mé jediné dítě, a uculoval se blaženě jak kojenec u matčina prsu. "To mě ani nenapadlo, že byste ten únos mohla vzít vážně," smál se. A tak jsem poznala Komika.

Vytisknout (Ctrl+P) Stáhnout v PDF

Zdroj: J.i.t.t.a., 05.11.2006

   
­­­­

Diskuse k úryvku
Simona Monyová - Jednou nohou v blázinci







Mapy webu Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé Důležité informace Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti


Ověřovací kód Opište kód z obrázku (jiný kód ↑)

Upozornění

 

Milý návštěvníku serveru Český-jazyk.cz,

omlouváme se, že Ti musíme zobrazovat toto hloupé vyskakovací okno, ale zjistili jsme, že je ve Tvém internetovém prohlížeči aktivní blokátor reklam, díky kterým mohou dnes tyto stránky bezplatně fungovat.

Pokud nechceš být tímto oknem neustále rušen, prosíme Tě, aby sis blokování reklam vypnul či si alespoň přidal výjimku pro náš web.

Jedině peníze z reklamy nám pomáhají tyto stránky udržovat v provozu a neustále je obsahově i rozvíjet.

Děkujeme Ti mnohokrát za pochopení.

tým Český-jazyk.cz

 

Toto sdělení zavřeš klávesou Esc nebo kliknutím na křížek v pravém horním rohu.
Po zavření okna nedojde k žádnému omezení funkčnosti serveru Český-jazyk.cz, nicméně, každé další načtení stránky může být doprovázeno otevřením tohoto upozornění, nedojde-li k odstranění či úpravě blokování reklamních ploch.

­