ČESKÝ JAZYK Literatura aneb studentský underground - čtenářský deník, životopisy, čítanka, slohové práce, slovníček pojmů - www.cesky-jazyk.czwww.cjl.cz | www.literka.cz Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.



Menu

­

Pergaud Louis (*22.01.1882 - †08.04.1915)

­­­­

Knoflíková válka: román mého dvanáctého roku

KNIHA I.

1. Vyhlášení války

Pokud jde o válku...je zábavné pomyšlení, jak malicherné podněty ji rozdmýchávají a z jak lehkovážných příčin uhasíná: celá Asie se zničila a strávila ve válce kvůli pařížským milostným pletkám.

MONTAIGNE (kniha druhá, kp. XII.)

Počkej na mě, Bouřko! halekal Boubela, který nesl učebnice a sešity pod paží.
Tak sebou hoď, já nemám čas na plkání! Je něco novýho?
Dost možná!
Co?
Tak pojď!
Když Boubela dohonil své spolužáky, bratry Bouřku a Buřinku, rázovali všichni tři bok po boku směrem ke škole.
Bylo říjnové ráno. Nebe rozbouřené obrovskými šedými mraky uzavíralo obzor u blízkých pahorků a poznamenávalo krajinu zvláštní melancholií. Švestky byly holé, jabloně žluté a listí ořešáků padalo klouzavým letem, zpočátku širokým a pozvolným, který se náhle měnil v střemhlavý pád krahujce, jakmile se úhel padání zostřil. Vzduch byl vlhký a vlahý. Vítr vál v poryvech. Monotónní supění mlátiček zaznívalo tlumeným nápěvem, které se ve chvíli, když byl snop pozřen, protahovalo do truchlivého zanaříkání, podobného zoufalému vzlyku agónie či bolestnému zaječení.
Léto právě skončilo a rodil se podzim.
Mohlo být osm hodin ráno. Slunce se smutně potulovalo za mraky a jakási úzkost, neurčitelná a nevysvětlitelná úzkost, těžce doléhala na vesnici a na krajinu.
Polní práce byly skončeny a už nějaké dva tři týdny bylo vidět, jak se po jednom či po skupinkách vracejí do školy malí pastuchové, osmahlí, opálení, bujnou kštici dohola ostříhanou postřihovačkou (touž, které se používalo na dobytek), v záplatovaných, ale čistých drogetových nebo molinových kalhotách s pracičkami na zadku, a v nových, ještě tuhých grizetových halenách, které v prvních dnech pouštěly barvu a špinily jim ruce, takže je měli jako ropuší pracky, jak říkali.
Dnes se šourali po cestách a jejich kroky se zdály ztěžklé celou melancholií počasí, ročního období a krajiny.
Někteří z nich, ti velcí, však už byli na školním dvoře a živě tam diskutovali. Starý Simon, učitel, s čepičkou naraženou do týla a s brejlemi na čele nad očima, stál přede dveřmi vedoucími na ulici. Hlídal vchod, peskoval loudaly, a přicházející chlapci smekali čepice, procházeli kolem něho a rozbíhali se po dvoře.
Oba Bouřkové z Olšiny a Boubela, který je po cestě doběhl, se nezdáli být poznamenaní tím sladkým smutkem, který zvolňoval kroky jejich kamarádů.
Byli tu aspoň o pět minut dřív než jiné dni, a když je starý Simon viděl přicházet, vytáhl rychle hodinky a pak si je dal k uchu, aby se ujistil, že jdou dobře a že nepromeškal předepsaný začátek vyučování.
Všichni tři kamarádi proklouzli se starostlivým výrazem rychle na dvůr a okamžitě zamířili na čtvercový plácek vzadu za záchodky, chráněný domem souseda kmotra Guguho (Augusta), kde našli většinu těch velkých, kteří sem přišli před nimi.
Byl tu Janek, vůdce; jeho první důstojník Hejl, kterému se tak říkalo, protože byl přeborník v lezení na stromy a neměl sobě rovna v nalézání hejlích hnízd; byl tam Gambetta z Vršku, jehož otec, původem ze starého republikánského rodu, sám syn osmačtyřicátníka, bojoval v trudných hodinách za Gambettu; byl tam Souška, který ve škole vždycky uměl, a Cinkal a šilhavý Švidroň, který se obracel stranou, když se na vás chtěl podívat zpříma, a Pulec s masivní lebkou; zkrátka ti nejsilnější z celé vesnice, kteří tu rokovali o nějaké vážné záležitosti.
Příchod obou Bouřku a Boubely nepřerušil diskusi; noví příchozí byli o celé záležitosti (a byla to jistě nějaká stará záležitost) zřejmě zpraveni, takže se okamžitě vmísili do rozhovoru se zprávou o událostech, ze kterých plynuly závažné závěry.
Všichni zmlkli.
Starší z obou bratří, kterému se říkalo Bouřka kvůli rozlišení od Buřinky, jeho mladšího bratra, promluvil takto: Tak hele! Když jsme s bráškou přišli k Menelotovic, vynořili se najednou u hliňáku Jana Babtisty Velraňáci. Začali řvát jako tygři a házet po nás kamením a hrozit nám klackama.
Křičeli, že jsme volové, poserové, zloději, čuňata, syčáci, ksindlové, mamlasové, impotenti a Impotenti, opakoval zamračeně Janek, a co jsi jim na to řek ty?
No my jsme s bráškou vzali roha, protože nás bylo málo a jich bylo aspoň takovejch patnáct a byli by nám určitě nabančili.
Tak oni vám nadávali do impotentů! opakoval čahoun Hejl, zřejmě dotčený, uražený a rozzuřený nad tímto označením, které se týkalo všech, protože oba Bouřkové byli napadeni a zneuctěni jen proto, že byli příslušníky lovernské obce i školy.
Jo, pokračoval Bouřka, a já vám povídám, že jestli nejsme poserové, bzdiny a baby, tak jim ukážeme, kdo je tu jakej impotent.
A co to vůbec je, ten impotent ? hlesl Cinkal.
Souška se zamyslel.
Impotent? Imbecil, to bych věděl, impertinent taky, ale impotent...! Impotent?
Určitě to znamená, že za moc nestojíme, zarazil ho Buřinka, protože jsem včera v legraci řek našemu mládkovi Narcisoví, že je impotent; jen tak, abych viděl, co to udělá, a neviděl jsem, že jde zrovna kolem táta, a ten neřek ani slovo, ale hned mi vrazil pár facek. Takže je to jasný.
Důkaz byl nezvratný a všichni to cítili.
Propánakrále, tak musíme nechat okouněni a musíme se pomstít, no! uzavřel Janek. Je to taky váš názor?
Koukejte odsud zmizet, pochcánkové! vybafl Boubela na malé, kteří se přiblížili a chtěli poslouchat.
Schválili Jankův návrh jednomyslně, jak říkali. V tom okamžiku se ve dveřích objevil starý Simon, který se chystal zatleskat a dát tak povel k zahájení vyučování. Jakmile ho uviděli, vrhli se všichni o překot k záchodkům, protože vždycky odkládali péči o předepsané i přirozené hygienické potřeby až na poslední chvíli.
A spiklenci se postavili do řady mlčky a s lhostejným výrazem, jako by se nebylo pranic stalo a jako by nebyli právě před chvílí učinili velké a strašné rozhodnutí.
Ono dopoledne to při vyučování nešlo moc dobře a učitel musel notně zvýšit hlas, aby své žáky donutil k pozornosti. Ne že by breptali, ale zdálo se, jako by všichni byli ztraceni v nějakém oblaku a absolutně odmítali pochopit, jakou důležitost by mohly mít dějiny metrického systému pro mladé republikánské Francouze.
Zejména definice metru jim připadala příšerně složitá: desetimilióntá část čtvrtiny, poloviny... z... do prkýnka dubovýho! pomyslel si Janek.
Naklonil se ke svému sousedovi a příteli Cinkalovi a důvěrně prohodil: Herdeka!
Velký Janek chtěl bezpochyby říci Heuréka! Slyšel totiž mlhavě o Archimédovi, který kdysi dávno bojoval čočkami.
Souška mu pracné vysvětlil, že nešlo o luštěniny, protože Janek byl ochoten připustit, že lze bojovat s hrachem, který se vystřeluje dutým koncem násadky, ale čočkou ne.
A stejně se to nevyrovná ohryzkům ani kůrkám, tvrdil.
Souška mu řekl, že Archimédes byl slavný učenec, který vypočítával příklady na kabrioletových kapotách, a tento poslední rys naplnil obdivem k takovému kabrňákovi i Janka, který vzdoroval stejně krásám matematiky jako pravidlům pravopisu.
Bylo to však díky jiným než právě těmto vlastnostem, co se před rokem stal všeobecně uznávaným vůdcem Loverňáků.
Byl tvrdohlavý jako mezek, mazaný jako opice, rychlý jako zajíc; neměl sobě rovna v umění rozbít okenní tabuli na vzdálenost dvaceti kroků, ať už byl způsob vrhání oblázku jakýkoliv: rukou, provázkovým prakem, naštípnutým klackem či prakem s gumičkou; v pěstním zápase s protivníkem byl strašlivý; provedl už lecjaký hanebný kousek faráři, učiteli i obecnímu hlídači; vyráběl úžasné stříkačky z větví černého bezu tlustých jako jeho stehno, stříkačky, které chrlily vodu na patnáct kroků, kamaráde, fakt! vážně! a bezové pistole, které bouchaly jako pravé a střílely tak daleko, že náboje z bezové dužiny už byly k nenalezení. V kuličkách byl ze všech nejzručnější: uměl mířit a kutálet jako nikdo jiný; když se hrálo na důlek, cvrnkal tak bravurně, že to bylo až k pláči, a přitom občas vracel beze vší domýšlivosti a okázalosti svým nešťastným partnerům část kuliček, které na nich vyhrál, což mu vyneslo pověst náramně velkorysého soupeře.
Na poznámku svého vůdce a přítele zastříhal Cinkal ušima, či s nimi spíš zahýbal jako kočka, která chystá nějakou lotrovinu, a zrudl pohnutím.
Aha! pomyslel si. Už je to tady! Já věděl, že ten koumák Janek přijde na to, jak se jim dostat na kobylku.
A oddal se snění, ztracen v říších domněnek a necitelný k pracím pánů Delambra, Méchaina i různých jiných Tentononců; k měřením prováděným v různých šířkách, délkách či výškách ... Ach ano, bylo mu to všechno fuk a kašlal na to!
Ale jak to schytají ti Velraňáci!
Později se dozvíme, jak dopadl test, který následoval po první hodině: stačí říct, že všichni ti šibalové měli svou osobní metodu, jak nepozorovaně otevřít učebnici, zavřenou na rozkaz shora, a zabezpečit se tak proti náhodnému selhání paměti. Vzdor tomu se starý Simon příští pondělí notně rozezlil. Leč nepředbíhejme.
Když na farní zvonici odzvonilo jedenáct, čekali netrpělivě na znamení k odchodu, protože všichni už věděli - bůhví jak - snad vsakováním či vyzařováním nebo nějakým jiným způsobem, že Janek na něco přišel.
Na chodbě vypuklo jako obyčejně pořádné pošťuchování, bylo vyměněno několik čapek, ztraceno několik dřeváků a uštědřeno několik potměšilých dloubanců, ale zásah nejvyšší moci uvedl všechno do pořádku a odchod se přece jen odbyl normálně.
Jakmile učitel zašel, sesypali se všichni kamarádi na Janka jako hejno vrabců na čerstvý kobylinec.
Vedle řadových lovernských vojáků i drobného potěru tam bylo i deset hlavních válečníků, bažících po živné síle vůdcova slova.
Janek vyložil svůj plán, který byl prostý a smělý; pak se zeptal, kdo ho doprovodí, až nadejde večer.
Všichni se ucházeli o tuto čest; stačili však čtyři a bylo rozhodnuto, že výpravy se zúčastní Hejl, Souška, Cinkal a Bouřka. Gambetta bydlel na Vršku a nemohl se tak dlouho zdržet, Švidroň ve tmě špatně viděl a Boubela nebyl tak hbitý jako ti čtyři ostatní.
Nato se rozešli.
Večer po klekání se našich pět válečníků znovu sešlo.
Máš křídu? ptal se Janek Soušky, který byl vzhledem ke svému místu blízko tabule pověřen, aby jí štípl pár kousků z krabice starého Simona.
Souška to provedl dobře; lízl jí pět kousků, velkých kousků; jeden si nechal a po jednom dal všem svým druhům ve zbrani, takže kdyby některý z nich svůj kousek cestou náhodou ztratil, ostatní by to snadno mohli napravit.
Tak jdem! prohlásil Hejl.
Hlasitý klapot jejich dřeváků se rozezvučel nejprve na návsi a pak na zkratce, která u Lípy navazovala na velranskou cestu. Pětice chlapců rázovala rovnou k nepříteli.
Je to slabá půlhodinka cesty, řekl Janek, takže tam můžeme bejt za čtvrt hodiny a vrátit se domů, než bude po táčkách.
Cesta za nimi se ztrácela ve tmě a v tichu; dobrou polovinu jí skupinka urazila na štěrkované silnici, kde se dalo utíkat, ale jakmile se pětice spiklenců ocitla na nepřátelském území, pochodovali dál po pankejtu, který jejich starý přítel kmotr Breda, cestář, udržoval, jak tvrdily zlé jazyky, vždycky, když napršelo a nebylo bláto. Když už byli docela blízko Velran, když světla za okny byla zřetelnější a štěkot psů hrozivější, zastavili se.
Teď si zujeme dřeváky a schováme si je tady za tu zeď! doporučil jim Janek.
Čtyři bojovníci a jejich vůdce se zuli a nacpali punčochy do dřeváků; ověřili si, jestli žádný neztratil svou křídu, a pak se - napjatě naslouchajíce a větříce - vydali husím pochodem za svým vůdcem na válečnou stezku, vedoucí co možná přímo ke kostelu nepřátelské vsi, který byl cílem jejich noční výpravy.
Při sebemenším hluku vrhali se do příkopů, tiskli ke zdem a ztráceli se ve stínu plotů, plížili se, kradli se jako stíny, obávajíce se jenom nenadálého zazáření lucerny v ruce nějakého domorodce jdoucího na táčky, nebo přítomnosti nějakého opozdilého pocestného, který by vedl napít svou herku. Ale neohrozilo je nic než štěkot psa Jana od Brodu; neřáda, který bez ustání vyváděl jak pominutý.
Konečně dorazili na náměstí u kostela a zamířili ke zvonici. Všecko bylo pusté a tiché.
Vůdce osaměl, když se ostatní vrátili dozadu na stráž. Vytáhl z kapsy svůj kus křídy, stoupl si co nejvíc na špičky a napsal na těžkou, zašlou a zčernalou dubovou veřej, uzavírající to svaté místo, tento stručný nápis, který způsobil na druhý den před mší živé pobouření, a to mnohem víc svou hrdinskou a vyzývavou drsností nežli svérázným pravopisem: FŠICY VELRAŇÁCI SOU XINDL.
Chvilku ještě zblízka brejlil na nápis, aby se přesvědčil, že to dobře chytlo, pak se vrátil k hlídkujícím pomocníkům a řekl tiše a vesele: Zdrhat!
Tentokrát zamířili rovnou na prostředek silnice a bez zbytečného hluku došli až k místu, kde zanechali dřeváky a punčochy.
Sotva se však obuli, zhrdli zbytečnou opatrností a s hlučným dusotem dorazili do Lovernu a svých domovů, s důvěrou očekávajíce výsledek vyhlášení války.

Vytisknout (Ctrl+P) Stáhnout v PDF

Vložené: 09.04.2014

   
­­­­

Související odkazy

­­­­

Diskuse k úryvku
Louis Pergaud - Knoflíková válka: román mého dvanáctého roku







Mapy webu Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé Důležité informace Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti


Ověřovací kód Opište kód z obrázku (jiný kód ↑)

Upozornění

 

Milý návštěvníku serveru Český-jazyk.cz,

omlouváme se, že Ti musíme zobrazovat toto hloupé vyskakovací okno, ale zjistili jsme, že je ve Tvém internetovém prohlížeči aktivní blokátor reklam, díky kterým mohou dnes tyto stránky bezplatně fungovat.

Pokud nechceš být tímto oknem neustále rušen, prosíme Tě, aby sis blokování reklam vypnul či si alespoň přidal výjimku pro náš web.

Jedině peníze z reklamy nám pomáhají tyto stránky udržovat v provozu a neustále je obsahově i rozvíjet.

Děkujeme Ti mnohokrát za pochopení.

tým Český-jazyk.cz

 

Toto sdělení zavřeš klávesou Esc nebo kliknutím na křížek v pravém horním rohu.
Po zavření okna nedojde k žádnému omezení funkčnosti serveru Český-jazyk.cz, nicméně, každé další načtení stránky může být doprovázeno otevřením tohoto upozornění, nedojde-li k odstranění či úpravě blokování reklamních ploch.

­